Když konzervativec píše pro liberály v New York Times
ROSS DOUTHAT
Součástí úpadku tradičních médií je i subtrend koncentrace – spousty titulů, hlavně (ale nejen) lokálních mizí a pár velkých titulů z toho těží. New York Times jsou jedním z beneficientů tohoto trendu.
Foto: Profimedia.cz
2
Sněmovna dnes hlasy vládní koalice přehlasovala Senát a stvrdila koaliční novelu stavebního zákona, která především zavádí centralizovanou soustavu státních ...
Velké americké deníky mají tradici, že uniformně liberální orientaci svých komentářů vyvažují zaměstnáním jednoho symbolického konzervativce. Tuto roli v New York Times plnil od roku 2009 Ross Douthat. Hrát ji aspoň trochu smysluplně není snadné; jeho předchůdce Bill Kristol to vydržel rok. Douthat to vydržel do letošního srpna. Jeho kariéra je příležitostí k zajímavému ohlédnutí za těmito přelomovými patnácti roky.
Douthat spolu s analytikem Reihanem Salamem už v roce 2008 vydal knihu Grand New Party, v níž předpověděli, že republikánské straně připadne úloha více reprezentovat dělnické vrstvy, a zkoušeli napovídat, jak na to. To se pak opravdu stalo, i když tak, jak to provedl Donald Trump, si to věru nepředstavovali.
Ross Douthat.
Foto: Mercatus Center
V roce 2020 Douthat přišel s knihou Velká stagnace (psali jsme tehdy o ní v Echu), v níž popsal Ameriku jako zemi sice pohodlnou, na vysoké úrovni, nicméně přešlapující na místě. Technologický pokrok se zpomalil, v kultuře i v politice lidé opakují staré recepty a vybojovávají staré bitvy. Je to konec dějin, který je možná snesitelný, ale beznadějný – tedy dokud nevymřeme. Pokles porodnosti byl jedním z témat, která Douthat otevíral brzy a zprvu osaměle, aby posléze jeho posedlosti porozuměla jistě ne většina, nicméně nezanedbatelná část veřejného mínění. „Ústup od přivádění dětí na svět je do jisté míry příznakem vyčerpání pozdní modernity – dekadence, která se nejprve objevila na Západě, ale nyní sužuje bohaté společnosti po celém světě,“ napsal v roce 2012. „Je to mentalita, která upřednostňuje přítomnost před budoucností, volí stagnaci před inovací, dává přednost tomu, co již existuje, před tím, co by mohlo být. Vítá pohodlí a radosti modernity a s pokrčením ramen se vyhýbá základním obětem, na nichž byla naše civilizace původně vybudována.“
Jako by ho někdo nahoře poslouchal a rozhodl ho vyzkoušet tak, že dějiny odbrzdil.
Globální pandemie a léto pseudonáboženských woke protestů, návrat války na evropský kontinent, růst vlivu muže posedlého cílem kolonizovat Mars, skokový posun ve vývoji „strojového boha“ známého též jako AI, prosazování touhy rozhodovat o svém pohlaví (přičemž poslední dva trendy lze považovat za dvě velmi odlišné tváře transhumanismu) – to vás může nadchnout nebo děsit, ale není to stagnace. Douthat na to reagoval tím, že expandoval do formátu podcastu, jemuž dal název Zajímavé časy (jistě s vědomím tradované čínské kletby „Přeju vám, abyste žil v zajímavých časech“).
Chvála postliberalismu
Douthat je konzervativní katolík, ale není to komentátor toho typu, jehož soudům by náruživě přikyvovali republikánští politici nebo třeba diváci Fox News. A ne proto, že je prostě intelektuálnější. Je unikátním případem člověka s velkou platformou, který si zároveň kultivuje postavení outsidera. Ne v tom smyslu, že by mu byl uzavřen přístup do hájemství establishmentu – tvrdit to by bylo od absolventa Harvardu a komentátora New York Times směšné –, ale v tom, že dává najevo, že do žádného ze zavedených ideologických či společenských proudů plně nepatří. Přitom je zároveň odhodlán být součástí „hlavního proudu“ americké civilizace, nehodlá se stáhnout na okraj a na aktivity hlavního proudu abdikovat (příležitostně si třeba dopřává roli filmového recenzenta). Řečeno politologicky akceptuje a oceňuje život v liberální společnosti. Zároveň se neostýchá nárokovat si platnost své katolické perspektivy.
Dává najevo, proč nikdy nebyl fanouškem toho, čemu se říká neoliberalismus – někdy trpělivě, někdy kousavěji. Třeba když jurisprudenci dlouholetého klíčového soudce amerického Nejvyššího soudu Anthonyho Kennedyho vystihl slovy „svoboda kapitálu a genitálu“. Nebo když vysvětluje, proč pro něj postliberalismus není sprosté slovo a proč ho liberálové nechápou: „Liberálové mají sklon podceňovat popisnou sílu postliberalismu, protože ten často hovoří jazykem filozofie, psychologie či teologie, zatímco neoliberalismus ve své dekadentní fázi přemluvil sám sebe k politicky orientovanému redukcionismu, v němž kvantifikace znamená vše a veškeré stížnosti jsou považovány za iracionální, pokud HDP roste.“
Proto taky ve svém přístupu k progresivismu kombinuje příkrý odsudek konkrétních ideologických a politických požadavků s celkovým pochopením pro to, že něco chtějí. Radikalismus, myšlenkový kvas na okrajích společenského spektra, považuje za důležitý a je mu otevřený i za cenu, že může hraničit se sektářstvím či konspiračními teoriemi. Proto třeba temperuje svůj popis radikálních, absurdních požadavků studentských aktivistů na univerzitách tím, že administrátoři univerzit, kteří už dávno vyměnili poslání předávání vědění za bezpáteřní službu technokracii, si nic lepšího nezaslouží. „Říkej si, co chceš, o principech politické korektnosti, Dude, ale aspoň je to nějaký étos,“ parafrázuje slavnou hlášku z filmu Big Lebowski, jíž Walter Sobchak odmítá nihilismus.
Rozhodně není tím typem katolického konzervativce, který by odmítal růst, pokrok, dynamičnost. Naopak, vysvětluje, že křesťany s vizionáři ze Silicon Valley spojuje přesvědčení, že vesmír skrývá hádanky, jež je nám dáno rozluštit, a je naší povinností se o to snažit. A s růstem se snáze řeší všechny společenské problémy. „S přibývajícím věkem se stávám skeptičtější vůči určitým formám antimodernismu a pastoralismu a víc mě zajímá vztah mezi sociokulturní a vědeckou dynamikou a úspěšným předáváním tradic,“ napsal v roce 2020 na konto konzervativních „trad“ tendencí. S odkazem na zesnulého básníka a environmentálního aktivistu Wendella Berryho dodal: „Možná je vlastně snazší být jako Wendell Berry, když bojujete proti developerovi – jeden tvůrčí impulz proti druhému –, než když je developer pryč a zbývají už jen opioidy a stáří.“
Douthat si byl absurdity své role konzervativce píšícího pro liberály vědom, občas ji tematizoval. Naučilo ho to umění vysvětlovat věci tak, že se nesnažil přesvědčovat přesvědčené, ale lidi s jinými východisky. Těžko říct, kolik čtenářů přesvědčil, ale v každém případě ho to dobře připravilo na podcast, v němž byl schopný vést rozhovory s neuvěřitelnou šíří hostů, od viceprezidenta Spojených států přes investora Petera Thiela či umírajícího exsenátora Bena Sasseho po plnokrevného socialistu nebo transgender aktivistu. Své názory prezentoval sice občas sebeironicky, ale pevně. Ale nějak dokázal přesvědčit hosty, že se mohou rozpovídat. Vzešly z toho pamětihodné momenty. Třeba když Thielovi trvalo celkem dvacet vteřin, než se na otázku „Mělo by lidstvo přežít?“ dopracoval k odpovědi, že ano. Anebo v jeho rozhovoru s viceprezidentem J. D. Vancem letos v červnu.
Douthat se s Vancem léta zná. Prozradil, že to on byl ten „konzervativní katolický autor“, s nímž se podle své nejnovější knihy Vance přel o papeže Františka, když tu sama od sebe vyskočila sklenice na baru, spadla a rozbila se. Kontext aktuálního rozhovoru byl ten, že krátce předtím Vance veřejně pokáral papeže Lva za to, že kritizoval americký útok na Írán. Proč jste se „poté, co nás oba před tím Bůh varoval,“ pustil do kritiky papeže? chtěl vědět Douthat. Ale hlavně: „Na základě, zaprvé, vynikajícího zpravodajství New York Times (zde se Douthat usmál, dobře si vědom, že s ním Vance nemůže souhlasit) a zadruhé, v podstatě všeho, co jste kdy ve veřejném životě řekl a udělal, všichni víme, že jste válku s Íránem považoval za špatný nápad. Takže jste se jako katolický viceprezident snažil ukončit válku, proti které jste se stavěl, a zároveň jste se snažil hájit vládu před papežem, s jehož kritikou jste, myslím, souhlasil. Je to korektní zhodnocení toho, co se událo?“ ptal se s úsměvem, který by mohl divák považovat za až dětinsky spokojený. Až na to, že z Vanceovy reakce – nejprve se to pokusil vysmát a pak nepřesvědčivě okecat – si divák odnesl dojem, že to je pravda a že Vance, největší intelektuál v administrativě, je taky kalkulující, bezskrupulózní politik, pro kterého imperativ bít se za Trumpa znamená tolik, že se pustí do neupřímné, v podstatě svatokrádežné, a přitom zbytné (jiná administrativa by to s klidem vymlčela) bitky s papežem.
Mluvení na úkor psaní
Douthat teď oznámil, že odchází z New York Times do televize CBS, kde bude v pořadu 60 Minutes dělat rozhovory. K New York Times je třeba říct, to jsou prostě velmi dobré noviny. V krizi roku 2020, kdy se v redakci zformovala progresivistická úderka vyžadující „hodnotovou“ či „pravdivou“ žurnalistiku namísto „objektivní“, bylo z redakce vyštváno několik lidí, mezi nimi třeba šéf komentářového oddělení, za nějž se Douthat veřejně postavil. Dala by se připomínat řada dalších lapsů. Ale noviny nakonec nějak tuto zatáčku vybraly, jejich zpravodajství je dnes mnohem objektivnější a často objevné. Ne že by vedení pojmenovalo chyby, ale chová se jinak. Když si skupina aktivistů a komentátorů otevřeným dopisem stěžovala na zpravodajství listu o transgenderismu, tak je prostě odmítlo. Dlouhodobě toto postavení symbolizuje skutečnost, že i ti pravičáci, pro něž je nenávist k New York Times součástí světonázoru, se na jeho zpravodajství běžně odvolávají, pokud se jim zrovna hodí. Noviny jsou taky komerčně úspěšné. Součástí úpadku tradičních médií je i subtrend koncentrace – spousty titulů, hlavně (ale nejen) lokálních mizí a pár velkých titulů z toho těží. New York Times jsou jedním z beneficientů tohoto trendu.
Douthat odchází do televize, jejíž zpravodajství před časem převzala Bari Weissová, jedna z těch vyštvaných z New York Times. Zpravodajství nijak radikálně nezměnila, i když začíná nabírat některé zajímavé lidi. Ale jakkoli bude úspěšná, těžko může změnit, že strukturálně jde o médium v úpadku. Všechna tradiční televizní zpravodajství zleva doprava mají důchodcovské publikum. Až ti diváci odejdou, odejdou i televize.
V neposlední řadě Douthat jako by přitakával trendu návratu orální kultury. To je pro ty z nás, kterým psaný text poskytuje kvalitnější, trvalejší hodnotu než mluvení, škoda.
00:01
