Co je vlastně osobní preference

KOMENTÁŘ

Co je vlastně osobní preference
Komentář Macieje Ruczaje o svaté krávě osobní preference vede k zajímavé tezi: kdyby šlo při poklesu porodnosti jen o západní civilizaci, která silně akcentuje osobní autonomii, a jiné civilizační okruhy (islámský, latinskoamerický, indický, konfuciánský) na tom byly výrazně lépe, mohli bychom osobní preferenci označit jako základní příčinu celého tohoto katastrofického vývoje. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Komentář Macieje Ruczaje o svaté krávě osobní preference vede k zajímavé tezi: kdyby šlo při poklesu porodnosti jen o západní civilizaci, která silně akcentuje osobní autonomii, a jiné civilizační okruhy (islámský, latinskoamerický, indický, konfuciánský) na tom byly výrazně lépe, mohli bychom osobní preferenci označit jako základní příčinu celého tohoto katastrofického vývoje. Jenže více kolektivistické civilizace na tom nejsou o nic lépe, leckde je ta porodnost ještě horší než v Evropě. Nedávno jsem se po internetu bavil s keňským programátorem z Nairobi a ten mi říkal, že v Nairobi se už také zavírají školky. „Divocí Somálci“ na hranicích prý mají stále ještě 7–8 dětí, ale v hlavním městě už je taky typické mít spíš jedno nebo dvě.

 

To, co vypadá jako osobní preference, může být ve skutečnosti pravý opak: systematický tlak okolností moderního světa. Jste-li první těhotná žena v kruhu bezdětných kamarádek, která z nich vám pomůže, když se pak budete starat o své dítě a nebudete v noci spát? Neumějí si ani představit, co je to za námahu, a v péči o děti se nevyznají; spíš se vám začnou vyhýbat, než aby vám nosily kastroly s uvařeným jídlem a pohlídaly řvoucí mimino. Jste-li jediná rodina s dětmi v domě plném důchodců, budou na vás někteří z nich útočit proto, že vaše děti dupou a křičí, a na vaši stranu se nepostaví nikdo. Jste-li jedna z mála rodin s dětmi v dané čtvrti, nejbližší funkční školka s volnými místy může být také pět kilometrů daleko a nejbližší použitelné hřiště kilometr. Fungování rodin a rodičů v minulosti dost spoléhalo na neformální, statisticky nezachytitelnou, ale důležitou podpůrnou síť různých kamarádek, sousedek, tet, kmoter a babiček, které té mladé mámě byly ochotny pomoci, protože věděly, jak těžkým obdobím prochází. Když tato síť dnes už víceméně zmizela, všechno je podstatně těžší.

A pak samozřejmě nemůžeme pominout ani ty ekonomické vlivy, které nastávají v každém velkoměstě, s jeho drahými a malými byty. Když jeden partner přestane chodit do práce a zůstane doma s dětmi, zažije každá domácnost finanční otřes a posune se blíž k okraji potenciální dluhové propasti. Výsledek: tisíc malých vlivů, které se ale dohromady skládají v jeden velký tlak. I když se mu lze postavit, stejně není divu, že ten tlak směřuje celé civilizace tím vymíracím směrem. V Praze, Istanbulu, Teheránu, Bangalúru, Tokiu, Šanghaji, Buenos Aires a prý tedy už i v tom Nairobi, ať už v těch městech stojí chrámy libovolných božstev.

Obecně platí, že toho, co podporujete, budete mít více, a toho, co trestáte, bude ubývat. Dokud bude moderní civilizace, nejen ta západní, uvalovat na rodiče tisíc malých trestů, porodnost se určitě nevzpamatuje. V podstatě je skoro zázrak, že někteří z našich spoluobčanů pociťují tak silnou touhu po dětech, že se tomu ještě dokážou postavit. To je osobní preference, jdoucí proti tvrdým okolnostem reality – a skoro bych řekl, že hraničí s hrdinstvím.

Marian Kechlibar je autorem série knih „Zapomenuté příběhy“. Všech osm dílů si lze objednat na e-shopu Kechlibar.net, a to i s možností osobního věnování od autora.

×

Podobné články