Život je jinde než aktivisté

KOMENTÁŘ

Život je jinde než aktivisté
Aktivismus provázel člověka celé dějiny. Ilustrační snímek Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Člověk nemusí být buddhista nebo fakír ztuhlý v nehybnosti, aby si uvědomil, kolik zla a špatnosti pochází z představy, že jen nějaká činnost má hodnotu a že jen nějaké směřování k cíli dává lidskému životu smysl.

V reálném životě se takový postoj projevuje jako mánie, jako neustálý neklid a nepokoj, jako nutkání provázené permanentní nespokojeností, věčným pocitem, že život je špatný, že společnost je zlá, krutá, nesnesitelná, proto je nutné se proti ní bouřit, měnit ji, napravovat.

 

V politické rovině se tomu říká aktivismus a v praktické podobě to znamená neustálé kafrání a vrtání do věcí, neustálé hledání metod a cest, které téměř nikdy nikam nevedou, nic nezlepšují, nikoho nepotěší, nic nevyřeší, jen naopak vše rozvrací a ničí, a to hlavně věci, které by třeba nějak mohly fungovat, protože jsou osvědčené a zažité a většině lidí tak nějak vyhovují.

Aktivismus provázel člověka celé dějiny a většinou je to on, tedy aktivismus v různých, víceméně násilných podobách, kdo z nich dělal krvavou fašírku. Jsou filozofické směry, obvykle ty s nejhoršími výsledky pro člověka jako jedince i pro společnost, které přímo vyhlašovaly, že život bez pohybu vpřed je bezcenný, že pouze usilování o překonávání stávajících poměrů ty poměry zlepší, že jen člověk, který koná, tedy o něco usiluje, něco mění a tak dále, je tím pravým člověkem. Že bez toho, tedy bez usilování o něco, nejlépe nedosažitelné – třeba o proměnu muže v ženu a naopak nebo o homogenizaci lidstva –, jeho existence pomalu nemá smysl.

Sama zkušenost žití ukazuje a dokazuje, že je to úplně jinak, že člověk se nejplněji cítí v okamžiku, kdy mu o nic nejde, kdy k ničemu nesměřuje, nic nepřekonává, nic nemění. Když žije jen sám za sebe a za své nejbližší, kdy užívá radosti těla, krásy přírody, bohatství ducha vytvořeného lidmi před námi, žije štěstím z toho, že věci jen jsou, nemění se, trvají. Taková je zkušenost vyrovnaných lidí, že nejplněji člověk žije, když se odevzdá tichu a pomalosti, když nejedná za žádným účelem, když koná nekonáním. Franz Kafka pravil, že člověk potřebuje k plnému životu tři věci: krásu, smysl a stabilitu. To vše zcela odporuje aktivismu, který naopak krásu nevnímá, smyslu nerozumí a stabilitu nenávidí.

Aktivismus vždycky nejvíce přitahoval lidi, kteří byli ve svém životě nešťastní, takže do něj chtěli stáhnout i ostatní. To bylo mylně chápáno jako projev jejich starosti o své bližní, které ve skutečnosti využívali pro své účely. Upírali jim právo těšit se z jejich obyčejných životů a vztahů, kterým nerozuměli a neuměli je vést. Pohrdali běžnými starostmi i radostmi a měli za to, že nejsou hodny jejich respektu. Oni měli a mají vyšší cíle a vyšší ideály, oni přece žijí pro jiné, zachraňují svět a mění společnost. Ve skutečnosti svět i společnost likvidují a činí mnohem nesnesitelnější, než by bez jejich spasitelských zásahů byla.

Jistěže se občas najdou důvody něco podniknout, něco zkusit i ve společnosti zlepšit, samozřejmě že občas opravdu je správné i něčím zatřást, obvykle tím, co předtím nějaký usilovný pokus o nápravu pokazilo. Ale to v případě, že je nutná náprava stavu, který někdo svou nutkavou potřebou věci měnit pokazil. Jak to vidíme už dlouhá léta snad ve všem, co jsme nechali napospas – aktivistům.

×

Podobné články