Prezidentem chtěl být kvůli svému otci, myslí si Jiří Peňás, autor knihy o Karlu Schwarzenbergovi

ROZHOVOR S JIŘÍM PEŇÁSEM

Prezidentem chtěl být kvůli svému otci, myslí si Jiří Peňás, autor knihy o Karlu Schwarzenbergovi
Karel Schwarzenberg a Jiří Peňás spolu na festivalu ve Všeticích. Foto: Michal Čížek
4
Domov
Jakub Fujáček
Sdílet:

„Nebyla to primárně moje iniciativa. Samozřejmě bych si pak vyčítal, kdybych to odmítl.“ Jiří Peňás vypráví v rozhovoru o tom, jak začal s psaním knihy Výpravy s knížetem po schwarzenberských místech, proč Karel Schwarzenberg litoval, že se nestal českým prezidentem, a jak je spolu v druhé polovině 90. let spojila dohromady modrá krev.

Než Karel Schwarzenberg loni v listopadu odešel a taky předtím, než bylo možné se vídat jen v nemocnici, strávili jste společně dost času putováním po místech spjatých s rodem Schwarzenbergů. A o tom jsou i vaše Výpravy. Jiří, jak jsi se s Knížetem vůbec seznámil?

To je dlouhá historie. O Schwarzenbercích jsem poprvé slyšel jako dítě, protože mě zajímala historie, takže jsem mohl rod Schwarzenbergů jen těžko vynechat: pamatuju si, jak mě na Hluboké zaujal ten erb s hlavou Turka, bůhví, jestli jsem chodil do školy… Ale jméno Karel Schwarzenberg se vynořuje někdy v roce 1987, když jsem se dozvěděl, že se jistý kníže Schwarzenberg zajímá o československé disidenty. To bylo tehdy, když se stal předsedou Mezinárodního helsinského výboru. Několikrát se objevil taky v Praze. O tom se člověk dovídal ze Svobodné Evropy. Důležitá byla na jaře 1989 jeho návštěva soudu s Ivanem Jirousem v Jihlavě. Naživo jsem ho viděl poprvé začátkem listopadu 1989 na festivalu v polské Wroclawi. To bylo po červnových volbách, které vyhrála drtivě Solidarita, a na univerzitě tam studenti a lidé z Česko-polské solidarity zorganizovali setkání nezávislé československé kultury, kam přijelo plno lidí z exilu. Karel Schwarzenberg tam uváděl jedno odpoledne v nádherném barokním sále univerzity. Byl to štíhlý fešák, švihák velmi exotického zjevu s aristokratickou češtinou. Hle, to je zajímavý člověk, tento kníže Schwarzenberg, řekl jsem si. To jsme se ale samozřejmě ještě neznali. Pak mi říkal, že měl tehdy hroznou rýmu: to jsem asi přehlédl.

Vzpomeneš si, kdy jste spolu mluvili poprvé?

Já jsem v devadesátých letech pracoval v Respektu a ten se někdy tak v roce 1996 ocitl v nesnázích. Karel Schwarzenberg mu tehdy výrazně pomohl tím, že se ho ujal, dalo by se říct, že ho vlastnil. V té době se začal čas od času objevovat nejen v redakci, ale taky ve společnosti, řekněme, bohémského typu, kam jsem měl tu čest náležet. Psal jsem o kultuře, a tak se se mnou občas dal do řeči. Tehdy z mé strany vznikla jakási plachá známost. Z jeho strany bylo, myslím, důležité, že se s ním mnozí v té pražské společnosti chtěli bavit o politice, kdežto mě speciálně zajímala historie Schwarzenbergů. Věděl jsem, že byl v Čimelicích a na Orlíku a že jeho strýc Arnošt žil v Písku. To bylo jeho mládí a dětství a když na to přišla řeč, tak vždycky ožil. A tak jsme se seznámili a myslím, že tam vznikl jistý druh přátelství. Potom, když jsem před lety začal psát ty své cestopisy, tak mi jednou za čas zavolal a řekl: „Četl jsem váš článek a chci vám k tomu ještě něco říct…“ Tak jsem ho poslouchal a bylo jasné, že ho to těší. On měl navíc díky svému původu mimořádnou znalost různých šlechtických rodin, o kterých jsem psal. Věděl, která rodina ty zámky vlastnila a co tam bylo, nebo nebylo. A to mě zajímalo. Pálffyové, Buquoyové, Fürstenbergové a Šlikové a Kinští atd. To byli všechno jeho příbuzní. Takže myslím, že jsme se skutečně dali dohromady přes modrou krev.

S Karlem Schwarzenbergem to byly celkem tři celodenní výpravy. Skoro po celou dobu jsem měl zapnutý diktafon. Obsah našich konverzací víceméně odpovídá skutečnosti. Knížecí repliky nejsou s výjimkou první části, kterou jsem mu četl a on přitakával, autorizované, ale jsou z devadesáti pěti procent autentické. Moje též, píše Jiří Peňás o své nové knize Výpravy s knížetem po schwarzenberských místech. Koupit si ji můžete zde.

A s nápadem napsat knihu Výpravy s knížetem jsi přišel ty?

Nepřišel. To bylo tak, že se vloni na jaře lidi kolem Saši Vondry bavili o tom, že kníže stárne a že tu nebude věčně a že by měl napsat paměti. A prý se tak bavili, kdo by to mohl udělat, protože správně usoudili, že kníže ty paměti sám nenapíše. No a z toho nějak vyplynulo mé jméno. Když mi to zavolala Kateřina Weissová, říkal jsem: „Ty hele, to je nesmysl. Samozřejmě, někdo by měl napsat životopis Karla Schwarzenberga, ale to je práce pro historika a na několik let. A kníže už všechno řekl v rozhovorech.“ No, ale Kateřina to přesto knížeti řekla. Já jsem tedy považoval za slušnost se mu tedy ozvat s tím, že jsem mu řekl: „Jasnosti, já jsem velmi poctěn tou představou, ale to nejde, už jste všechno řekl.“ A on na to: „To máte pravdu. No a nenapadá vás něco?“ zeptal se. Odpověděl jsem mu: „Víte, já jezdím na ty cesty a píšu ty místopisy…“ „Samozřejmě, na to jsem myslel“, řekl on. A tak mě pozval, ať se u něj stavím na Dřevíči. Tak jsem jel na Dřevíč. Tam jsme to upekli. Jenomže to už byl květen, kníže už byl na vozíku. A v listopadu byl konec, takže jsme toho nestihli tolik, kolik jsme chtěli.

Takže jsi ho nemusel přemlouvat?

V žádném případě! Skutečně to nebyla primárně moje iniciativa. Samozřejmě bych si pak vyčítal, kdybych to odmítl. Ale domnívám se, že se zaprvé kníže – zjednodušeně řečeno –lehce nudil, a zadruhé myslím, že tady chtěl nechat ještě nějakou další stopu. A možná, že se chtěl jet naposled podívat na ta místa, která znal z dětství, když už mu bylo jasné, že se blíží konec, i když na jaře to ještě tak nevypadalo. Jak mi řekl „Budete jezdit s chromajzlem“, protože už byl na vozíku. A já jsem mu na to tehdy řekl, že to bude bonus našich cest. Je pravda, že do oběda to bylo vždycky dobré, po něm už byl prostě unavený.

V létě jsme měli jet taky do Rakouska, protože v Čechách prožil Karel v dětství jen asi osm let. Chtěli jsme spolu projet místa spjatá s rodem Schwarzenbergů, respektive nejprve s orlickou větví. Když to dobře půjde, chtěli jsme pokračovat i hlubockou a českokrumlovskou. Ale upřímně, to už si nedovedu představit, protože jejich zámky nebyly zrestituovány, jsou státní. Hluboká, Vimperk nebo Český Krumlov. To už se knížete tolik netýkalo. Nicméně mi vyprávěl, že na Hluboké byl několikrát, ale vždy jen jako turista. Jednou v roce 1968 a to byla jeho oblíbená historika. S manželkou si koupili lístek a šli tam na prohlídku a průvodkyně návštěvníkům říkala, že Schwarzenbergové vyhynuli. A kníže se postavil a řekl: „Tak to snad ne tedy, to bych musel neexistovat.“ Všichni tam byli samozřejmě šokovaní. Ještě když byl ministrem zahraničí, zorganizoval tam nějaké setkání. Říkal, že mu to přišlo vždycky zvláštní, protože všude visely věci, které dříve patřily strýčkům a dědečkům a teď je to všechno v péči státu, který se k tomu majetku dostal, dalo by se říci podvodem.

Kam jste se spolu tedy stihli všude podívat?

Nebylo toho zas tak moc. Jeli jsme do Čimelic, to je severní Písecko. Je to důležité místo, protože tam prožil za protektorátu dětství – když jim zabavili Němci Orlík. Poblíž je i místo, kde Karel s otcem zažili květen roku 1945. Dalo by se říct, že válka skončila vlastně u Schwarzenbergů, protože poslední kapitulace vojsk SS byla až 12. května v Rakovickém mlýně u Čimelic. Byli jsme i na Karlově, což je zámeček kousek od Čimelic, kde je teď centrum pro drogově závislé. A to zase poněkud souvisí s jeho dcerou, která do toho, jak řekl, vlítla, a on tak chtěl pomoct lidem, kteří do toho vlítnou jako kdysi ona. Druhá cesta byla na Orlík, což je základní místo jejich rodu. A třetí cesta vedla do Sedlce u Kutné Hory, kde je ta slavná kostnice. Celou dobu jsme se bavili hlavně o 19. století, o kterém on se rád bavil. A já, protože jsem taky trochu člověk 19. století, jsem se tomu nebránil.

Dá se říct, že jsi s Karlem Schwarzenbergem strávil poslední měsíce jeho života. Jakou měl kníže náladu během vašich cest?

Myslím, že věděl, že se jeho čas nachyluje. A asi každý, když se jeho čas nachyluje, tak zrovna nejásá. Navíc, on neměl žádnou milosrdnou senilitu, nebo něco podobného, co staří lidé mohou mít. Do poslední chvíle se zajímal, četl noviny, sledoval věci. Myslím, že ho ale provázel jistý smutek nad tím, že se možná úplně nestal tím, kým si ve své ambici myslel, že by mohl být. Třeba to, že to pro něj nedopadlo dobře při volbách prezidenta. To pro něj nebylo jen tak. On prezidentem skutečně chtěl být. Bylo to dáno, myslím, i tím, že se chtěl jednou podívat na svého otce, Karla VI. a říct: „Otče, dosáhl jsem toho, že zatímco tebe z téhle země vyhnali, tak já se tu stanu prezidentem. Udělal jsem to pro tebe.“ Rozhodně mu nešlo o žádné rozptýlení aristokrata. Další smutná věc, kterou si uvědomoval, byla, že se Schwarzenbergy bude po jeho odchodu v Čechách konec. Syn Jan se sice ukazuje na Orlíku, ale doma je ve Vídni nebo v Murau, natož jeho dcera Lila nebo nevlastní syn Ferdinand. To jsou Rakušané, což jim samozřejmě nelze vyčítat. On se ztotožňoval s Čechy, protože už jeho otec byl z rozhodnutí Čech. A další věc je, že si určitě myslel, že Česká republika bude tou dobou v lepším stavu, než je. Na jedné straně prožil krásný život a dopřál si čeho mohl a znali ho po celém světě, ale ta hořkost, myslím, tam byla evidentní. Myslím, že viděl, že ten jeho svět, kterého byl součástí, skutečně končí.

Karel Schwarzenberg se výtisku knihy už nedočkal, část jsi mu ale stihl přečíst.

Před lidmi se, myslím, naposledy ukázal v létě na festivalu ve Všeticích. To už na tom nebyl nejlépe. Myslel jsem, že tam nebude chtít jet a bude v Rakousku, ale když jsem mu čtrnáct dní předtím zavolal a řekl jsem „Jasnosti, je tu takový nápad, moc by vás chtěli na festivalu ve Všeticích “. A on na to, že jestli to půjde, tak přijede. Výborně. To už mi bylo jasné, že musím začít s psaním, tak jsem napsal první kapitolu. Přijel, bylo hrozné horko a já už jsem viděl, že na tom není dobře. Ale jak viděl všechny ty lidi, kteří ho zdravili, tak skutečně pookřál. No a tam jsem četl lidem první kapitolu z našeho cestopisu. On byl vedle mě a celou dobu přikyvoval. A potom mě jen opravil v jednom letopočtu. A na konci řekl svým typickým způsobem, jakým mluvil jen on „Dobrý, dobrý, pište dál“.

Když jste spolu v létě jezdili, měl kníže ještě chuť na dýmku, která k němu neodlučitelně patřila?

Dýmku si dával. A pokud vím, tak si dal dýmku ještě dokonce i den předtím, než umřel. Protože když ho převezli do Vídně, tak to s ním nevypadalo tak špatně. Takže šel na balkon, vychutnal si tam dýmku, potáhl si a tak. Potom už ale bohužel došlo k tomu kolapsu. O tom v knize taky píšu. Vyprávěl mi o tom řidič Michael Pastorek, který u toho byl. Takže kouřil vlastně do poslední chvíle. Do poslední chvíle byl svůj. Nejen tou dýmkou.

Knihu Výpravy s knížetem po schwarzenberských místech si můžete koupit ZDE.

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

×

Podobné články