Svět, který nelze vyprávět? Zkušenost žádná, místo příběhů máme data

Možná to znáte lépe než já. Když kliknete na Facebooku nebo Instagramu na profilovku, občas se spustí krátké video zpravidla zachycující několik okamžiků ze dne daného uživatele. Jmenuje se to story, příběh. Příběhů je dost i jinde, třeba v akademickém světě. Člověka by sice napadlo, že akademický svět a sociální sítě nebudou mít mnoho společného. Což je pravda, ale pojmu „narativ“ se zde vyloženě daří, až tak, že se jeden zdráhá to slovo použít, i když by se zrovna hodilo.

Souvislost mezi facebookovými příběhy a akademickými narativy je volná, ale existuje. Přinejmenším na rétorické rovině se zdá, že náš život a vše, co se v něm odehraje, je příběh. Tato verbální všudypřítomnost je varovná. Od dob filozofa Georga W. F. Hegela víme, že jakmile se něco začne tematizovat, až to začíná být dotěrné, bývá to spolehlivý signál nikoli snad toho, že je to fenomén podstatný, ale že je mrtvý.

Hegel to ilustruje na umění. Jako zvláštní oblast zájmu i jako akademická disciplína se ustavuje teprve v moderní době – a tento vznik zvláštní oblasti „umění“ a příslušného oboru jde paradoxně ruku v ruce s jeho „koncem“. Což přirozeně neznamená, že by umění napříště vůbec neexistovalo. Spíš se tím říká, že jakmile umíme něco vymezit a začneme to zkoumat a interpretovat, je to znamení, že něco podstatného z životadárné síly vyprchalo. Není to tak i s těmi našimi narativy?

Jestli ano, není to nová myšlenka. V pražském týdeníku Die Welt im Wort ze dne 7. 12. 1933 ji formuloval německo-židovský filozof, esejista a flanér Walter Benjamin. Nepřekvapivě hovořil o barbarství, ale v tomto pojednání je nespojuje jen s Hitlerem a blížící se válkou. Všímá si zlomu v myšlení, které mění náš světonázor. Autor má přitom za to, že tuto změnu lze shrnout do jedné nové neschopnosti – do neschopnosti vyprávět.

Benjamin tuto ztrátu spojuje s první světovou válkou. Z té se vrátili lidé, kteří své zkušenosti neuměli předat, či spíš: neměli možnost je předat. Chyběl adresát příběhu, který by navrátivší mohli vyprávět. Jejich zkušenost totiž byla nesouměřitelná s čímkoli, co zažila generace jejich rodičů, tedy těch, kteří ve válce nebyli.

Ve zmíněném pojednání Zkušenost a chudoba líčí autor věc následovně: „Generace, která ještě jezdila do školy koňským povozem, stála pod otevřeným nebem v krajině, v níž nezůstalo nezměněno nic než oblaka, a uprostřed, v silovém poli ničivých proudů a explozí, nepatrné křehké tělo.“ Zlom, na nějž Benjamin poukazuje, je jedno hledisko. Druhé je fakt, že do světa vstoupily moderní technologie, a Benjamin proto navazuje: „Zcela nová bída přišla na lidi s tímto nestvůrným rozvojem techniky.“ Ale o co člověk tak náhle přišel?

Celý esej Terezy Matějčkové Svět, který nelze vyprávět? si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.