Buňky hrají Dooma

KOMENTÁŘ

Buňky hrají Dooma
Jednoho dne se může stát, že shluky buněk budou hrát nejen Dooma zcela brilantně a že různé světové organizace – vlády, univerzity, firmy – budou používat ke své práci kromě AI i nějaké organely plovoucí ve výživných kapalinách, píše Marian Kechlibar. Foto: Cortical Labs
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Pustíte-li si to video, na první pohled vidíte, že hráč není moc šikovný. Snaží se trefit, ale občas jde ta rána vlevo, občas vpravo. Ani o výstřely do prázdna není nouze. Ale náhodná palba do vzduchu to také není. Tomu, kdo mačká spoušť, jde zjevně o eliminaci nepřátel, kteří jej ostřelují.

 

Hráč je ovšem dost abstraktní pojem. Částečně jej používám proto, že je těžké jej pojmenovat přesněji – v tomto případě totiž jde o „orgán na čipu“, 200 tisíc lidských mozkových buněk, vypěstovaných v laboratoři, které jsou skrze počítačový interface propojeny s hrou, dostává nepříjemné podněty pokaždé, když je někdo trefí, a snaží se těm nepříjemným podnětům bránit. Námět na sci-fi, nebo snad na horor, však jsou to příbuzné žánry.

Dvě stě tisíc neuronů není nijak moc, zvlášť ve srovnání se skutečným lidským mozkem, který je zhruba půlmilionkrát větší: je to asi stejný rozdíl, jaký dělí procházku do kavárny od letu na Měsíc. Na druhou stranu to není ani nijak zvlášť málo, protože některé plně funkční organismy, které vykazují netriviální chování – mravenci, octomilky –, na tom nejsou o nic lépe. Včela, která vytváří složitá společenství, komunikuje tancem a dokáže se naučit rozeznávat jednotlivé lidi, má kolem milionu neuronů, což už je od tohoto experimentu „na dohled“.

Poslední dobou se hodně mluví o umělé inteligenci, ale zajímavá je i inteligence přirozená, která nemusí mít nutně podobu organicky vyrostlého mozku mezi dvěma ušima. Co se kapitálu týče, vůči AI firmám je biologie chudou popelkou, ale to neznamená, že by se nehýbala kupředu. Jednoho dne se může stát, že shluky buněk budou hrát nejen Dooma zcela brilantně a že různé světové organizace – vlády, univerzity, firmy – budou používat ke své práci kromě AI i nějaké organely plovoucí ve výživných kapalinách. Lokálně to jde zakázat, zastavit globálně ovšem nikoliv – a v atmosféře obnovené studené války nezůstane žádná ulička, potenciálně vedoucí k překonání protivníka, neprozkoumána. Během pár let jsme si zvykli na to, že jakýsi Claude nebo Grok nám píšou eseje na přání. (Slibuji, že psaní těchto sloupků jim nikdy nepřenechám!) Dokonce se to stalo tak normálním, že člověk, který tak nečiní, působí dojmem fosilie stloukající si doma vlastní máslo. Úplně stejně bychom si dokázali zvyknout na to, že kdesi v laboratoři sedí orgány zkombinované z N různých druhů – čtvrtnetopýr, čtvrtvelryba – a přemýšlejí nad tím, jak se jakýmsi jiným orgánům v jiných laboratořích dostat na kobylku.

Upřímně jsem rád, že zatím mají ty buňky v ruce jen virtuální dvouhlavňovku. Jednoho dne, v jiných podmínkách, dostanou do „ruky“ (nebo jak se ta končetina bude jmenovat) zbraň skutečnou a s ní i instrukci „Jdi po nich!“. Samozřejmě je otázka, zda poslechnou. Organický svět je notoricky komplikovaný a jednoho dne se v té laboratoři může zrodit i svobodná vůle.

×

Podobné články