Kdo se dnes pokusí zjistit, co se děje s kriminalitou dětí a mladistvých, narazí na rozporný obraz. Jedny titulky varují před jejím nárůstem i stupňující se brutalitou pachatelů, jiné připomínají, že z dlouhodobého hlediska se kriminalita mladých drží na nízké úrovni. Rozcházejí se pohledy soudců, ale i psychiatrů, kteří se s mladými pachateli setkávají profesně. Konečně ani statistiky neposkytují jednoznačnou odpověď: v závislosti na zvoleném období či druhu trestné činnosti lze dospět k odlišným závěrům. Když jsem se proto obrátila na britského kriminologa Keitha Haywarda, který dlouhodobě sleduje zločinnost mladých v několika evropských zemích, jeho první reakce byla výmluvná: „Chcete napsat článek o kriminalitě mladistvých? To vám nezávidím.“
Ve velké části západního světa pozorujeme již od 90. let fenomén označovaný jako crime drop – dlouhodobý pokles kriminality. Příčiny jsou dodnes předmětem sporů. Kriminologové poukazují na vyšší blahobyt, ale třeba i lepší zabezpečení majetku. Laicky řečeno, banku by se dnes vydal přepadnout čirý blázen. Zvláště pokles kriminality mezi mladými bývá vysvětlován ústupem rizikového chování. Mladí lidé pijí méně alkoholu, více času tráví před obrazovkami, a k rizikovému chování tak mají i menší příležitost.
Jenže v posledních letech se obraz komplikuje. Důvod k obavám představuje nárůst počtu vražd i znásilnění spáchaných osobami mladšími osmnácti let. Snad lze dokonce hovořit o jakési polarizaci mladých: méně mladých páchá trestnou činnost, zatímco u malé části se soustřeďují závažnější podoby násilí. Nejsou-li data jednoznačná, otevírá se navíc prostor pro rozcházející se interpretace. Keith Hayward si přitom všímá, že rozdílné pohledy často kopírují politický světonázor. Spíše liberálně smýšlející lidé zdůrazňují, že celkově a z dlouhodobého hlediska kriminalita nadále klesá. Ti konzervativnější se pak zaměřují na konkrétní trestné činy, jejichž počet roste, a varují, že jsme uprostřed obrovského průšvihu. Obě pozorování přitom mohou platit současně. I proto považuje Hayward současnou situaci za „velmi napjatou“.
Rostoucí čísla, kulhající odpovědi
Jak si stojí Česká republika? V dlouhodobém pohledu počet vražd výrazně klesl. Mezi lety 1998 a 2017 poklesl v Česku počet policií registrovaných skutků v kategorii vražd o 53 %, z 313 na 146 (dokonaných i nedokonaných vražd). Celkový počet trestných činů z dlouhodobého hlediska mírně klesl i mezi dětmi a mladistvými. Podle dat Nejvyššího státního zastupitelství jsme byli v roce 2015 na čísle 3223 a v roce 2025 na 3108. Konkrétně u vražd ale u nezletilých vykazují policejní statistiky posledního desetiletí opačný pohyb: mezi lety 2016 a 2025 vzrostl počet objasněných skutků v kategorii vražd spáchaných osobami mladšími osmnácti let ze 6 na 12. Nárůst je zřetelný a závažný, ale také je třeba vzít v potaz, o jak malá absolutní čísla se jedná. Zvláště je radno odolat pokušení vyvozovat širší závěry, natož soudy o celé populaci mladých.
Nápadný je vývoj sexuální kriminality. V roce 2016 policie registrovala 649 znásilnění, v roce 2025 už 1086, což představuje nárůst o 67 %. Ještě výrazněji vzrostl počet objasněných skutků spáchaných osobami mladšími osmnácti let: z 54 na 102 (88,9 %). Na první pohled je to přesvědčivý doklad toho, že alespoň některé formy kriminality rostou, a mezi mladými lidmi o něco výrazněji. Jenže i zde je namístě opatrnost. Společenská citlivost vůči sexuálnímu násilí se zvýšila stejně jako ochota je oznamovat. V neposlední řadě se změnila právní definice znásilnění.
A růst evidované sexuální kriminality nás staví před další paradox. Podle výzkumů sledujeme mezi mladými historicky mimořádný ústup párového sexuálního chování. Jak tedy vysvětlit, že současně přibývá evidovaných případů sexuálního násilí, včetně těch páchaných nezletilými? Jednou z hypotéz je, že část mladých má méně zkušeností s navazováním vztahů a horší sociální kompetence. Jiní odborníci upozorňují na následky covidové izolace, nestabilní rodinné prostředí, ale i existenční bezradnost.
V souvislosti s možným zhrubnutím sexuálního chování se navíc hovoří o vlivu pornografie. Český výzkum z let 2022 a 2023 zjistil, že děti se poprvé setkají s pornografií v průměru již kolem jedenáctého roku. Jednoduchý vztah mezi sledováním pornografie a hrubým sexuálním chováním, natož znásilněním, však ustavit nelze. Sice se diskutuje o tom, že pornografie může utvářet sexuální „scénáře“, které nejen mladí lidé včleňují do svého života. Lze se však setkat i s opačnou hypotézou: snadná dostupnost pornografie může část agresivních impulzů odvádět do soukromí, a tím z ulic naopak ustupovat.
V kontextu západní Evropy se zde navíc otevírá otázka migrace. V Anglii a Walesu sledujeme nárůst počtu znásilnění, který britský kriminolog Hayward označil za mimořádný. Není divu, že zvláště u žen klesá pocit bezpečí. Jenže také zde narážíme na nedostatek kvalitních dat. Policejní sbory sice zveřejňují některé údaje o národnosti či etnicitě pachatelů sexuálních trestných činů, podle britského kriminologa však nejsou úplné. Postupně navíc zaniklo místní soudní zpravodajství a do vakua nezřídkakdy vstupuje ideologie a interpretace psané od stolu.
Méně kriminality, více brutality
Ostrá debata o kriminalitě mladých se vede také v Německu. Mezi lety 2023 a 2024 vzrostl počet mladistvých podezřelých z násilné kriminality o 3,8 %, u dětí mladších čtrnácti let dokonce o jedenáct procent. Nejnovější statistiky za rok 2025 však ukazují diferencovanější obraz. Celková násilná kriminalita meziročně klesla o 2,3 % a počet mladistvých podezřelých se snížil o 7,4 %. U dětí mladších čtrnácti let naproti tomu pokračoval růst, byť podstatně mírnější než v předchozím roce: počet podezřelých vzrostl o 3,3 %.
Německo zveřejňuje poměrně podrobné policejní statistiky také podle státní příslušnosti podezřelých. Z nich vyplývá, že nadprůměrně zastoupeni jsou lidé bez německého občanství, zvláště u násilné kriminality. V roce 2025 tvořili 42,9 % všech podezřelých z těchto trestných činů. U znásilnění činil jejich podíl 38,5 %. Jednou z velkých bolestí současného Německa je navíc zhoršující se situace ve školách. Z čerstvých dat tzv. Konflikt-und Gewaltbarometer vyplývá, že téměř dvě třetiny pedagogů, kteří ve školství působí déle než pět let, uvádějí, že násilí vzrostlo. Čtvrtina deváťáků tvrdí, že je ve škole někdo zbil, a každému dvacátému školákovi bylo vyhrožováno zbraní.
Neklid se objevuje i v českých školách. V květnovém rozhovoru pro platformu Moravec.cz o tom hovořila nejvyšší státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Počet policejních výjezdů do základních a středních škol podle ní vzrostl z přibližně tří set loni na pět set letos. A šéfka žalobců tvrdí, že i to – nejen nárůst počtu vražd mezi mladistvými – svědčí o zvyšující se agresivitě. Ano, taková interpretace je možná, nikoli však jediná. Zmíněná čísla mohou rovněž reflektovat proměnu institucí: k situacím, které by dříve učitel nebo ředitel řešil sám, mohou dnes školy častěji volat policii.
Právě na tento posun upozorňuje Keith Hayward v knize Infantilised z roku 2024. Podle něj žijeme ve zvláštním období, v němž se dospělí na jedné straně infantilizují, zatímco děti na straně druhé „adultifikujeme“, zacházíme s nimi jako s dospělými. Místo abychom na problémové chování dětí a dospívajících reagovali způsobem přiměřeným jejich věku, přesouváme i některé konflikty, které byly dříve záležitostí školy či rodiny, do působnosti policie. Vyšší počet policejních výjezdů do škol proto může mít více příčin: jak rostoucí agresivitu, tak větší ochotu dospělých obrátit se na policii.
Na tom je patrná další podstatná okolnost: mění se prostředí, v němž se prohřešky mladých odehrávají, i způsob, jakým je společnost zachycuje a vyhodnocuje. Obrovským tématem je i zde digitalizace. Netřeba přitom uvažovat jen v obvyklé linii, podle níž digitální technologie mění naši komunikaci, mnohdy k horšímu. Thimo van der Pol, nizozemský psychoterapeut zabývající se kriminalitou mladých, připomíná, že současné společnosti disponují nesrovnatelně většími možnostmi vzájemného dohledu než dříve. Chytré telefony máme stále při sobě, a každý přečin tak může být během několika vteřin zaznamenán. Ulice jsou navíc plné kamer; a i tam, kde zrovna nejsou, lidé počítají s tím, že být mohou.
Dopady jsou dvojsečné. Větší dohled může být jedním z důvodů poklesu některých forem kriminality: lidé vědí, že jejich jednání může být zaznamenáno. Van der Pol zároveň upozorňuje na méně zjevný důsledek. Přesun značné části komunikace do digitálního prostoru podle něj přispívá k tomu, že se mladí lidé více obávají ztrapnění, které navíc někdo může natočit a šířit. Stávají se tak zdrženlivějšími, čímž však přicházejí o část příležitostí učit se zvládat běžné sociální situace. A není vyloučeno, že digitalizace ovlivňuje i samotné statistiky. Incidenty, které by dříve zůstaly bez důkazu, dnes zachytí telefon nebo kamera. Poškození tak častěji disponují důkazem a mohou být ochotnější obrátit se na policii.
Keith Hayward však zdůrazňuje, že digitalizaci není radno ani podceňovat, ani přeceňovat. Je lákavé převyprávět obtíže mladé generace jako důsledek digitálních technologií. Ale také tím můžeme o hodně přijít, třeba nám pak z rovnice vypadne hospodářská stagnace v mnoha částech Evropy, rostoucí nejistota na bytovém trhu či problémy spojené s migrací. Hayward kritizuje také roli školství, včetně toho vysokého. Vzdělávací instituce podle něj přestávají předávat základní znalosti potřebné k orientaci ve světě, například finanční gramotnost, a místo toho nabízejí velké ideologické příběhy, které mohou složitost skutečnosti spíše zastírat než objasňovat. „Mnozí mladí lidé dnes žijí v ideologické říši snů, kde je řešením každého problému najít padoucha – někoho, na koho lze ukázat prstem. Jenže takto život nefunguje,“ poznamenal Hayward již v roce 2025 v rozhovoru pro Týdeník Echo. Přesvědčení, že za vlastní nezdary či obtíže může vždy někdo jiný, mladé lidi neposiluje, ale může je utvrzovat v bezmoci a přesvědčení, že žijí ve světě, který je vůči nim nepřátelský.
Nová menšina: děti a dospívající
V potaz je však možné vzít ještě jedno hledisko. K obecnému ústupu kriminality může přispívat také stárnutí populace. Starší lidé zkrátka páchají méně trestných činů a s věkem klesá i pravděpodobnost recidivy. „V jistém věku člověk už chce zpomalit. Už nemá energii. Nechce už krást, brát drogy. U žen je to často kolem čtyřicítky, kdy je nejvyšší čas mít dítě,“ poznamenává Gabriela Slováková, někdejší mnohaletá ředitelka ženské věznice ve Světlé nad Sázavou, v knize Kriminálnice (2026).
Stárnutí společnosti má však ještě druhou stránku. Dětí a mladých lidí v evropských společnostech ubývá, a stávají se tak v doslovném demografickém smyslu stále menší menšinou. Možná proto není náhodné, že společnost, v níž mají děti čím dál menší početní váhu, zároveň tápe v tom, jak s nimi zacházet. Haywardova „adultifikace“, sklon zacházet s dětmi jako s dospělými, by v tom případě netkvěla jen v paradoxu výchovy. Souvisela by i se zvláštnostmi stárnoucí společnosti: dětí je méně, a my právě proto stále hůře rozumíme tomu, v čem se od dospělých vlastně liší. V reakci na kriminalitu mladých se nyní i v Česku znovu hovoří o snižování věku trestní odpovědnosti. Otázkou však je, zda by právě to nebylo dalším příkladem tohoto vývoje. Neumíme-li zacházet s dětmi jako s dětmi a s dospívajícími jako s dospívajícími, sotva problém vyřešíme tím, že s nimi začneme zacházet jako s dospělými ještě o něco dříve.
00:01
