Řada lidí, včetně těch, kteří nejsou fanoušci ani Trumpa, ani Hamásu, to vidí primárně tak, že Khalil je trestán za své propalestinské projevy, což považují za nepřijatelné a nebezpečné.
Foto: Shutterstock
1
Organizace zastupující nájemníky či důchodce brojí proti návrhu vládní ODS. Ten má umožnit dobrovolnou komunikaci mezi pronajímatelem a nájemníkem skrze datové ...
Neohrožuje Trumpova vláda občanské svobody úplně stejně, jako pravice tvrdí, že je ohrožovala Bidenova, jen v opačném gardu? Nepřechází to, co konzervativci nazývají návratem ke zdravému rozumu, v pomstu a ve vynucování určitých politických názorů, jen opačných než dřív?
To teď bude zajímavé téma ke sledování a k analyzování. Příklady idiocie, jako je zákaz udělovat granty vědecké studii obsahující určitá klíčová slova, nebo pomstychtivosti, jako je odebrání bezpečnostních prověrek právníkům advokátních kanceláří, které reprezentovaly Demokratickou stranu, lze skutečně najít. Takovým příkladem ale není zadržení studenta Kolumbijské univerzity a agitátora prohamásovské studentské organizace Mahmouda Khalila.
Řada lidí, včetně těch, kteří nejsou fanoušci ani Trumpa, ani Hamásu, to vidí primárně tak, že Khalil je trestán za své propalestinské projevy, což považují za nepřijatelné a nebezpečné. Zaznívá kritika od opatrných obav až po těžký kalibr včetně nasazení proslulého citátu pastora Niemöllera („Nejdřív přišli pro socialisty, a já jsem nepozvedl hlas…“).
Na těžký kalibr je třeba odpovědět adekvátně – a to je v tomto případě citát z filmu Big Lebowski: „Waltere, tohle není otázka svobody projevu.“
Kritici poukazují na to, že Khalil nebyl usvědčen ze spáchání žádného trestného činu. Taky poukazují na to, že jeho výroky, byť kontroverzní, se vejdou do hranic, jež stanoví první dodatek ústavy. Ano, to je pravda. Můžeme se bavit o tom, zda by třeba z nějakého porušení zákona usvědčen nebyl, kdyby se v posledních pár letech na amerických univerzitách a ve státě New York při studentských protestech vynucovalo dodržování zákonů. Jenže bezpečnostní složky často vandalismu či blokování volného průchodu a ohrožování a omezování osobní svobody jiných často jen přihlížely. V interní komunikaci administrátorů jedné z univerzit dokonce zaznělo, že univerzita přestupky proti pořádku vyšetřovat nebude právě proto, že by tak mohla ohrozit imigrační status dotyčných studentů. Až teprve v posledních měsících se to mění, vlivem změněné společenské atmosféry obecně a konkrétně tím, že Trumpova vláda odebrala Kolumbijské univerzitě federální granty v hodnotě 400 milionů dolarů. Kvůli tomu, že tolerovala nepřátelské prostředí vůči Židům. Je to taky kontroverzní, mezní rozhodnutí. Zákonně nejspíš obstojí vzhledem k nahromaděným občanskoprávním předpisům, jež měly chránit členy každé myslitelné skupiny před každým myslitelným projevem nenávisti. Jestli to tak má být, to je jiný problém.
Ale z trestného činu Khalil obviněn nebyl. Stejně tak můžeme donekonečna elaborovat nad tím, o jakou řeku a jaké moře jde, když někdo křičí „from the river to the sea“, zda „intifáda“ znamená prostě obecně arabsky revoluce, anebo zabíjení Izraelců, anebo zda nátlak na univerzitu „všemi dostupnými prostředky“, který sliboval Khalil, zahrnuje výhrůžku násilím, nebo ne. Pod první dodatek by se to takřka jistě všechno vešlo, možná to ale je v kolizi s vnitřními předpisy univerzity.
Jenže to je všechno mimo mísu. Ten případ není o svobodě projevu, ale o občanství. Khalil není americký občan. Byl v Americe na studentské vízum. Teď už sice dostudoval, ale zase získal zelenou kartu, tedy status trvalého rezidenta, zřejmě díky tomu, že si vzal Američanku. A zákony i judikatura dávají americké vládě širokou pravomoc cizincům víza udělovat nebo neudělovat a těm, co už je mají a jsou v Americe, je odebrat a deportovat je.
Zákon Immigration and Nationality Act (tedy zákon o imigraci a národnosti, anebo to lze přeložit taky jako občanství) výslovně uvádí, že jedním z důvodů pro to, aby cizinec neměl právo na vstup do USA, je, že „podporuje nebo zastává teroristickou aktivitu nebo přesvědčí jiné, aby podporovali nebo zastávali teroristickou aktivitu nebo podporovali teroristickou organizaci“. Rozhodovat o tom náleží ministru zahraničí. V judikatuře pro to najdeme mnoho citátů. „V žádné jiné oblasti není legislativní moc Kongresu tak úplná“ jako u rozhodování o vstupu cizinců, čteme v jednom nálezu Nejvyššího soudu. „Tyto otázky jsou svěřeny politickým větvím vlády tak výlučně, že jsou převážně imunní vůči soudnímu zkoumání nebo zasahování,“ čteme v jiném. „Soud rozhodně a opakovaně podpořil stanovisko, že Kongres může stanovit pro cizince pravidla, jež by byla nepřijatelná, kdyby se měla vztahovat na občany,“ praví se v jiném.
Je ovšem pravda, že řada lidí má v posledním období jiný intuitivní pohled na občanství, než má psané právo (a ty jednoznačné soudy najdeme hlavně ve starších nálezech). Pohled tak zásadně jiný, že někteří autoři mluví metaforicky o tom, že v Americe fungují dvě ústavy. Spousta akademiků, aktivistů, liberálních novinářů či pracovníků neziskového sektoru má fakticky představu o občanství jinou – do USA má právo přijít kdokoli a automaticky tím nabývá všechna práva občana. Chovají se tak v některých ohledech mnohá města, mnohé univerzity a v posledních čtyřech letech i americká vláda. Progresivní kruhy dokonce jako by občas považovaly za přirozené, ne-li žádoucí, když imigranti pěstují antiamerický aktivismus. Aspoň politika najímání nových pedagogů a univerzity, jako je Columbia, tak vypadá.
Je to samozřejmě pojetí občanství, jaké ve většině světa nefunguje. V jednom článku o Khalilovi například čteme, jak se narodil palestinským uprchlíkům v Sýrii a pak žil v Libanonu. Ale není prý jasné, zda ho tam lze deportovat, protože „palestinští uprchlíci ani jejich potomci nemohou získat syrské ani libanonské občanství“. Vida, proč asi? Stejně tak svou snahou zbavit se palestinského extremisty není americká vláda tak unikátní ve vyspělém světě, jak si Američané myslí. Francie loni vypověděla tuniského imáma kvůli jeho radikálním kázáním, přestože žil ve Francii 38 let.
A protože americké ústavní soudnictví procházelo v poválečných desetiletích progresivnějšími a konzervativnějšími fázemi, najdeme i nálezy, jež k úvahám o svobodě projevu cizinců vedou. Protože se k nim soud už nikdy nevrátil, stále představují precedent, i když je možné, že kdyby současný Nejvyšší soud dostal příležitost se k nim vrátit, rozhodne jinak. Jeden takový nález říká, že cizincům pobývajícím v USA, kteří si vybudovali pevné pouto, vznikají práva podle prvního dodatku ústavy a že jejich deportace není pouhé „odebrání privilegia pobývat v USA“, nýbrž „zvlášť přísný trest“. To ještě neznamená, že by nebylo možné je deportovat, ale rozhodnutí vlády musí obstát v přísnějším standardu posouzení, odborně „strict scrutiny“.
Federální soudkyně zatím zablokovala Khalilovu deportaci, ovšem jen proto, že akceptovala názor jeho advokátů, že tu jsou důvody, aby se jí soud zabýval – nijak nenaznačila, jak rozhodne. Pojetí občanství je svázáno s tématem ochrany hranic, jež bylo jedním z hlavních témat, díky kterému Trump vyhrál volby. Jeho záměr zrušit tzv. birthright citizenship, tedy extrémní americkou podobu ius soli, je pokusem chápání občanství výrazně posunout. V tomto kontextu, a nikoli v kontextu svobody projevu, je třeba případ Khalil vnímat.
00:02
