Muž osudu z antické tragédie Josef Zíma

NEKROLOG

Muž osudu z antické tragédie Josef Zíma
Vyčiněním za mou přezíravost vůči Josefu Zímovi se pak ukázal úžas, s nímž jsem objevoval zpěvákovo a hercovo mladistvé dílo, píše Lukáš Novosad. Foto: David Sedlecký
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Stala se Ukrajina kořistí velmocí? Byly jiné varianty pro mír?

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Minulý týden jsme se dozvěděli o smrti Gena Hackmana, tento týden zemřel Josef Zíma. Psát druhý týden po sobě nekrolog za zemřelého herce devadesátníka znamená naléhavě si v současné turbulentní politické době připomenout, že dvacáté století a jeho dobré i špatné dědictví definitivně a skutečně bez náhrady mizí v historii a že dál je to jen na nás. Zrovna na Zímovi a jeho osudu je dost znát, jak daleko některé dobové zákruty jsou a jak už jim je bez dějepravců a pamětníků těžko rozumět.

Netuším, zda Zímovo jméno něco říká mladým generacím (ani Mrazíka, ani Princeznu se zlatou hvězdou si většinou zřejmě nepojí s konkrétními představiteli, jsou to už jen televizní filmové kulisy ke svátkům). Zato pro generaci střední je Zímovo jméno spojeno s jistým opovržením, jelikož jsme si ho spojovali s televizní relací Sejdeme se na Vlachovce.

 

Nikdo jiný než svatá trojice Zíma, Vlachovka a Moravanka pro nás dechovkový žánr vlastně nepředstavoval, takže k němu ledaskdo z nás už nikdy nenajde vztah, což třeba vrstevníci ze Saska, kde je dechovka nesmírně populární, nejsou s to pochopit. Já osobně mám odpor k Vlachovce zintenzivněný tím, že jsem kolem této hospody celé dětství jezdil za babičkou a celý dospělý život domů (poté, co jsem po babičce podědil byt), takže jsem ji nikdy nemíjel bez takové té bleskové vzpomínky, která člověku projede myslí, když míjí nějaké známé místo, které do sebe proti své vůli jako dítě mimořádně nasál.

Vyčiněním za mou přezíravost vůči Josefu Zímovi se pak ukázal úžas, s nímž jsem objevoval zpěvákovo a hercovo mladistvé dílo. A to nejen známé fláky jako songy Gina nebo čísla ze Starců na chmelu. Ale také množství zpěvákových písňových textů. Přes Zímu jsem také začal intenzivněji vnímat uvolnění druhé půle padesátých let: vždyť na zpěvákově druhé desce vyšla první píseň Jiřího Suchého – a hned dala albu jméno: Blues pro tebe (1958). Anebo píseň Dáme si do bytu si znalý divák pojí s počátky tuzemských klipů (tehdy se jim říkalo filmové písničky) a s verzí v podání Josefa Beka a Ireny Kačírkové, ale kolik lidí ví, že původně ji nazpívali Zíma právě s Jiřím Suchým ve výrazně jazzovějším podání pro film Snadný život (1957), odkud byla vystřižena jako pobuřující – přičemž dnes z jejich podání plyne radost ze života vlastně už šedesátková?

Takových krásných drobností najdeme v Zímově tvorbě mnoho. Nebo mrazivějších: mou oblíbenou píseň Dva modré balónky nazpíval česky on, německy neméně výtečně jeho kolegyně Judita Čeřovská, které způsobil doživotní zdravotní problémy. Ano, ten věčně veselý, usměvavý a nádherný chlap šarmu francouzské filmové hvězdy byl zároveň muž, který prožil „antickou tragédii“, jak o něm psal v dopisech jeho zaměstnavatel Jan Werich, tedy ředitel Divadla ABC, svému příteli Jiřímu Voskovcovi do Ameriky. Unavený Zíma totiž kdysi cestou z vystoupení usnul za volantem, způsobil nehodu a zranění všech cestujících – Čeřovská tehdy přišla o ledvinu. Zíma vyfasoval tři roky podmíněně, zároveň dav neustále zahrnoval jej i jeho manželku, herečku Evu Klepáčovou, ujištěními, že je Zíma vrah. Žena se z toho zhroutila, skočila z okna, leč dopadla na tramvajové vedení a přežila s mnoha zdravotními neduhy. Manžel o ni do konce života pečoval. Sám několik měsíců před smrtí přišel o nohu, musela mu být amputována…

My všichni, kdo si ho pojíme s Vlachovkou, měli bychom se chytnout za nos a uvědomit si, jak moc se pleteme a jak málo o dějinách zdejšího umění a kultury víme. Vždyť o Zímovy schopnosti pravidelně stál jeden z našich největších režisérů Alfréd Radok – bohužel záznamy oněch inscenací nejsou, což je škoda zejména v případě Hry o lásce a smrti (1964), o níž Zíma, ale i mnozí další, kdo měli šanci ji zhlédnout, hovořili vždy s úctou. Sám Zíma vzpomínal, jak Radok dovedl pracovat s diváky a našponovat jejich očekávání na absolutní maximum. Byl to skutečně jeden z nejnádhernějších českých mužů a osud ho v soukromí za krásu, kterou mu Bůh nadělil, nešetřil.

×

Podobné články