Naše elektroenergetická soustava přijde už za rok o nezanedbatelný výkon, ale zodpovědné činitele to nevyvádí z klidu. Jak známo, majitel energetické skupiny Sev.en Pavel Tykač před Vánoci oznámil, že se mu vinou emisních povolenek přestává rentovat provoz uhelných elektráren ve Chvaleticích a v Počeradech a teplárny v Kladně a že pokud mu stát nebude provozní ztrátu dotovat, tyto podniky zavře. Jestli snad Tykač nebo někdo jiný čekal horečnou aktivitu státu, aby ztrátu téměř tří gigawattů výkonu odvrátil, zatím čeká marně.
Česká energetická přenosová soustava (ČEPS) má na starosti hlavně stabilitu sítě. Stanovisko ČEPS je, že když se zavřou Počerady, nestane se vůbec nic. A že u Chvaletic jisté, regionální riziko nestability existuje. Akceschopné by tedy měly zůstat dva bloky ze čtyř, ne aby vyráběly elektřinu pro spotřebu, ale aby v případě potřeby svou elektřinou mohly v drátech tlačit elektřinu vyrobenou jinde. Odborně se tomu říká „jalový výkon“, výraz není moc hezký, ale je výstižný: od Chvaletic se bude očekávat už jen asi čtvrtina stávající produkce. Kladno je zvláštní případ spadající do teplárenství, takže ho vláda bude řešit separátně. Proto i v tomto textu necháváme Kladno stranou.
Celkově stát Tykačovi odpovídá tak, že mu přispějeme na provoz menší části jeho dosavadního výkonu (zřejmě ve velice nízkých jednotkách miliard korun, částku aktuálně propočítává Energetický regulační úřad, ERÚ). Ale v zásadě prý se česká elektroenergetická soustava bez zdrojů Sev.en obejde.
Což je divné: Sev.en zatím v republice provozuje uhelné, tedy stabilní zdroje o celkovém výkonu 2,4 gigawattu. I kdyby Chvaletice v nějaké jalové podobě a Kladno zůstaly, pořád v důsledku jednoho rozhodnutí zmizí skoro tolik výkonu jako jeden Temelín (jehož výkon dělá 2,1 GW).
Z pravidelného scénáře, který ČEPS vypracoval před třemi lety, se dá dovodit, že směřujeme k dovozu čtvrtiny naší roční spotřeby proudu ze zahraničí. V zimě tento podíl může stoupnout na třetinu. Pak je tu odhad Asociace provozovatelů přenosových soustav v Evropě (ENTSO-E), podle něhož už v zimě 2028 bude ve střední Evropě citelný nedostatek zdrojů. Pro Českou republiku v onom roce odhaduje počet hodin, kdy bude proudu nedostatek, takže se budou muset vypínat průmyslové podniky, na dvacet. Modely, podle nichž minulá vláda plánovala českou energetiku, pro rok 2028 odhadují, že nedostatek může být jednu hodinu nebo žádnou. Jak si vysvětlit tento očividný, i laikovi srozumitelný rozpor?
Roztroušená zodpovědnost
Na stanovisku ČEPS (Počerady klidně zavřete, Chvaletice z větší části) zaujme už časové omezení tohoto nálezu. Státní agentura jeho platnost omezuje na jeden jediný rok 2027. Protože Tykač by své elektrárny uzavřel do března 2027, po většinu příští zimy by ještě fungovaly. Zima je pro bezpečnost dodávek samozřejmě kritická. Jde tu o zimu 28/29 a zimy další.
Časového omezení si všímají skeptici, jako je viceprezident Hospodářské komory ČR Filip Dvořák, a ptají se, proč prognóza nešla dál. Nemůže, brání ČEPS vicepremiér a ministr průmyslu Karel Havlíček, zákon to stanoví takto.
Tím zákonem se myslí novela energetického zákona přijatá loni. Napsat do novely, že se stabilita bude propočítávat na pouhý jeden rok dopředu, je jedna zjevná slabina. Ta druhá se ukazuje v těchto týdnech, takříkajíc za pochodu. Zákon sice stanoví pořadí, kdy se jednotliví hráči mají vyjadřovat – nejprve ČEPS ke stabilitě soustavy, pak ERÚ k ceně, kolik by stát na pokračování provozu měl rozumně přispívat, nakonec vláda, především ministerstvo průmyslu a obchodu.
Ale v zákoně se nikde jasně nepíše, kdo definitivně rozhoduje. ČEPS je státní akciovka, ovšem nikoli správní orgán, rozhodnutí vydat nemůže, ERÚ jako počtář už vůbec ne. Ministerstvo průmyslu? Ministr Karel Havlíček otevřeně říká, že on sice možnost rozhodnout i proti stanovisku ČEPS má, ale „není sebevrah“, aby ignoroval názor odborníků. Sledujeme tu zblízka jev roztroušené zodpovědnosti. Ze soustavy mizí ekvivalent Temelína a jednotliví aktéři mají hlavní starost, aby zodpovědnost nepřistála u nich.
Závody v dekarbonizaci
Datum pro konec uhlí v České republice má ve vládních dokumentech tu vlastnost, že se neustále předsouvá v čase. Když v roce 2019 při vládě vznikla uhelná komise, sešli se v tomto grémiu zastánci uhlí i co nejrychlejšího přechodu z uhlí na obnovitelné zdroje. Že se nějaký definitivní konec uhlí vyhlásit musí, se chápalo jako politický imperativ, tlačila nás do toho EU, ale i banky, které zase evropská legislativa nutí, aby fosilní zdroje už nefinancovaly.
Téměř současně se vznikem české uhelné komise v Německu oznámili, že od uhlí odejdou do roku 2038, a podle možností už o tři až šest roků dřív. To ovlivnilo i debaty u nás. Podle pamětníků se v uhelné skupině nejprve uvažovalo o roku 2042, ve smyslu: Budeme moci Evropě signalizovat, že následujeme německý příklad, ale že je třeba započíst českou ležérnost. Ve vládě měli konec uhlí stanovit společně ministři životního prostředí a průmyslu Richard Brabec a Karel Havlíček (oba ANO), pod dojmem Německa si od uhelné komise přáli slyšet „německé“ datum 2038. A tak také v létě 2021 doporučení komise vládě vypadalo. První vlaštovku, že i 2036 je příliš dlouho a nelze to trpět, tehdy vypustila ministryně sociálních věcí Jana Maláčová, tehdy ještě ve své předdezolátské, progresivistické fázi. Maláčová chtěla, byť neprosadila, už rok 2033.
Následují volby, vzniká vláda Fialova a ještě do návrhu programového prohlášení, který se předtím rozesílá podnikatelským svazům či odborům, vnášejí vyjednavači za ODS tou dobou už reakční letopočet 2036. Jenže ouha, v definitivním znění se objevuje letopočet 2033. Zmíněnému Filipu Dvořákovi (Hospodářská komora a současně ODS) na jeho udivený dotaz, kam ty tři roky polštáře pro českou elektroenergetiku zmizely, jeho spolustraník a novopečený premiér Fiala odpovídá, že takhle si to přála Markéta Pekarová Adamová z TOP 09. Napodruhé se ženský pohled na uhlí prosazuje.
Část ODS, lidé jako Zbyněk Stanjura a Alexandr Vondra, ještě k větě o konci uhlí prosadí dodatek „pod podmínkou zajištění dostatečných záložních kapacit“. Ale v povědomí veřejnosti i byznysu se usazuje letopočet 2033 bez dovětků. Na začátku letošního roku už se můžeme jen dívat, jakou dynamiku odchod od uhlí mezitím nabral.
UK versus ČVUT
Změnám v politické realitě se pochopitelně musela přizpůsobit i Státní energetická koncepce. Pro její aktualizaci, kterou si Fialova vláda předsevzala, ale už nestihla schválit, posloužily modely a výpočty Centra socio-ekonomického výzkumu na Univerzitě Karlově, SEEPIA. Centrum tvoří radikální zastánci zeleného pohledu na svět, de facto Moldanovy děti. Na studii poskytla 10 milionů korun Technická agentura ČR. Model SEEPIe došel k očekávatelnému závěru, že dekarbonizace bude hračka, potřeba elektřiny nebude v republice nijak velká a uhlí ještě před dostavbou nových reaktorů v pohodě nahradíme z obnovitelných zdrojů či plynových elektráren. Optimistické závěry zelených modelářů se promítly do národního klimaticko-energetického plánu NKEP, schváleného vládou v prosinci 2024, a promítnout se měly ještě do té Státní energetické koncepce.
Plán, koncepci, model, to všechno zaštiťovalo ministerstvo průmyslu, v minulé vládě v držení STAN. Ministr financí Stanjura (ODS) učinil pozdní protitah a k návrhu Státní energetické koncepce a modelu SEEPIA si objednal oponenturu. Dva vědci z ČVUT, profesor František Hrdlička a docent Lubomír Lízal, ji mají hotovou na jaře 2025. Je to výčet až školáckých chyb modelu SEEPIA: pro využití obnovitelných zdrojů přebírá SEEPIA evropské průměrně hodnoty, a ignoruje tak, že u nás jsou pro OZE špatné přírodní podmínky; nebere v úvahu, že i stabilní zdroje při plném výkon potřebují aspoň 20procentní rezervu (odstávky, poruchy); model podhodnocuje roční spotřebu elektřiny v republice, ve výchozím roce 2019 o sedm procent, přičemž „tato zdánlivě minoritní hodnota odchylky od skutečné hodnoty dle ERÚ se táhne celým modelováním energetiky a po roce 2030 (ukončení výroby elektřiny z uhlí) znamená 30procentní zvýšení předpokládaného importu elektřiny“ oproti modelu SEEPIA. Hrdlička s Lízalem docházejí ke zničujícímu závěru, že tento podklad pro vládní rozhodování by neobstál ani jako bakalářská práce.
Stanjurovo ministerstvo s ohledem na premiéra Fialu, který zase bral ohledy na koaliční partnery z hnutí STAN, oponenturu úspěšně zatloukalo, na světlo se dostala až po volbách, když na ministerstvo financí směřovala Alena Schillerová.
Míň je dráž
Vracíme se do současnosti. Proč Havlíček, potažmo Babiš, zachovávají takový klid? Podle Havlíčka teprve až vypínání dalších uhelných elektráren nepřipadá v úvahu. Tady mluví o elektrárnách v majetku ČEZ. Ale cena povolenky zřejmě dostihne i ČEZ, který se zatím může radovat, že vypadnutím Tykače se v oboru stává monopolním hráčem. A hlavně, trvalý úbytek dvou gigawattů ze stabilních zdrojů logicky může vést k dražší elektřině, i kdyby se dařilo pokrýt celou spotřebu ze zahraničí. Pokud je to správný předpoklad, dopouští se zatím tak nonšalantní Karel Havlíček vážné chyby.
00:05
