Měsíc před americkými prezidentskými volbami v roce 2012 se dostala na veřejnost nahrávka republikánského prezidentského kandidáta Mitta Romneyho, jež vešla ve známost pod slovy „47 procent“. Těch 47 procent obyvatel „je závislých na vládě, myslí si, že jsou oběti, myslí si, že vláda má povinnost se o ně postarat,“ řekl Romney. „Můj úkol je těmito lidmi se nezabývat (míněno v kampani). Nikdy je nepřesvědčím, že by měli přijmout osobní zodpovědnost a starost o své životy.“
Překvapivé není, že tato nahrávka byla kampaní Baracka Obamy politicky využita a přispěla k jeho vítězství. Překvapivé je, že se stále najdou lidé, kteří si myslí nejen, že Romney měl pravdu, ale že něco takového je už konečně třeba prosadit jako vítězné politické téma.
Ta cifra 47 bylo procento Američanů, kteří neplatili federální daň z příjmů. Přestože platili jiné federální daně, Romney je vylíčil jako úplné parazity. Ale hlavně to dal do souvislosti s jejich morálním charakterem – s jejich neochotou převzít odpovědnost za své životy.
O míře daňové progrese a státního přerozdělování se lze dohadovat donekonečna, ale společnost, kde se budou lidé ustavičně kastovat podle toho, nakolik státu přispívají a nakolik z něj těží, nemůže dlouhodobě přežít. Je tu ale ještě další problém. Ta konstrukce tvrdí, že plátci daně z příjmů jsou bohatší proto, že převzali odpovědnost za své životy. A je jistě správné k tomu lid vyzývat a utvářet společenské normy. Ale ta konstrukce vůbec nepočítá s možností, co by se stalo, kdyby všichni nakrásně převzali odpovědnost za své životy. Co když by jejich výsledky byly stále nerovné a někteří by stále platili na daních míň než jiní? Lidská zkušenost i sociální vědy nám napovídají, že právě to by se stalo.
Vidět do hlavy druhého
Zaprvé, jak jsme zde nedávno psali, nerovná distribuce inteligence v populaci je faktem. Jestliže je dnes kolem toho spousta zpochybňování, případně se na to téma „hází dekl“, tak právě proto, že skutečnost, jež byla v dějinách bez velkých cavyků intuitivně akceptována, je v moderní znalostní ekonomice důležitější než kdy dřív (zatím není jasné, zda to nastupující revoluce umělé inteligence zesílí, nebo naopak). Ale ani Romney by „nekampaňoval“ s tím, že bude ignorovat 47 procent populace s podprůměrným IQ.
Veřejně vystupující členové klubu Mensa nikdy nedělali na společnost velký dojem. Ale je tu něco jiného – většina z nás žije své životy převážně obklopena lidmi nám podobnými a uvažování lidí jinak nastavených si obtížně představujeme. Známý investor Marc Andreessen na panelové diskusi v roce 2025 mluvil o tom, jaké vytváří problémy, když je velký rozdíl v inteligenci mezi týmem a jeho vedoucím. Tým těžko může vést člověk hloupější než většina jeho členů, to je každému jasné. Ale Andreessen připomněl, že to platí i naopak. „Vedoucí pracovník, který se nachází o dvě směrodatné odchylky (tedy asi 30 bodů IQ – pozn. aut.) nad normou organizace, kterou řídí, taky přichází o ,teorii mysli‘, schopnost vytvořit si přesný obraz toho, co se odehrává v hlavě někoho jiného.“ Je stejně nepoužitelný jako hloupý šéf.
I u nás máme politiky, které chvíli posloucháte a získáte dojem, že mluví jen k podnikatelům a k lidem, kteří chtějí být podnikateli a myslí si, že v ideálním světě by každý měl být podnikatel. Co je k tomu potřeba? Nějaká dovednost, nasazení, ochota riskovat, schopnost jednat s lidmi. Ale taky čtení finančních výkazů, vyplňování daňového přiznání, získávání různých povolení a certifikátů, absolvování školení, vyplňování neoblomně rostoucího množství různých hlášení. Úplně jiný druh dovednosti, jenž je nutný, a přitom vás k podnikatelskému úspěchu nepředurčuje. Každá ta povinnost je zdůvodněná nějakým „dobrem“, vznikla na něčí požadavek, ale funguje to jako bariéra bránící přílišnému rozšíření podnikání. Není divu, že většina firem je buďto velmi malých, anebo tak velkých, že si mohou dovolit zaměstnávat na tyto úkoly specialisty.
Ale tentýž efekt operuje i jinde. Tak například nákup na internetu či on-line check-in do letadla je jako překážková dráha, již někteří zvládají jen s mírnou iritací, zatímco pro jiné je to noční můra. Právě na tyto lidi míří různí kyberšmejdi. Zprávy o jejich podvodech nyní zaplavily zpravodajské články, ale pro ten typ lidí, kteří ty zprávy píšou a převážně i konzumují – mladší, „digitální domorodce“, verbálně zručné –, je to spíš jen abstraktní problém.
Ve společenských otázkách lidé typu „47 procent“ vyznávají východiska, v nichž málokdy absentují výrazy „svobodný jedinec“ a „svoboda volby“. Je to určitě platný a nutný přístup. Ale velmi vzácní jsou jedinci, kteří náleží do této skupiny, ale mají takový rozhled a schopnost sebereflexe, aby připustili, že tento přístup vyhovuje jim víc než jiným a má své společenské náklady. Australsko-britská právnička a spisovatelka Helen Daleová napsala v roce 2024 text Lidé jiní než já, v němž se právě nad tím zamýšlí. Nechala stranou IQ a připomněla různé osobnostní charakteristiky, jež jsou rovněž v té či oné míře dědičné a obtížně změnitelné. Vyšla z terminologie známého osobnostního testu Big Five. Ve vědeckém týmu potřebujete mít lidi s vysokou svědomitostí a nízkou přívětivostí, uvedla například. Potřebujete člověka, který se nebude rozpakovat vám říct, že vaše vypiplaná hypotéza je nanic. Ale taky ji vylepší. Jenže kombinace svědomitosti a nepřívětivosti je vzácná a navíc ještě vzácnější mezi ženami než mezi muži. Takže americké univerzity jsou dnes plné žen s vysokou svědomitostí a přívětivostí, „konformistických zbabělců, kteří by neřekli ,hovno‘, ani kdybyste jim platili, a nejsou schopni inovace“.
V pasti luxusu
Daleová taky připomíná pojem „luxusní názory“. Rob Henderson, od nějž pochází, měl na mysli zejména módní progresivní politické názory jako „zrušme policii“. Doložil čísly, že lidé, kteří toto heslo podporují, si to mohou dovolit – jsou bohatší a bydlí v bezpečných čtvrtích, případně v domech s ochrankou. Zrušení policie by na ně dopadlo mnohem méně než na chudší lidi bydlící ve čtvrtích s vyšší kriminalitou. Podobně analyzuje pokrytectví jiných progresivních názorů, jako že stabilní, tradiční rodina není důležitá. Mohli bychom k nim přiřadit i postoje k masové imigraci – lidé, kteří si mohou dovolit vnímat jako její hlavní projev pestrost restaurací, jsou zjevně od jejích ostatních důsledků izolováni.
Daleová ale sebekriticky upozorňuje na to, že nádech „luxusního názoru“ má i ideologie jí nejbližší, klasický liberalismus: „Je nepříjemné si připustit, že to, co se nazývá paternalismus, má taky svůj vlastní intelektuální rodokmen, zatímco liberalismus může být systémem vyvinutým chytrými lidmi pro chytré lidi.“ „Feminismus razily ženy jako já a výrazně zlepšil jejich životní šance,“ přiznává. „Byl skvělý pro inteligentní, nepříjemné (ve smyslu Big Five – pozn. aut.) ženy zaměřené na kariéru, které nemají rády děti ani je nechtějí.“ Ale existuje nemálo žen, které o ten předfeministický ideál – děti a domácnost především – stojí, jsou tak nastavené. Feministky našly způsob, jak prosazovat své nároky ve státě i v ekonomice, ale nikdy nenašly způsob, jak mluvit s těmito ženami.
Daleová taky cituje z článku kanadského filozofa Josepha Heatha, jenž se zaměřil na jiný psychologický rys, který je patrně do jisté míry dědičný a velmi důležitý pro úspěch jak v kariéře, tak v životě – schopnost sebekázně. Heath ve vší skromnosti deklaruje, že patří k „aristokracii sebeovládání“, a přiznává, že k otázkám individuální svobody nepřistupuje jen z hlediska filozofie, ale i osobních zájmů. „Z rozšíření prostoru pro individuální svobodu mám mnohem větší prospěch než průměrný člověk – protože mám větší sebekázeň. Uvědomuju si tedy, že zatímco pro mě by byl obchod s alkoholem otevřený 24 hodin denně skvělý, pro některé jiné by to bylo sporné.“ Totéž platí pro legalizaci marihuany, mohli bychom dodat. Do stejné kategorie řadí Heath individuální penzijní účty. Nějaká forma privatizace penzí je samozřejmě notorickou myšlenkou jistého typu politiků. Jsou odsouzeny ke stejnému osudu jako setrvalé snahy reformovat zdravotnictví směrem k větší individuální zodpovědnosti. Můžete říct, že lidé jsou nezodpovědní, ale vést celou agendu toho, na co všechno by člověk měl dbát a na jaká preventivní vyšetření, kdy a kam by se měl objednávat, je prostě nad schopnosti mnoha lidí. Naopak se lze setkat se svědectvími zdravotníků o nešťastnících, kteří si volají sanitku k vyřešení nějakého docela nezdravotního problému, prostě z bezradnosti nad složitostí moderního života.
V každém případě z toho vyplývá poučení pro politiky a influencery: strana orientovaná jen na podnikatele, aspirující podnikatele a akcionáře nemá šanci, strana rozdělující lidi na „tvůrce hodnot“ a ty ostatní (nemusíme vždy doříkávat to slovo paraziti) nemá šanci. Zvlášť pikantní je to v případech, kdy titíž lidé s nadějí sledují vynořování politických fenoménů typu Trump, Le Penová či AfD, prostě z pocitu, že je potřeba, aby se začalo něco dít. Nevšimli si, že úspěch těchto politiků je spjat primárně s tím, že dokázali apelovat právě na „ty ostatní“. Trump je sice miliardář, který se rád nechává vídat s jinými miliardáři a mluví o deregulaci, ale nikdy by se nestal prezidentem, kdyby se nevzepřel republikánské ortodoxii a neujistil, že na státní důchodový systém se sahat nebude. Nemluvě už o jiných politicích hlásících se k národnímu konzervatismu, jemuž by víc slušelo pojmenování národní socialismus. Volební většiny jsou přesně na opačných stranách grafu než známé neoliberální klišé „fiskálně konzervativní, sociálně liberální“. Většina lidí potřebuje pevnou půdu pod nohama a mantinely.
Pokud má někdo pocit, že je vše ztraceno, může si lámat hlavu hádankou: čím to je, že západoevropské země byly v 50. a 60. letech ve srovnání s dnešním stavem mnohem víc regulované ekonomicky i společensky – a přitom byly ekonomicky i společensky dynamičtější?
00:01
