Šaldovo doporučení lidským opicím

KOMENTÁŘ

Šaldovo doporučení lidským opicím
F. X. Šalda zemřel 4. dubna 1937, v tom samém roce umřely tři sloupy české společnosti, v lednu Josef Pekař, v září Masaryk. Foto: Kresba Hugo Boettinger / WIKIPEDIA
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Sebevraždy liberální demokracie

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Výskyt jména F. X. Šalda není mezi běžnými mediálními komentáři naší doby právě vysoký, což má svou logiku. Jako by osobnosti jeho formátu byly opravdu už z jiné epochy, takoví pozapomenutí giganti na cestě do loutkového divadla dneška. Co by takový Šalda také mohl říct téhle době? A přitom jaká byla jeho doba? Zajisté v mnohém velmi odlišná, ale doby jsou vždy odlišné – ale třeba je lidé mohli prožívat jako my dnes.

Šalda zemřel 4. dubna 1937, v tom samém roce umřely tři sloupy české společnosti, v lednu Josef Pekař, v září Masaryk. Byl to poslední relativně klidný rok republiky. Ale nebe se zatahovalo. Půl roku před smrtí, na podzim 1936, píše do svého Zápisníku Šalda esej Ve věku železa a ohně. Nezvykle politický text, nezvykle aktuální reakci na to, co se děje ve světě a v Evropě. „Kruh fašismu,“ píše, „svírá se kolem nás těsněji a těsněji.“

 

V Německu pevně vládne Hitler, v Itálii Mussolini, ve Španělsku vypukne v létě občanská válka, v Moskvě se v konají stalinské procesy s veterány revoluce, „divadlo“, jak píše Šalda, „ještě odpornější než nahá surová brutalita Hitlerova; musí pobouřit každého, jenž má v hrudi poslední špetky úcty k člověku. (…) Snad nikdy nevidělo slunce divadla mučivějšího a zároveň podlejšího. Ti zlomení lidé byli oloupeni o poslední špetku sebevědomí, o poslední potuchu lidské důstojnosti. A takto, nazí a pohanění, byli vydáni posměchu nejen ruského národa, ale i sebe samých. Teprve nyní byl dovršen triumf násilí: dovedlo vyrvat z obžalovaných i nejslabší stín sebeúcty a dovedlo je vrhnout na kolena před páchnoucí sochu Magoga, z bláta a z lejna slepenou, a přimět je k tomu, že lízali v psovské pokoře zbraň, která je zítra zavraždí“. Tyto pasáže se po roce 1945 stanou důvodem, že Zápisník může v celku vyjít až po roce 1989.

Velkolepým stylem píše také o válce ve Španělsku. „Od 19. července až do dneška přikusují čeští občané ke své ranní kávě nejen housku, ale i ohromnou spoustu bolestí, vražd, zvěrstev, kterými přetékají deníky ve svých zprávách ze Španělska.“ Snídaňové menu se možná trochu změnilo, ale zvěrstva se i na nás řinou už třetí rok a vůbec nemáme představu, kdy a jestli skončí.

„Oba tábory,“ píše Šalda, „bojují se zuřivou odvahou, a žel, i ukrutností (…) prakticky, zdá se, jsou váhy obou stran alespoň v poslední době v rovnováze. Kdo zvítězí, není jisté. Noviny podle toho, jsou-li spíše pravé, nebo levé, prorokují vítězství vládě, nebo povstalcům. My, kdož jsme milovali španělské umění a španělskou poesii, kdybychom dne byli ve Španělsku, měli bychom smutnou příležitost vidět na ulicích scény, vedle nichž by vybledly i Goyovy Los desastros de la guerra. Žárný a vášnivý, ale přitom cudný génius minulosti španělské jako by se zpil naráz temným obžerstvím krve a smrti, které se nemůže dosytit.“

Co je příčinou těch hrůz? ptá se kritik, který nikdy nebyl politicky zařaditelný, vždy se zařazoval podle svého. Ale svobodu a důstojnost člověka vždy ctil a měl na něho vysoké nároky. Bylo mu jasné, že "Evropa zažívá kontrarevoluci. Idea liberálního státu postavená na individualismu prochází krizí a hroutí se. Ukazuje se, že po Evropě roste a šíří se fašistické pojímání státu, idea historické a národní totálnosti státu, který je podle jeho vyznavačů vtělením absolutní ideje a absolutního rozumu – přesvědčení, že jen v boji se může projevit základní reálnost světa. Absolutní rozum se objektivizuje jen v něčem zcela nadosobním, a to je stát. Stát je nade vše, stát je modla, která, jak Šalda píše, dorůstá opravdu již rozměrů apokalyptických a tyčí se již skoro ve všech zemích evropských až do oblak. A krev obětovaných stoupá již k nebesům a volá k nim o pomstu".

Šalda se cítil sice jako titán a heroická postava, ale nikdy nebyl vyznavačem tohoto zbožštění státu, nebyl klaněč u model národních nebo ideologických, nebyl vyznavač vůdcovských principů a tvrdé ruky. Ale slabost moderního liberalismu si uvědomoval a nemohl se považovat za jeho stoupence: protože mu v něm chyběla idea. Na tu liberalismus, který se osvobozuje od všeho, co mu překáží ve volném letu třeba i do nicoty, zapomíná. Ve svém zbavování se všeho kromě egoistických nároků se ocitne v úplném vzduchoprázdnu. A v něm člověk žít nemůže. Šalda pak formuluje větu, která vypadá jako přitakání autoritám a diktátu, přičemž si bere na pomoc Goetha: ten prý věděl, že člověk chce i poslouchat. „A já,“ píše F. X. Šalda, „vidím v této poslušnosti ideje, velké myšlenky nebo i velkého člověka stále víc a víc něco, co není k necti člověku. Tím nepravím, že se máme klanět modlám, byť by byly celé pozlacené, nebo železnými krunýři opásané, nebo až do oblak sahající ; ne: máme se klanět a máme být poslušni Boha, pravého Boha, nikoho a ničeho jiného. Bez poslušnosti a úcty je člověk necelý, je spíš lidská opice než člověk sám.“

Kdo si ale dnes vážně myslí, že člověk není jen lidská opice? A že by se měl klanět Bohu? Jak si to myslel celoživotní volnomyšlenkář F. X. Šalda půl roku před smrtí. A dva roky před vypuknutím strašné války, u které už naštěstí nebyl.

 

×

Podobné články