„Ten, kdo se v Polsku raduje z vítězství AfD, může být buď idiot, nebo zrádce,“ prohlásil po volbách ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko polský premiér Donald Tusk. Výrok vyvolal v některých kruzích v Česku až euforickou podporu. Kolegové z redakce Echa ho (už méně euforicky) umístili i do titulku poslední Echo Porady.
Tuskův výrok za pozornost samozřejmě stojí. Akorát možná trochu jinak, než se na obou stranách barikády „sporu o AfD“ v posledních dnech psalo a mluvilo.
„Idioti a zrádci“ byli jasně definovaní: „Takové radosti teď vidím v PiS a v obou konfederacích hodně,“ pokračoval premiér. Výrok byl mířen k vnitropolskému publiku a byl útokem na pravicovou opozici (PiS – Právo a spravedlnost – a dvě strany se slovem „konfederace“ v názvu). Hlavně ovšem šlo o útok takříkajíc vycucaný z prstu. Když jste si totiž prohlédli profily klíčových politiků polské pravice po vítězství AfD v Sasku-Anhaltsku, i mezi těmi největšími protiliberálními „bijci“, s výjimkou radikálů z Konfederace polské koruny Grzegorze Brauna, jste nenašli nic, co by se dalo nazvat „radostí“.
Ozvaly se samozřejmě hlasy, které poukazovaly na úspěch AfD coby následek několika dekád chybných rozhodnutí německého establishmentu. V mnoha z nich zazněla i nota Schadenfreude, přiznejme, že pochopitelného: byl to tentýž německý establishment, který sehrál klíčovou – negativní – roli při zavádění klimatických politik, který umožnil Rusku útok na Ukrajinu výstavbou plynovodu Nord Stream a který akceleroval migrační krizi. Tvrzení, že je vzestup alternativní pravice v první řadě důsledkem série selhání „tradičních“ politických stran, a nikoliv spiknutí řízeného Moskvou, přestalo už snad dnes být kontroverzní. Ale radost?
Polská pravice má s AfD dlouhodobý problém. Ve srovnání s českou veřejnou debatou se méně akcentuje (nepochybně vstřícný) postoj této strany k „resetu“ vztahů s Ruskem. Nikoliv proto, že by to téma nepatřilo mezi důležité, ale spíše s ohledem na skutečnost, že jako otevřeně či skrytě proruskou vnímá polská pravice každou německou vládu. Jak napsal jízlivě jeden z komentátorů: „Co by asi tak mohlo vzniknout z té proruskosti AfD? Že by třeba postavili nějaký plynovod, který by záměrně obcházel náš region a ohrožoval bezpečnost Polska a Ukrajiny? Nebo že by nepomáhali bránící se Ukrajině vojensky? Domlouvali by se s Moskvou nad našimi hlavami? Pardon, to se už vlastně všechno v poslední dekádě stalo, přitom v Berlíně tehdy vládly ty hodné proevropské elity.“
Samozřejmě jízlivost není dobrý rádce v politice a je fakt, že úspěchy AfD mohou ohrozit pracně budovanou změnu kurzu německé politiky vůči Rusku, která je nepochybně v zájmu středovýchodní Evropy. Polskou pravici teď ale více pálí spíš ještě starší historie. Jak napsal bývalý politik a jeden z předních konzervativních komentátorů Marek Jurek, vzestup AfD se pojí s další vlnou „německého pocitu dějinné křivdy“. Pocit křivdy z toho, že bylo Německo vyloučeno ze zápasu o globální velmocenský status koncem 19. století, vedl k první světové válce; pocit „versailleské křivdy“ k té druhé – píše Jurek. Po roce 1945 konečně šlo o reakci na diskurz kolektivní viny a kolektivního studu za zločiny nacismu. Tento proud německého cítění je pro pozorovatele zvnějšku často skrytý za rituální odsouzení Hitlera a holokaustu. Nicméně spolu s vzestupem AfD se postupně normalizuje – v podobě budování rovnováhy mezi „zločiny třetí říše“ a „zločiny spojenců“ (jako bombardování Drážďan nebo poválečný odsun) a hlasitého volání po konci věčného pocitu viny. Nepovede tato změna vnímání válečné minulosti nakonec ke zpochybnění západních hranic Polska? Politici AfD zůstávají v tomto ohledu opatrní, ale je fakt, že příznivci strany na sociálních sítích už méně.
Ovšem i v tomto případě je AfD z hlediska polské pravice maximálně „zesílení stávajícího trendu“, nikoliv revoluční změna. Varšava už roky diskutuje s Berlínem finanční zodpovědnost Německa za zkázu druhé světové války, do dnešní doby pokračující obtíže týkající se vracení kulturních statků ukradených okupanty, řeší se minimální stupeň odsouzení nacistů obviněných ze zločinů na polském obyvatelstvu nebo ignorování polských obětí třetí říše německým vzdělávacím systémem.
Z těchto důvodů bychom na polské pravici těžko hledali příliš mnoho radosti z volebního výsledku z minulého týdne, přestože velkou část diagnóz AfD ohledně krize evropské integrace a úpadku liberálního establishmentu nepochybně sdílí. V tomto případě skutečnost, že máte společného nepřítele, neznamená automatické spojenectví.
Proč se tedy Tusk navzdory faktům rozhodl označit většinu opozice za „idioty a zrádce“, a obšťastnit tak mimoděk část českého internetového lidu? Zde se dostáváme k jádru problému. Jde o součást dlouhodobé a nepochybně promyšlené strategie, jejímž cílem je vytvoření „apokalyptické alternativy“ – buď vyhraju já, nebo přijdou fašisté napojení na Kreml (a nyní navíc podporující německý revanšismus).
V rámci této strategie označuje Tusk poslední tři roky konzervativní Právo a spravedlnost za „proruskou“ stranu, ačkoliv to byla právě vláda PiS, která v roce 2022 poskytla pomoc klíčovou pro přežití Ukrajiny a hlásala nutnost ostražitosti vůči ruskému imperialismu ještě v dobách, kdy byl politik za takové tvrzení vylučovaný z „dobré společnosti“. V projevu na sjezdu své Občanské koalice v dubnu letošního roku postavil rovnítko mezi „programem Kaczyńského a programem Putina“. Vyzval k tomu, aby liberálové „chytli kolaboranty pod krkem“, a blížící se volby popsal jako „boj dobra se zlem, Východu se Západem, boj dvou civilizací“.
Jak píše konzervativní komentátor Kacper Kita, jde o strategii poslední záchrany. Liberálové nemají už jiný silný příběh, kterým by mohli mobilizovat voliče, než je další vyhrocování společensko-politické polarizace pomocí nové verze „reductio ad Hitlerum (et Putinum)“. Když budou voliči postaveni před apokalyptickou volbu mezi dobrem a zlem, oslabíme veškeré umírněné alternativy, a naopak posílíme ty radikální, a tím pádem roste šance, že i nepříliš populární vládní koalice se nějakým způsobem opět doplazí k většině. Navíc démonizace protivníků usnadňuje v očích veřejnosti sahání po nástroji „bojující demokracie“, jinak řečeno „boj s populismem“ s využitím všech dostupných prostředků, bez nutnosti ohlížení se na pravidla právního státu.
Je bohužel faktem, že napříč Evropou, po desetiletích ignorování společenských nálad v otázkách jako migrace, klima, sociální progresivismus či centralizace evropského projektu, jde o strategii, která má šanci na úspěch. I v tom smyslu, že reálně může radikalizovat politické protivníky establishmentu. Úroveň frustrace s nemožností změnit směřování politiky jednotlivých zemí posiluje strany, které takovou radikální změnu přesvědčivě slibují. Výsledky AfD v Německu při úrovni ostrakizace této strany všemi prostředky, jež ve středoevropských poměrech nemá myslitelnou obdobu, jsou toho jasným důkazem. I v Polsku sílí už zmíněná Konfederace polské koruny – jejíž metoda „proti všem a za každou cenu“ si nachází stále více příznivců.
Výkřik o „idiotech a zrádcích“ nebyl tedy doopravdy popisem skutečnosti, ale přáním. Manichejská logika má pomoct zachránit stávající establishment. Jestli pomůže, a hlavně jestli prospívá našim společnostem, si dovolím pochybovat.
00:01
