Jednotky ukrajinské armády dostaly rozkaz dodržovat na frontové linii režim klidu od 0:00 5. září do 23:59 8. září, informoval deník Ukrajinská pravda s odvolán ...
Před několika lety jsem se jako vedoucí zúčastnil letního tábora, na němž jsme se středoškoláky hráli hru, kterou bych zde rád představil. Jednak proto, že je zábavná a mohu ji čtenáři doporučit. Jednak proto, že je relevantní (nejen) pro bizarní příběh, který v posledních dnech dorazil z Velké Británie. K němu se dostaneme, teď ale zpět ke hře. Soutěží proti sobě týmy a pravidla jsou jednoduchá. Vyhlásí se kategorie (film, barva, stát…) a každý hráč za sebe na papír tajně napíše jeden příklad, který do ní patří (Nuda v Brně, růžová, Uganda…). Následně se odpovědi odkryjí a vyhrává tým, jehož členové se v odpovědích nejčastěji shodnou.
Neodměňuje se tedy originalita, nýbrž schopnost odhadnout, co asi napadne ostatní. Jenže i oni se snaží odhadnout totéž, čímž se věc komplikuje, neboť je třeba jaksi nasimulovat kolektivní mysl a zohlednit složité do sebe vnořené konstrukce „myslím si, že ona si myslí, že já si myslím, že ona…“ – a tak dál, teoreticky až donekonečna. V jazyce teorie her hledají účastníci takzvaný Schellingův bod (podle studenoválečného stratéga Thomase Schellinga), tedy odpověď, která se různým lidem jeví jako přirozeně nápadná, přestože se na ní předem nedomluvili.
V jednom kole dostal můj tým kategorii „kniha“ a zkraje třiceti vteřin, které má každý hráč na rozhodnutí, jsem byl ztracen. Knih je mnoho, každý má rád něco jiného a podobně jako u hudby jde o osobní věc. Nenapadal mě žádný titul, který by nám byl společný a nade všechny ostatní zřetelně vystupoval. Pak přišel okamžik vnuknutí a já vítězoslavně napsal: Bible. Ne snad proto, že bych mezi českými středoškoláky očekával příval věřících. Předpokládal jsem zkrátka, že „kniha knih“ stále představuje jakýsi kulturní stereotyp, který vytane na mysli i člověku, jenž ji nikdy neotevřel. A hlavně jsem čekal, že ostatní budou uvažovat podobně. Kolo jsme skutečně vyhráli. Ovšem navzdory mému naivnímu, předpotopnímu já – všichni ostatní se shodli na jiném kandidátovi: Harry Potter.
Před pár dny se v Británii objevila kauza, v níž hraje čarodějnická série J. K. Rowlingové hlavní roli. Její fanoušci totiž přiměli projektanty, aby změnili trasu výstavby 200 kilometrů dlouhého elektrického propojení mezi Walesem a Irskem, která má vyjít zhruba na 430 milionů liber (více než 12 miliard korun). Kabel propojuje elektrické sítě obou zemí a umožňuje mezi nimi přenášet energii podle aktuální nabídky a poptávky.
V původním návrhu měla ovšem stavba začít na místě, kde leží fiktivní hrob skřítka Dobbyho, kterého zde zabila zlovolná smrtijedka, když se snažil pomoci Harrymu a jeho partě. Stavařům začaly chodit stovky dopisů a kritických telefonátů, jež je upozorňovaly, že něco takového je nepřijatelné, neboť na místě leží svobodný skřítek Dobby a jezdí mu tam na hrob desítky tisíc návštěvníků ročně. Lidé kolem stavby z toho byli přirozeně zmatení, protože nevěděli, o koho jde. „Dobby? Kdo je Dobby? Já žádného Dobbyho neznám,“ vzpomínal vedoucí projektu Simon Ludlam. „Je to smyšlená postava ze smyšlené knihy, celé je to smyšlené. O čem to mluvíte?“ Kolega jej však ujistil: „Ne, tohle je opravdu, opravdu vážné.“ A měl také pravdu, celá věc se musela za ohromné náklady překreslit a přeplánovat, načež kabel nyní má vést jinudy, aby se posvátnému hrobu fiktivního skřítka vyhnul. Ironii celému příběhu dodává, že nové vedení kabelu bude teď blíž autentickému archeologickému nalezišti z doby bronzové, kde najdeme skutečné lidské ostatky.
„Je to další z čím dál typičtějších okamžiků v současné Británii, kdy se svět fantazie střetává se světem skutečným – a skutečný svět prohraje,“ komentoval věc novinář Douglas Murray. Lze v tom ovšem spatřovat ještě jiný, znepokojivější trend, zákeřný svým pomalým a nenápadným působením. Harry Potter zjevně intenzivně zasáhl jednu konkrétní generaci, která si kolem smyšleného světa čarodějnických dobrodružství vytvořila vlastní symboly, rituály, a dokonce pomníky. Ty jí mohou poskytovat význam, nejsou však nutně srozumitelné ostatním částem společnosti – jistě ne generacím starším a dost možná už ani těm mladším, které si najdou vlastní příběhy a posvátné modly.
Schelling připomíná, že některé věci nemají hodnotu proto, že by byly nutně nejlepší, nejkvalitnější či nejzáslužnější, nýbrž proto, že se k nim obracíme společně. Dokážeme je vzájemně rozpoznat a poskytují nám něco, skrze co se můžeme vztahovat jeden k druhému. Tato koordinační role sdílených symbolů a příběhů není triviální a jen obtížně se buduje, když se jednou rozpadne. Společnost, jejíž jednotlivé části obývají odlišné symbolické světy a uctívají jinačí posvátné artefakty, proto neztrácí pouze společný vkus. Přichází také o část společného jazyka: o postavy, příběhy a odkazy, jejichž význam není třeba pokaždé znovu vysvětlovat.
Tyto symbolické světy navíc budou stále častěji narážet jeden na druhý. A čím méně společných měřítek jejich obyvatelé sdílejí, tím obtížněji budou rozhodovat, čemu dát přednost a čí nárok má ustoupit. Nakonec tak může jít o něco mnohem závažnějšího než o přeložení kabelu za miliardy kvůli neexistujícímu hrobu skřítka.
00:08
