V roce 2006, kdy šel film Ďábel nosí Pradu do kin, hrál londýnský Arsenal krásný fotbal. Tak krásný, že s ním nikdy nic nevyhrál. Možná někdy tehdy mu začala fandit i herečka Anne Hathaway, která teď na premiéru druhého dílu filmu dorazila namísto slušivých šatů v jejich červenobílém dresu. Arsenal letos ten titul po dvaadvaceti letech konečně vyhrál, hra to tedy na pohled často byla odporná. Ale taky účelná. Doba idealismu skončila, nastupuje tvrdý pragmatismus. Týká se to i způsobu, jak dnes vytvořit úspěšný film, tedy pomocí bohapusté nostalgie po známých tvářích, a stejně tak toho, jak nezavřít krám, pokud vydáváte tištěné médium: nezbývá než osekat náklady. Je potřeba nad tím brečet? A nemohou si za to novináři vlastně tak trochu sami?
Jistě, vznikla už celá řada filmů, které zachycovaly slavné éry novin, televize či žurnalistiky obecně, od Sladké vůně úspěchu přes Všechny prezidentovy muže, Vysíláme zprávy, půvabné devadesátkové Noviny s Michaelem Keatonem, Insidera: Muže, který věděl příliš mnoho, Dobrou noc a hodně štěstí či Spotlight, ale žádný z nich během několika týdnů promítání v amerických kinech nevydělal čtvrt miliardy dolarů. V Česku na Ďábel nosí Pradu 2 přišlo už tři sta tisíc diváků, což z něj dělá suverénně nejnavštěvovanější film roku. Samozřejmě že všechny ty divačky primárně nepřišly proto, aby viděly, jak to vypadá v redakci řízené fanatikem. Pro nás píšící je ale fascinující sledovat, jak film Ďábel nosí Pradu, uvedený v roce 2006, ještě zachycoval dobu, kdy tradiční média byla stále poměrně blízko svému vrcholu (byť ten skutečný spadá spíše do 90. let), zatímco v letošním pokračování se příběh časopisu Runway už potýká s přechodem od tištěných médií k digitálním, s klesajícími příjmy z reklamy a marným bojem o pozornost v on-line prostředí řízeném algoritmy. S odstupem času se tedy zdá, že film Ďábel nosí Pradu z roku 2006 vznikl v době jakéhosi pomyslného začátku konce tradičních médií. Ďábel nosí Pradu 2 vedle něj působí do značné míry jako smuteční řeč za úpadek celého odvětví, jako jízlivá satira, která bude nepříjemně povědomá každému, kdo pracuje v médiích.
Twitter vznikl v roce 2006, pouhé dva měsíce před premiérou filmu, podcasty ještě neexistovaly, různé blogy sice budily značný rozruch, pozornost většiny čtenářů se ale stále upírala k tisku. Dobře to ukazují i české reálie: ještě v roce 2006 prodávala Mladá fronta DNES kolem tři sta tisíc výtisků denně, zatímco dnes je to zhruba desetkrát méně. Úvodní scéna filmu Ďábel nosí Pradu 2 ukazuje právě zánik jedněch kdysi respektovaných novin, které jejich korporátní vlastník zavře jen proto, aby si mohl odepsat ztrátu z daní. Novináři se o konci redakce dozvědí prostřednictvím textové zprávy, vyhazov přes SMS je ostatně sen nejednoho mediálního manažera, právě ve chvíli, kdy na galavečeru přebírají ocenění za svou práci. Projev hlavní hrdinky o významu médií se následně stane virálním a odstartuje děj celého filmu. Když během něj zakřičí: „Journalism still fucking matters!“, ocitne se i recenzent, jenž nikdy nebyl velkým fanouškem prvního dílu, v opatrném roztoužení nad tím, co všechno ještě film k tomuto tématu přinese.
Po vydání knihy Osamělí hrdinové od sociologa Pavla Pospěcha se začalo mluvit o tom, jak naši společnost prý rozkládá přílišný individualismus. Hrdinky filmu Ďábel nosí Pradu mohou dnes někomu asi připadat problematické, tvrdě si totiž jdou za svým a nespoléhají, že jejich problémy vyřeší někdo jiný. Netrápí je ani to, že jsou o dvacet let starší. Naopak, film pracuje s nároky na vzhled a krásu o dost ledabyleji než jednička. I to ukazuje, jak se svět za dvacet let proměnil. Kdyby se dnes natočil film, v němž je hlavní hrdinka neustále šikanována kvůli své váze, přičemž se z toho nezhroutí, ale opravdu do té velikosti šatiček zhubne, někteří progresivističtí kritici by v kině asi omdlévali. V Ďábel nosí Pradu 2 drasticky hubne spíše rozpočet časopisu, stejně jako budget na cestování za módními přehlídkami. V jedné scéně tak elitářská šéfredaktorka (Meryl Streep) zhrzeně projde kolem business třídy v letadle a zamíří do ekonomické třídy, což je pro ni téměř hororový zážitek. Zaměstnanci časopisu Runway navíc čelí hrozbě propouštění, s čímž se nejeden místní novinář zřejmě ztotožní o něco více než se zákazem létat byznysem.
Scenáristka filmu Aline Brosh McKenna prý neměla zájem se k příběhu vracet, aniž by reflektoval proměnu celého odvětví. „Přišlo mi, že se nachází ve stejné existenční krizi, v jaké jsme upřímně i my v Hollywoodu. Pod obrovským tlakem monetizovat úplně všechno v době, kdy vlastně nevíme, jak vydělávat na digitálních médiích,“ uvedla pro The New York Times. Je osvěžující tohle slyšet, namísto obvyklých litanií „média nedáme!“ a stesků nad ohroženou svobodou slova. Větším problémem českých médií je totiž intelektuální lenost a neschopnost přijít s natolik zajímavou myšlenkou, aby nestála jen za instagramový citát pod fotografií, takovou, které by čtenář věnoval víc než tři vteřiny a lajk. „Výhledově firmy chtějí díky investicím do AI ušetřit náklady na zaměstnance,“ straší analytik trhu práce Tomáš Ervín Dombrovský. Kéž by to už přišlo. Novináři, kteří mají strach, že je nahradí AI, jsou totiž na podobné mentální úrovni jako nezaměstnaní ze severních Čech, kteří nadávají, že jim práci vzali Ukrajinci.
Je až šokující sledovat, jak špatně se převážně seniorní redaktoři s umělou inteligencí naučili pracovat. Text, který za vás napsala AI, totiž poznáte velmi snadno. Ne snad proto, že by v něm kromě banalit nebyla jediná pronikavá myšlenka, to ostatně nezvládá většina dnešních komentátorů tištěných médií. Když si vedle sebe ale postavíte třeba brilantní komentáře Zbyňka Petráčka (Lidové noviny) a texty, v nichž se střídají pokud možno co nejkratší a nejjednodušší věty, navíc oddělené osmnácti pomlčkami, okamžitě víte, že autor do ChatGPT jen zadal: napiš něco o Hormuzském průlivu, ale trochu jinak než minule. Když čtu zamyšlení typu „Zatímco Albarn pozoroval Británii zvenčí, s odstupem a intelektuální hravostí, Cocker o ní mluvil zevnitř – s dekadencí jako insider každodenní frustrace, trapnosti i touhy. Právě tahle pluralita perspektiv dělala britpop tím, čím byl – ne jednotným stylem, ale debatou vedenou prostřednictvím hudby a textů. Britpop se ve své nejlepší chvíli nesnažil o vítězství, ale o dialog – a teprve mediální zkratka jej vykreslila jako válku“, nevím, jestli se smát, nebo brečet. Autor, jehož raději nebudu jmenovat, tu nenapsal jediné vlastní slovo. A tohle prosím nedávno vyšlo v jednom tuzemském týdeníku. Tolik k pláči nad tím, proč si lidé nekupují tisk. Proč by měli, když to vypadá takhle?
Deníky v dohledné době skončí a stanou se z nich týdeníky, z některých týdeníků se nejspíš časem stanou měsíčníky. Na tom není nic strašného, tisk jako takový nezanikne, jen bude pro specifickou skupinu čtenářů, to ale neznamená, že těch nakonec nemůže být mnohem víc, než bychom si dnes vůbec troufali odhadovat. Časopisy totiž nemusí nutně skončit se smrtí svého posledního dnešního předplatitele. V poslední době se u mladých lidí začal objevovat trend, který se snaží on-line život omezit na minimum. Část digitálně zahlcené generace Z tak na několik hodin denně vědomě odkládá telefony, či se dokonce uchyluje k ještě radikálnějšímu kroku a… čte tisk. Protože lidé si číst chtějí, nevěřte tomu, když vám nějaký marketingový chytrák bude tvrdit, že ne. Jen si nechtějí číst blbosti. Hana Trojánková v nedávném vydání časopisu Reflex píše: „Vydávat pouze časopis, i když je to ten nejlepší, už v roce 2026 prostě nestačí. Musíte mít podcasty (dobrý den!), sociální sítě, komunity na sociálních sítích a neustále s nimi KOMUNIKOVAT.“ Asi má na mysli břitké politické glosy Čestmíra Strakatého a jemu podobných, kteří na veškeré dění ihned reagují banalitami typu „wow, velmi interestantní situace, uvidíme, co vývoj přinese“. Dále autorka, zdráhám se ji označit za novinářku, pokračuje obdobně originální myšlenkou, a sice že film Ďábel nosí Pradu 2 není dostatečně feministický a vyhýbá se podstatným otázkám, jako je obrovská environmentální zátěž módního průmyslu. Obyčejní lidé si prý navíc takové věci stejně nemohou dovolit. Ví vůbec, že píše o filmu, který má v názvu Pradu, a ne Textil House nebo Primark? A že ten film je pohádka pro ženy?
Jsou to právě tihle ignoranti, neschopní se ve svých společenských komentářích dostat dál než k morálně pohoršené dojmologii či pojímající své „kritické“ texty o kdejaké popové hvězdičce výhradně prizmatem kulturních válek, kteří jsou jedním z důvodů, proč dnes chytré mladé lidi nebaví číst tisk. Mezi sledováním třeba takového instagramového účtu Tak moment, nového projektu České televize zaměřeného na generaci Z, a čtením názorových i kulturních rubrik současných tištěných médií dnes totiž bohužel často není zase tak velký rozdíl. Jedněm to člověk snad odpustí. Těm druhým ne.
00:08
