Maďarská změna i kontinuita. V čem Magyar navazuje na odkaz Orbána

Budapešť byla ještě donedávna zaplavena billboardy, každý roh měl svůj slogan a každá lampa svého kandidáta. Dnes jsou ty plochy prázdné. Zůstaly jen kovové rámy a utržené rohy plakátů. Z celé kampaně přežívají hlavně plakáty recesistické Strany dvouocasého psa, populární i jako občanská iniciativa, jež slibuje věčný život a pivo zdarma – jako by právě ty jediné nikomu nepřekážely.

Nejvýmluvnější moment ale nepřišel v ulicích, nýbrž v prvních vystoupeních Pétera Magyara po volbách. Věnoval se v nich obnově fungování státu, zlepšení veřejných služeb a omezení klientelismu – tedy tématům, která ve své kampani akcentoval. V zahraniční politice zvolil jiný tón. Oznámil snahu obnovit funkční vztahy s Bruselem, dosáhnout dohody s Evropskou unií a odblokovat evropské fondy. Zároveň však jasně formuloval hranici: Maďarsko bude jednat v rámci Evropské unie především podle vlastního národního zájmu a zahraniční politiku řídit „realitou a stabilitou“, nikoli ideologií. I v přístupu k válce na Ukrajině se zatím projevuje spíše opatrná linie, která při uznání Ukrajiny klade důraz na mír, stabilitu, ale i na maďarské zájmy. V zahraniční politice tak nejde o jazyk zásadní změny, ale kontinuity.

Právě tady přichází první vystřízlivění. Očekávání byla velká – návrat k Evropě v hodnotovém smyslu, jasnější odklon od dosavadního směřování Viktora Orbána. Místo toho přichází spíš návrat k politice v jejím klasickém významu: vyvažování, opatrnost, národní zájem. Orbán skončil, ale jeho způsob uvažování jako by zatím zůstával. Jde o skutečnou kontinuitu, nebo jen přechodnou fázi? Na to je brzy odpovědět.

V maďarském liberálním prostředí se po volbách rychle objevuje vědomí těchto limitů. V Partizánu, vlivném on-line médiu blízkém městskému liberálnímu publiku, kde byla očekávání změny vysoká, se dnes otevřeně mluví o tom, že její hranice budou úzké. Podobně i média jako Telex nebo HVG sice mluví o historickém zlomu, ale zároveň korigují představu rychlého hodnotového obratu. Magyar je vnímán jako vítěz, jenž dokázal porazit Orbána, ale ne nutně jako politik, který by zásadně změnil směr země. Spíš jako někdo, kdo ho bude řídit jinak.

Ještě před volbami byla maďarská kampaň plná obvinění z vnějších vlivů. V okruhu vládního tábora dominoval narativ, že „Brusel zasahuje“, že opozice je „projekt Bruselu“ a že i průzkumy veřejného mínění jsou „zahraniční zakázka“. V tomto výkladu chtěla Evropská unie změnit maďarskou vládu. Po volbách ale tento argument prakticky zmizel. Ani Fidesz výsledek voleb nezpochybnil a o vlivu Bruselu už nemluví – i v jeho vlastním prostředí je zjevné, že porážka má především domácí příčiny.

A pak je tu ještě jeden důležitý faktor. Hnutí Tisza nevzniklo jako klasická opozice – jeho lídři včetně Magyara vyšli z prostředí samotného Fideszu. Není jeho opozicí, ale konkurencí.

Má smysl připomenout, co Orbán v politice za poslední roky skutečně změnil. Jako politická osobnost přesahoval středoevropský prostor. Dokázal své postoje nejen hájit, ale i formulovat a zasazovat do širšího kontextu. Hrál zkrátka vyšší ligu, než odpovídá geopolitickému významu Maďarska. V evropské politice se to projevilo i jeho podílem na vzniku skupiny Patrioti pro Evropu v Evropském parlamentu. Zároveň se stal inspirací pro část americké pravice, kde navázal vztahy s konzervativními intelektuály a vystupoval na jejích hlavních fórech.

Právě tady se ukazuje hlubší změna, již nelze vysvětlit jedněmi volbami. Během let své vlády posunul v Maďarsku způsob, jakým se o politice uvažuje – směrem k národnímu zájmu, státu a vlastní historické a civilizační zkušenosti. Tento přístup se mezitím stal sdíleným napříč velkou částí maďarské politiky i společnosti. I ti, kdo chtějí změnu, v něm dnes uvažují. Právě to se může ukázat jako jedno z nejtrvalejších dědictví Orbánovy éry.