Dreyfusova aféra ukazuje nebezpečí identitární politiky: z právního případu se stala kampaň proti „vnitřnímu nepříteli“
MINULOST NENÍ HISTORIE
Odsouzení nevinného důstojníka Alfreda Dreyfuse k doživotí za špionáž jen kvůli tomu, že byl Žid, bylo selháním francouzské justice a státní moci za Třetí francouzské republiky. Šlo o justiční omyl podpořený státním zájmem, protože prestiž armády se stala důležitější než osud jednotlivce. Je to zároveň i výmluvné memento, že instituce mají tendenci se uzavírat a krýt vlastní chyby, i za cenu zničení nevinného člověka. Zcela účelově se vyráběly falešné důkazní prostředky, zatajovaly důkazy obhajobě, a ohýbaly interpretace důkazů, například posudky grafologů.
Dreyfusova aféra ale zároveň zrodila postavu veřejného intelektuála. Slavný otevřený dopis Émila Zoly „J’accuse…!“ (Žaluji!) dodnes připomíná, že jednotlivec - spisovatel, vědec, umělec - má morální povinnost vystoupit proti nespravedlnosti, i když tím riskuje vlastní postavení nebo svobodu. Dnes se na Zolův odkaz odkazujeme vždy, když je potřeba mobilizovat společnost proti zlovůli moci.
Aféra ukazuje, jak mohou etnické, náboženské či jiné předsudky ovlivňovat nejen nálady ve společnosti, ale i samotný výkon spravedlnosti ze strany státních orgánů. A nemusí jít jen o antisemitismus, každá menšina, které je jiná než většinová společnost, se může ve vhodný okamžik stát hromosvodem pro obviňování, že je odpovědná za naše problémy. Například dnes dřívější roli Židů nahradil démonizovaný islámský migrant, případně spiknutí globálních elit, deep state a v pozadí za tím vším obraz „Věčného Žida“ Sorose.
Peroutka výstižně napsal, že se „člověk zaraduje, když se dozví, že za jeho problémy může Žid. Je to srozumitelnější, když si můžeme zlo personalizovat, než když se budeme pokoušet vysvětlovat strukturální aspekty světového kapitalismu a mezinárodní politiky.“
