U kanónu stál…

KOMENTÁŘ

U kanónu stál…
Němci říkají prusko-rakouské válce „deutscher Brüderkrieg“, válka mezi německými bratry, což poněkud zazdívá skutečnost, že rakouská armáda by bez vojáků ostatních národností vůbec nebyla pro Prusy důstojným protivníkem. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Písničky mají dlouhý život a často jsou poslední připomínkou něčeho, co už jinak z živé paměti národa stihlo vymizet. Generál Laudon stále ještě jede skrz vesnici a má bílou čepici, i když ve skutečnosti už 250 let na koni neseděl. A kanonýr Jabůrek dále láduje svůj kanón, který by dneska dávno patřil do muzea. Ve skutečnosti jej ovšem ládoval právě před 160 lety, v bitvě u Hradce Králové, kde 3. července 1866 v řadách rakouské armády bojovalo – a padlo – hodně Čechů. Dodnes je to, počítáno na vojáky, největší bitva svedená na našem území.

Popěvek o Jabůrkovi je pěkně drsný a dnešní strážci morálky by na něj nejspíš přilepili „trigger warning“, neboť, řečeno s Českým rozhlasem a dalšími, se v něm hojně vyskytují zmínky o fyzickém násilí. Odráží ovšem drsnost samotné bitvy, která byla skutečně děsivou řeží, poněkud připomínající americký Gettysburg nebo Antietam v menším měřítku.

 

Tou dobou už byly palné zbraně dost vyspělé na to, aby se jimi dalo zabíjet hromadně, ale bojující armády si ještě neosvojily novou taktiku, vycházející z principu, že tváří v tvář takové palebné síle byste ideálně neměli být vůbec vidět. Kontaktní boje pruské a rakouské jízdy nebo masakr v lese Svíb, kterým prošla pruská pěchota „na sílu“ a vynořila se na druhém konci zredukovaná na zlomek svých původních počtů, po sobě nechaly tisíce mrtvých lidí, ale i koní, na které se trochu nespravedlivě zapomíná. Jejich válka to nebyla, ale umírali v ní také.

Němci říkají prusko-rakouské válce „deutscher Brüderkrieg“, válka mezi německými bratry, což poněkud zazdívá skutečnost, že rakouská armáda by bez vojáků ostatních národností vůbec nebyla pro Prusy důstojným protivníkem. Ani u nás si v zásadě nechceme moc připomínat, že to byla „naše“ bitva, nikoliv jen „jejich“; po vzniku Československa se dřívější loajalita Čechů vůči císaři stala poněkud politicky trapnou. Rovněž i to, že na rozdíl od Maďarů jsme ji pak nedokázali proměnit politicky a při reformách, které následovaly po vojenské porážce, se české království neemancipovalo podobným způsobem jako to uherské.

Terénem bývalého bojiště dnes probíhá stavba dálnice D11 a při rozrývání terénu těžkou technikou se občas přijde na nějaké ty hromadné hroby. Obsah kapes pohřbených dodnes vypovídá o normálním životě, který byl náhle přerušen ve jménu geopolitiky: pár mincí, dýmka, zrcátko, hřeben. Možná tam měli i dopisy od svých blízkých – aspoň ti, kteří uměli číst –, ale 160 let v zemi žádný papír nepřežije.

Ostatně ani jejich jména většinou nepřežila. S výjimkou kanonýra Jabůrka, který ale možná existoval – a možná také ne.

Marian Kechlibar je autorem série knih „Zapomenuté příběhy“. Všech osm dílů si lze objednat na e-shopu Kechlibar.net, a to i s možností osobního věnování od autora.