Kola se točí naprázdno
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
Před volbami málokterý politik činí velká rozhodnutí bez zřetele na reakci veřejnosti. Takže když se ministr dopravy Kupka rozhodne oznámit tři týdny před ...
Před volbami málokterý politik činí velká rozhodnutí bez zřetele na reakci veřejnosti. Takže když se ministr dopravy Kupka rozhodne oznámit tři týdny před volbami, že se stavba nového železničního mostu pod pražským Vyšehradem ruší a místo toho se bude starý most rekonstruovat, je třeba se obávat, že to tak většina lidí chce. To je pro někoho smutné, ale to je věc názoru. Každopádně je smutné to, jak se věci v této zemi dělají.
O tom, že železniční most na Výtoni dosluhuje, věděl už léta každý od zainteresovaných odborníků a politiků po každého železničního cestujícího, který se po tomto mostě někdy kodrcal. V letech 2021–22 proběhla architektonická soutěž, regulérní, podle pravidel Komory architektů, s dvanácti soutěžními projekty. Proti vítěznému projektu firmy 2T engineering se ale strhl odpor a požadavek, aby byl stoletý, nýtovaný most rekonstruován. Ozval se pochopitelně Klub za starou Prahu. Ale hlavně Nadační fond Vyšehradský most. Můžeme mluvit o „aktivistech“, nicméně je dobré vědět, že ho zaštítili dva miliardáři známí svým sponzorováním prezidentské kandidatury Petra Pavla. Kdo chce, může to popsat jako privatizaci veřejné moci – dva oligarchové proti státu.
Za opravu původního mostu se angažoval architekt Petr Tej, který sem přivedl zahraniční experty tvrdící, že stávající most rekonstruovat lze. Tej si ovšem zjevně uměl představit i stavbu mostu nového, podílel se totiž, spolu s těmi experty, které pak přivedl, na jednom z návrhů ve zmíněné soutěži. Jenže ten nepostoupil do druhého kola.
Takže se lobbovalo, prezentovaly se studie, až ministr Kupka zvrátil rozhodnutí Správy železnic a posvětil rozhodnutí most zrekonstruovat. Bylo by zajímavé vědět, jakou nesou autoři studie tvrdící mimo jiné, že rekonstrukce vyjde na zhruba polovinu toho, co nová stavba, odpovědnost.
Další, co by bylo zajímavé vědět, je, kolik staromilců uspokojených tím, že „jejich“ výhled od centra na most zůstane zachován, uvažovalo někdy o výhledu opačným směrem. Z Vyšehradu na Pražský hrad. Tam totiž přibude třetí kolej, nepřekročitelná podmínka jakéhokoli řešení. Na zveřejňovaných vizualizacích se nápadně dávala přednost pohledu od centra. A pokud tam byl pohled z druhé strany, pak se jevil most pro třetí kolej jako subtilní linka, byť jeho pilíře i tak nevhodně překrývaly historické pilíře staré. Jenže podobu takové subtilní linky by mohla mít lávka pro pěší, ale sotva most, který má unést vlaky. Ten bude pořádně tlustý a pohled na historický most úplně znehodnotí (a pokud by se dal postavit tenčí, tak určitě jen nějakou novou, velmi drahou technologií).
Kde je jistota, že to nedopadne jako s Libeňským mostem, kde se už taky léta musel omezovat provoz a vedl se spor o to, zda ho rekonstruovat, nebo postavit nový? Vyhrála varianta rekonstrukce. Jenže pak byl spor rozhodnut tím, že most začal doslova padat, takže se staví nový. Počkat, až něco spadne, se v Praze jeví být nejlepší cestou k inovativním řešením.
Nejhorší ale na tom není ani to, jak se zde obtížně prosazuje cokoli nového. Ani ty insinuace temných osobních zájmů a vlivů. Existuje i spolek na podporu stavby nového mostu a i za ním určitě někdo stojí. Petr Tej je autorem lávky z Holešovic do Karlína, zdařilé stavby, a nelze mu jen tak podsouvat, že se o rekonstrukci nezasazuje z upřímného přesvědčení, stejně jako třeba známému architektu Davidu Vávrovi, jedné z osobností, jíž se nadační fond zaštiťuje. Smutný je hlavně celý systém, který je optimalizovaný na vynakládání velkého úsilí, jež je nakonec zmařeno. Platí to pro železniční most pod Vyšehradem stejně jako pro Libeňský most nebo pro stavbu lanovky do Troje, kde rovněž už bylo vynaloženo nemalé přípravné úsilí včetně architektonické soutěže, aby byl nakonec loni projekt zrušen. A to zmiňujeme jen veřejné projekty v Praze. Kola se točí naprázdno. Neschopnost je cílový stav.