Už sem asi příště nepojedu, říkal si jezdec, jenž měl před sebou několik vesnic, které si udržovaly hrázděný svéráz, doplněný tím, co k vesnici patří: rybník, kostel, fotbalové hřiště na okraji, nějaký lepší panský dvůr.
Foto: Jiří Peňás
16
Škoda Auto uvedla na český trh nejlevnější verzi svého zatím nejdostupnějšího elektromobilu Epiq. Verze Epiq 35 dodávaná s výhradně s výbavou Essence bude začín ...
Bylo pozdní odpoledne, žár nepolevoval a jezdec se nacházel, jak jinak, na koupališti. Bylo to jeho třetí koupání toho dne, a to ještě plánoval další, až dojede do cíle, do města Zeulenroda, kde měl vyhlédnutou přehradu k večernímu ponoření. Teď vylezl z bazénu na veřejném bádu u durynského města Schleiz, o kterém se zmiňoval už v minulých dílech své cesty po germánských stezkách. Kdysi se tady chtěl s kluky dostat na dálnici a pak do západního Berlína, což bylo samozřejmě naivní, na Západ se nedostali, ale i tak to dobře dopadlo, proto ho to sem po čtyřiceti letech táhlo.
Teď vylezl z vody, sedl si na lavičku, hleděl na Durynky v plavkách, tady hluboko v Ossilandu ještě převládal místní kmen se zarudlými těly, zhusta pokrytými tetováním, jejichž složitou ikonografií se však muž blíže zabývat nechtěl. Koupil si zmrzlinu a spokojeně se oddával účinkům horkého dne, když tu ucítil cosi jako pošimrání a pak poklepání zezadu na rameni. Prudce se otočil: za sebou spatřil divoce se šklebící tvář jakéhosi dobráckého trotla, který za ním poskakoval a cosi nesrozumitelného na něho hýkal. Muž se tak lekl a pohyb jeho ruky byl tak náhlý, že mu zmrzlina odletěla z kornoutu a přistála na stehně procházejícího Durynka. Ten něco temného zaklel, asi Scheisse, a pohlédl na pachatele. Ten se mu začal neobratně omlouvat, zatímco skutečný původce té věci, poskakující hejkal, se zakřenil a odhopkal. Muž se dlouho vzpamatovával z úleku, který byl vlastně bezdůvodný, ale stejně na ten zážitek myslel pak několik dní, zda mu tím snad mělo být něco naznačeno, zda toho vodního blázna na něj někdo poslal, zda šlo o nějaké znamení, varování či tak nějak? Patří takové zážitky do seriózního cestopisu?
Tak něco jiného. Ve městě Schleiz stojí za pozornost dvě věže, které tam zbyly po rezidenčním zámku, který začátkem dubna 1945 vybombardovala americká letadla. Pár měsíců předtím tam majitelé zámku, knížecí rod Reußů (psalo se tady o nich minule), převezli nejcennější věci a rodinný archiv ze zámku v Greizu, no a lehlo to popelem ve Schleizu. Věže vypadají jako dva obří holubníky nebo třeba minarety bez mešity, která se ale bude dát přistavit. V parku je pomník jednoho z mnoha rodových Jindřichů: všichni ti Reußové se jmenovali Heinrich. A taky policejní stanice. Ale jiná, než kam je kdysi přivezli (viz předminulý díl), nebo si to muž už nepamatoval.
Jeho elkolo potřebovalo před koncem cesty dobít, což nebylo v prázdném malém městě jednoduché. Doufal, že by se to mohlo podařit na nádraží, ale to před lety zrušili. Muž si všiml jakéhosi většího stavení hospodářského typu, byl tam dvůr se stájemi a koňmi, nějaké dílny. Dva dělníci východoslovanského vzezření tam cosi kutili, muž se jich německy zeptal, zda by si u nich mohl kolo nabít. Muži chvíli nechápali, pak pokrčili rameny a ukázali na zásuvku. Muž kolo zapojil, pak ho zamknul řetězem, ale jen na přední kolo, přičemž i to pociťoval jako trapný projev nedůvěry k mužům, kteří ho mlčky pozorovali. Tak jim aspoň jakousi praslovanštinou až příliš zdvořile děkoval a sliboval, že se za půl hodiny vrátí, jestli tady budou a kolo mu pohlídají. Bratři Slovani kývli, že budou.
Ve městě byl otevřen jeden kebab a na náměstí stánek se zmrzlinou, u kterého seděl mladík, který se jmenoval Abdullah a byl z Afghánistánu. To muž zjistil, když se dali do uctivé konverzace, která pokračovala vzájemným fotografováním a výměnou adres. Mladík žil v dalekém Germanistánu třetím rokem, byl tady spokojený, nejbližší mešita je v Geře, kam v pátek jezdí, ale nevadí mu to. Němci jsou milí a ještě nezažil, že by si na něj někdo dovoloval, o AfD si nic nemyslí. Chtěl by mít jednou vlastní krámek, ale spíš v Berlíně nebo v Mnichově, tam je víc zábavy a bratranců. Rozloučili se přátelsky, zmrzlinu konečně slízal muž celou a bez vyrušení.
Schleiz má jednoho slavného rodáka. V roce 1682 se tady v rodině mincmistra narodil Johann Friedrich Böttger, vynálezce evropského porcelánu. Tedy, on to byl nedobrovolný vynálezce: jako správný alchymista chtěl přijít na to, jak udělat z olova nebo klidně z něčeho jiného zlato, docela už v tom postoupil daleko, ale vlivem dramatických okolností, při kterých mu šlo o život, neboť toho saskému kurfiřtovi nasliboval až příliš, byl donucen objevit aspoň porcelán. Moc z toho objevu však neměl, nadýchal se v drážďanských kobkách nějakých zplodin a zemřel v sedmatřiceti letech. V knihobudkách a antikvariátech se občas povaluje román jistého Maxe Grossmanna Bílé zlato, vyšel ve Vyšehradu v roce 1973: muž to kdysi četl, děj byl spletitý a komplikovaný, chemický génius čelil nejrůznějším ústrkům a křivdám, pořád něco zkouší, míchá dohromady, sype něco někam a taví a spéká – a nakonec je z toho míšeňský porcelán. Se Schleizem ovšem měl společné jen to, že se tu narodil a pak pár měsíců nasával do plic místní povětří. Potom už nic. Zůstala po něm busta na náměstí, kupodivu nikoli porcelánová.
Muž si ji vyfotografoval a pomalu se vracel tichým upadajícím městem ke svému velocipédu. V hlavě mu zůstal vězet pitvorný výjev z koupaliště a jakási neblahá předtucha. Blížil se k místu, kde kolo zanechal – už zdálky mu připadalo, že něco není v pořádku. Kolo tam nebylo! Nejdřív myslel, že špatně vidí, pak se blížil, ale kolo se nezjevovalo. Dorazil k místu, kde mělo být – a opravdu ani stopy. Muž zavrávoral, tak je to tady! Jednou to muselo přijít, blbé je, že zrovna tady, v nějaké durynské díře, vpodvečer, dvacet kilometrů od jiné díry, kde má objednaný pokoj, bůhví, jak se tam teď dostane. Bude muset jít na policejní stanici, aspoň že už ví, kde je, tam se s nimi dohadovat, stejně z toho nic nebude. No, jasně, udělali to ti Poláci nebo Ukrajinci nebo co to bylo zač. Začal klít německy, když byl přece v Německu: Verdammt!Scheisse! Donnerwetter krucifix! Pak ještě Arschloch! Vždyť jsem přece věděl, že to ukradnou, jak tak hleděli, už si říkali, durak, nechá tady kolo, myslí si, že když dá na kolo zámek, tak to vyřeší... To je jasné: přivezli si vozík a naložili ho na něj, ani se nemuseli moc namáhat, ten zámek přeříznou hravě frézou v nějaké pašerácké dílně. Jak se to říkalo: Heute gestohlen, Morgen in Polen… Ale mně to ukrást teda nemuseli, já jsem přece taky chudý Slovan, do prdele. Do chuja! Jebana kurwa! ulevoval si muž.
Hey, war das dein Fahrrad? uslyšel zoufalec za sebou. Otočil se a tam stál statný chlap sedláckého typu ve flanelové košili a kožených kalhotech. V ruce měl bič a přes rameno cosi jako sedlo. Ja, meins! Wo ist es? zařval rozrušený ubožák a běžel k muži s ostře řezanými rysy. Du hast Glück, řekl tvrdě muž, ale muži to znělo jako rajská hudba. Moji kolegové ti ho schovali, protože odcházeli a mohl ti ho někdo sebrat, řekl germánský muž durynsky, takže mu nešlo úplně rozumět, takže možná řekl ještě něco. Danke, danke, ukláněl se slovanský muž, kterému se po těle rozléval blažený pocit, že všechno dobře dopadlo. Prosím, vyřiďte těm pánům, že jim moc děkuji. A vám taky děkuji. – Ja, aber es wird zehn euro kostet, Strom is teuer. – Muže to poněkud zaskočilo, ale okamžitě začal lovit po kapsách drobné, našel jen pět eur, Durynk po nich hrábl a nad zbytkem mávnul rukou.
S jakými zvláštními pocity projížděl večerní jezdec tou podvečerní krajinou? Co všechno to zažil: lidského žabáka na koupališti, zmrzlinu vrženou na stehno kolemjdoucího, druhou zmrzlinu slízanou se jménem Alláhovým na jazyku, meditaci nad porcelánovým alchymistou a pak nervový záchvat u zmizelého kola, jež bylo ovšem poctivě ukryto a pak vydáno. Cesta do Schleizu po čtyřiceti letech se nepochybně vyplatila. Už sem asi příště nepojedu, říkal si jezdec, který měl před sebou několik vesnic, které si udržovaly hrázděný svéráz, doplněný tím, co k vesnici patří: rybník, kostel, fotbalové hřiště na okraji, nějaký lepší panský dvůr. V jedné vesnici byla dokonce hospoda. Jezdec zastavil, připoutal kolo, vešel dovnitř, slušně pozdravil a objednal si malé pivo. Vyšel s ním ven a řekl Gott sei Dank!
00:01
