„Zlato, jak bychom to mohli pěkně rozvinout?“ Nevíme, jestli se takto ptá Tomáš Sedláček umělé inteligence, když chce generovat esej pro Knihovnu Václava Havla. Jeho tvrzení, že chce některé zaměstnance instituce, jíž řediteluje, nahradit umělou inteligencí, nicméně vyvolalo rozruch i posměch. Ale zrovna tato vstupní věta nepochází od Tomáše Sedláčka. Je to obvyklý prompt polské nobelistky Olgy Tokarczukové, která umělou inteligenci vychvaluje jako nástroj pro prohlubování vlastní tvořivosti.
Dobře, že Tomáš Sedláček nemá rozum, věděli prý všichni už dávno – alespoň nám to minulý týden sborově sdělili. Ale Tokarczuková? Není divu, že jí skuteční intelektuálové chtějí odebírat Nobelovu cenu. Tak snad aspoň ten papež… Jeho první encyklika, věnovaná umělé inteligenci, byla dlouho očekávaná. Poprvé v dějinách ji měl papež představit osobně. A snad lze očekávat, že aspoň ten bude varovat. Před odlidštěním, otroctvím, tlachem.
Očekávání byla naplněna. Ale vedle nebezpečí neopomíná autor v encyklice Magnifica Humanitas zdůrazňovat přísliby umělé inteligence. Někoho možná překvapí pasáž, v níž hlava katolické církve připouští, že technologie může člověku pomoci i v terapii. Lev XIV. přirozeně přispěchá s varováním, ale činí tak s překvapivě uvážlivým tónem. Skutečným problémem podle něj není terapie umělou inteligencí, ale člověk, který přestane potřebovat druhého. Před tuto výzvu nás však digitální svět staví už od svého počátku.
Z encykliky navíc vysvítá, že si je papež vědom míry, v níž je umělá inteligence již včleněna do klíčových odvětví, třeba lékařství. Roboticky asistované úkony navíc v některých oblastech dosahují lepších výsledků než člověk. I nejzarytější odpůrce umělé inteligence by tak nejspíše preferoval, aby mu třeba prostatu přece jen operoval chirurg s robotickou asistencí, která se dnes využívá i v českých fakultních nemocnicích. Papež správně pojmenovává i největší hrozbu: politika se stává znovu o něco bezmocnější. Klíč k současným válkám, tvořivosti paní Tokarczukové, ale nakonec i k té prostatě drží soukromé technologické společnosti.
Samé novoty. Od 1891
Ale začít musíme rokem 1891. Papež Lev XIII. tehdy vydává encykliku Rerum Novarum – „O nových věcech“. A nové věci se tehdy skutečně dějí. Průmyslová revoluce proměňuje práci, města i strukturu společnosti. Vzniká dosud nevídaná bída a jako reakce sílí marxismus, který zpochybňuje soukromé vlastnictví i rodinu. Podobně jako dnešní digitální revoluce zasahuje tehdejší technický převrat spolu s ekonomikou samu představu o tom, co to znamená být člověkem. Lev XIII. přitom pochopil, že modernu nelze odmítat: úkolem církve je promluvit do ní vlastním hlasem. Encyklika tak nesetrvává u teologických otázek, ale jde přímo k věci: hájí soukromé vlastnictví, právo dělníků na důstojnou mzdu, odpočinek a zdůrazňuje význam rodiny.
Lev XIV. se neodkazuje na žádnou encykliku tolik jako na Rerum Novarum. Možná dnes skutečně čelíme strukturálně podobným otázkám. Znovu se objevuje obava, že technologie rozvrátí společný svět, že se ekonomická moc zcela přesune mimo jednotlivce a nakonec i ti mocní ztratí kontrolu nad silami, které vytvořili. Potud není pochyb, že papež usiluje o jakousi encykliku Rerum Novarum pro digitální věk. A možná nás srovnání obou textů může vyvést i z narcistního přesvědčení, že nikdy předtím lidstvo nečelilo tak přelomové době jako dnes. Také lidé konce devatenáctého století bloudili ve tmách. Snad lze tvrdit, že to patří k lidskému údělu – a snad i k oné „velkolepé lidskosti“, o níž mluví název encykliky. Otázkou není, jak se nejistoty zbavit, ale zda ji dokážeme nést s odvahou spíš než s malomyslností.
Obě encykliky se navíc točí kolem tématu práce – a důstojnosti, kterou s ní spojují Lev XIII. i XIV. Oba jsou přesvědčeni, že práce není jen trestem: Adam pracuje už v rajské zahradě. Teprve po pádu doléhá na člověka práce s tíhou, kterou dosud neznal. A Lev XIV. nepochybuje, že i dnes má práce sklon člověka zotročovat. Nevolníky se stáváme tehdy, když jí odevzdáme vše a zapomeneme – jak učil Benedikt z Nursie –, že práce (labor) získává smysl z modlitby (oratio). Papež však zároveň míří k jiné bolesti, k nové podobě odcizené práce. Naše doba objevila nechuť k práci, která není ani tak pohodlností, jako bezmocí. Mnoho lidí ztrácí zkušenost, že práce vede k důstojnému životu. Člověk může pracovat intenzivně, a přesto mít pocit, že si jednou prací nedokáže zajistit ani základní materiální stabilitu, natož třeba vlastní bydlení. Současný svět prý lidi nezřídka tlačí „k nečinnosti, nedostatku odpovědnosti a ztrátě motivace“.
Z druhé strany hrozí, že umělá inteligence připraví o chuť do práce i ty, pro které byla dosud místem sebeuskutečnění. Často jde o vzdělanější vrstvy, jež budou se stroji soutěžit v první linii. Výsledkem pak může být situace, kdy se práce, slovy Lva XIV. „normální cesta ke zralosti, růstu a osobnímu naplnění“, začne jevit spíš jako scestí. Zde vidí papež jednu z nejnaléhavějších hrozeb: společnost, v níž člověk ztrácí zkušenost, že je potřebný.
Výsledkem může být zvláštní paradox vysoce rozvinuté a vzdělané společnosti, v níž bují kulturní a antropologická regrese. Dále se však papež pohybuje v mlze. Tvrdí, že nesmíme čekat, až lidé začnou o práci přicházet, ale musíme jednat okamžitě. Jenže v takovém případě bylo včera pozdě. Už dnes je patrné, že umělá inteligence proměňuje trh práce především pro mladé absolventy vysokých škol. Technologie navíc narušují samo předávání zkušenosti a dovedností mezi generacemi. Zaměstnavatelé mnohdy nemají důvod vychovávat nové pracovníky, když mohou rychleji, levněji a s menšími nervy zapojit umělou inteligenci.
Jak se k této proměně postavit, neví nikdo – nepřekvapí, že odpověď nenabízí ani papež. Ještě zřetelnější je papežova bezradnost nad problémem nejzásadnějším: v otázkách, které dnes formují naše životy, už stále méně spoléháme na volené politické představitele a stále více jsme odkázáni na soukromé technologické společnosti. V této souvislosti volí Lev XIV. nejtvrdší slova, když hovoří o hrozbě technologického otroctví. Zaznívá však i jistá bezmoc. Zatímco dřívější průmyslovou moc bylo možné korigovat národní politikou a odbory, digitální moc dneška je globální a rozptýlená. Což však podle papeže neznamená, že je nemožné najít způsob, jak umělou inteligenci regulovat a znovu podřídit politické kontrole. Zatím ale apeluje na kulturu zdrženlivosti a na odpovědnost jednotlivce naučit se pracovat s umělou inteligencí tak, aby si zachoval vlastní autonomii.
„A pro Řeky bláznovství“
To může znít prázdně, ale z hlediska dějin filozofie neexistuje podstatnější úkol než naučit se být autonomní – což nikdy nebyl snadný úkol. Právě zde se encyklika stává nejpodnětnější. Nejpozoruhodnější pasáže jsou věnované tomu, co činí člověka lidským. Nejde jen o rozum, jak věřili Řekové, ani pouze o schopnost mluvit či počítat. Člověk je především bytostí vtělenou – zkušeností, která je vždy prožívána tělem, časem, vztahem k druhým. V této věci se křesťanství od počátku střetávalo s antickým světem. Když se řečtí filozofové dozvěděli, že existují lidé, kteří uctívají Boha, jenž umřel na kříži, považovali křesťany za intelektuálně méněcenné. Vždyť je to kategorický omyl: co je věčné, nemůže sestoupit do konečného těla, dokonce pozdě odpoledne cosi zoufale provolávat na kříži.
Lze spekulovat, že pro starověké Řeky by umělá inteligence nepředstavovala zásadní problém. Aristoteles přece tvrdí, že Bůh je „myšlení myslící sebe samo“. Takovou netělesnou sebevztažností je i umělá inteligence – a přesně v tomto bodě se křesťané s Řeky rozešli. Pro křesťanskou tradici není člověk definován především rozumem, ale vtělenou zkušeností a schopností vydat o ní svědectví. Nepodkročitelnou součástí lidství je skutečnost, že člověk prožívá bolest, lásku, selhání i zranitelnost – to vše zevnitř, jako zkušenost, ne jako informaci. V tom tkví realismus, kterého se Lev XIV. nepřestává dovolávat. Člověk totiž na rozdíl od stroje ví, co znamená trpět, milovat nebo selhávat, a díky tomu může zrát. I proto je podle papeže nebezpečná rychlost, ba snadnost, kterou umělá inteligence nabízí.
Doplňme, že možná proto umělá inteligence nepředstavuje jen technologickou změnu, ale i proměnu našeho vztahu k nevědění. Příliš rychle nás vede k výsledku, aniž bychom dlouho setrvávali v tápání, omylu či neporozumění. Jenže právě tato prodleva je podstatná. Jednak nás učí trpělivosti, jednak vzniká myšlení samo až z odporu, nejasnosti, okamžiku, kdy svět ještě nedává smysl. Umělá inteligence nás může odnaučovat tuto zkušenost snášet. Tím nechci říct, že nás odnaučuje myslet. Faktem totiž je, že můžeme myslet spolu s ní, často i lépe bez ní, ale také nás umí ledacos naučit. Hrozí však, že nás odnaučí trpělivosti vůči druhým lidem i vůči samotné skutečnosti. Mohli bychom ztratit schopnost setrvávat v tom, čemu nerozumíme, a začít hledat řešení dříve, než porozumění vůbec dostane šanci vzniknout.
Pozoruhodné je, že papež nechává encykliku vyústit do mystiky. Závěr patří Alžbětě a Marii. Poté, co Alžběta rozpozná v těhotné ženě matku Páně, pohlédne Marie na svůj obyčejný život chudé dívky v novém světle. Kolem ní se přitom nic nezměnilo. „Římané dál ovládají její zemi a její lid zůstává podrobený a ponížený. A přece se všechno proměnilo v ní samotné – a právě to jí umožňuje vidět neviditelné.“ Zde je encyklika nejoriginálnější. Ve sporu o umělou inteligenci a lidskost ožívá dávný konflikt mezi řeckým racionalismem a křesťanskou zkušeností vášně. Papež nám říká: I dnes platí, že to podstatné nespočívá jen v tom, správně počítat nebo analyzovat, ale naučit se vidět. Což také znamená: nenechat se oblbnout – možná jen zdánlivou – temnotou přítomnosti.
00:07
