Démoni ve střední Evropě …a jak je krotit společně se sudetskými krajany

Mnoho mých úvah o našich dějinách se inspiruje teorií teatrálnosti české politické kultury, jak ji formuloval Jan Tesař ve vlivné knize Mnichovský komplex (režiséra Petra Zelenku inspirovala k tragikomickému filmu Ztraceni v Mnichově, 2015). „Novočeský národ byl počat na prknech biedermaierovského lidového divadla... to je svéráz české kultury... V žádné jiné kultuře nemá divadlo, herci atd. takové místo. Zákon divadla určuje českou kulturu. Česká kultura, ale vůbec národní život se do divadla stylizuje… není primárně autentický, národ sama sebe přehrává na prknech… Česká politická kultura je závislá na divadelní stylizaci – jeden velký happening intenzivně prožitý je závažnější položkou než všechny argumenty zdravého rozumu.“ – píše Tesař a Kundera dodává, že obecná mentalita v Čechách je „pramálo racionální… sentimentální a kýčovitě zabarvená“. Myslím, že historie dala Tesařově diagnóze české politiky za pravdu, připomeňme třeba rozpor mezi teatrálním patosem Palachova pohřbu a povolností české společnosti k normalizačním praktikám.

Definujme teatrálnost jako přehnanou emotivní apelativnost komunikace, jako třeba v tomto dramatickém komentáři spisovatelky Pavly Horákové k dialogu se Sudetoněmeckým Landsmannschaftem: (po vysídlených Němcích zůstala) velká fantomová bolest… rána je dosud živá … nechávali (jsme ji) zahnívat … (nesmyslná byla) výuka českých dějin odříznutých od dějin sousedních zemí … (ty, jejichž jazykem nebyla čeština) jsme vyloučili z národa, to upevnilo začarovaný kruh sebevnímání Čechů jako slabých a malých… dokud tohle nepřekročíme, zůstáváme malým národem“.

Dramatik Milan Uhde připomíná, že řada příbuzných jeho matky zahynula v koncentrácích, zatímco sestra jeho otce si vzala brněnského Němce a byla odsunuta: „Když se po letech neporozumění obě ženy sešly … objaly se a dlouho usedavě plakaly.“ Smíření je potřebné, „chceme-li být vyznavači životního kladu a nikoli opakovatelé toho, co bylo v roce 1945 a dříve spácháno,“ dodává.

Dialog se sudetskými krajany je stylizován podle zákonů divadla, teatrálnost tu vládne: v hlavní roli vystupují dvojice dramatických protipojmů vina a odpuštění či nenávist a smíření. Na různých jevištích se nevinní střídavě vžívají do role viníků a zakoušejí katarzi v morálním opojení z přiznání viny a smíření.

Nevinní potomci ale nemají právo přiznat se k vině předků a žádat odpuštění od potomků obětí, nezažili hrůzu vražděných, ani bolestné výčitky probuzeného svědomí: je to morální kýč, který v české mediální krajině obsadil významné místo. Má jistě i svou pozitivní terapeutickou funkci, ale jako všechny kýče vytěsňuje z veřejného prostoru témata pro nás Středoevropany naléhavější.

Po rozpadu říše rakouské…

Churchillovi se připisuje výrok, že Balkán produkuje více historie, než dokáže spotřebovat. O střední Evropě platí ten výrok stonásobně, nespotřebované zbytky historie se tu všude povalují jako toxické bláto, které na každého dostříkne. Ve středoevropských příbězích hrdinové nezůstávají čistí...

Po rozpadu „starého Rakouska“ se ve střední Evropě příběhy nových národních států rozbujely, ubylo jim ale prostoru, takže jeden se rozvíjel na úkor druhého. Franz Werfel napsal jako úvod k americkému vydání svých povídek nostalgickou poctu „naší staré vlasti“. Po první světové válce občané nových národních států nejasně cítí, říká, že i něco velkého ztratili, protože „jen ze sacrificium nationis ve znamení vyšší ideje“ vznikají opravdové říše – jako vše, co se rodí z popření „vyšší ideje“, jsou národní státy démonické.

Werfel tu obléká do archaického slovníku poctu „velké ideji“ starého Rakouska, která se vrací – zkrocení démona kmenové zaslepenosti ve střední Evropě. Dlouhý soumrak staré monarchie z nás Středoevropanů udělal osvícence zvláštního ražení – byli jsme osvíceni soumračným světlem té velké politické ideje.

Když osvobodíme dialog s našimi sudetskými krajany od české teatrálnosti, pak Werfelova úvaha určuje – i přes svůj nostalgický patos – jeho agendu: nutnost klást společný odpor démonům střední Evropy, všichni jsme tu alespoň na krátko podlehli jejich moci.

Robert Musil nazval jednu kapitolu románu Muž bez vlastností „Ze státu, který zašel na jazykovou chybu“: občan rakouské říše se totiž neuměl pojmenovat, měl si říkat Rakušan-Uher, Rakušan nebo snad Čech z Rakouska? I složené slovo Československo je jazyková chyba: jsem Slovák, Čechoslovák, československý Němec nebo snad jen Žid z Užhorodu? Démony skryté v názvu toho státu zkrotit nedokázali.

Nejmocnější z nich bylo pojetí národa jako uzavřené pospolitosti na uzavřeném území sobě si navzájem (jazykově, rasově, kulturně) podobných, chráněné opevněnou hranicí před otevřeným globálním společenstvím „sobě si navzájem nepodobných“.

Ve všech středoevropských státech je často loajalita k ústavě přehlušena „voláním kmene“.

Co je právo na vlast

„Soukmenovci! ...v roce 1919 nám bylo upřeno právo na sebeurčení a byl nám proti naší vůli vnucen český stát,“ řekl Henlein 15. září 1938. Ti, jejichž jménem mluvil, byli už po staletí součástí království, jehož hranice a instituce existovaly tisíc let. A i sociální demokrat Wenzel Jaksch vyzýval sudetské občany v britském exilu, aby nevstupovali do československé zahraniční armády, ale do britské, protože nechtěl legitimizovat Československo v jeho předmnichovských hranicích; byl to jeho tragický politický omyl, staletému česko-německému soužití tehdy varovně zazvonil umíráček.

V roce 1936 se stali loajálními občany našeho „legračního státu“ (Goebbels) i bratři Mannové, když jim domovské právo dala ves Proseč, poté, co radní města Reichenberg (dnes Liberec) mu je dát odmítli. Syn Thomase Manna, historik a esejista Golo, se během války ve Francii hlásil dokonce do československé armády. Dokazuje to, že do toho nehistorického státu (Missbildung) byl vepsán (i když nejistým rukopisem) princip ústavního patriotismu, který odpovídal jeho nadnárodní struktuře. Jeho politická třída se ale nedokázala včas vzepřít lžinarativu o „jednom československém národě“.

Většina obyvatel Rakouska-Uherska démonu neobčanskosti podlehla: Němci a Maďaři neuměli být dobrými občany „starého mocnářství“ – jejich pangermánská a panuherská zaslepenost zabránila postupné přeměně říše ve federaci podunajských národů; Češi k tomu přispěli úzce jazykovým vymezením národa; sudetští Němci pak neuměli být dobrými občany demokratického Československa, když v klíčové evropské krizi nebránili jeho demokratické instituce jako hodnotu nekonečně vyšší, než je soukmenovství; v letech devadesátých pak SL hlásal, že „právo na vlast“ v jeho kmenovém pojetí (sudetští Němci jsou jedním ze čtyř kmenů vyjmenovaných v bavorské ústavě) má být „základním kamenem Evropy“ (Den vlasti, 6. 9. 1998). Svědčí to o deficitu smyslu také pro zakládající ideu poválečného občanského Německa – slovo Heimat v sudetoněmeckém žargonu stále nepřeslechnutelně odkazuje na pokrevně, teritoriálně a etnicky definované území (Land).

Velký zastánce Masarykova „legračního státu“ Karel Čapek napsal, že díky habsburské monarchii je součástí naší národní identity úsilí o politické evropanství, o „svaz evropských národů“, budovaném ale na demokratických základech: neopakovatelnou historickou šancí jak pro takovou iniciativu mohl Masarykův stát získat v Evropě univerzalistickou nadnárodní legitimitu, byl uvědomělý odpor, který kladl nacismu. Ani občané Československa, ani občané spojeneckých států nebyli na takový úkol připraveni, a tak Němci byli odsunuti, komunisté zvrátili demokratické poslání toho „legračního státu“; svým historickým zraněním tak Československo definitivně podlehlo paradoxně až s návratem demokracie do střední Evropy.

Poučení z naší společné středoevropské minulosti je jednoznačné: právo na občanství se neodvozuje z kmenové nebo pokrevní pospolitosti, ale z rozhodnutí být loajální k ústavě zvoleného státu. Znamená jednoduše právo všech obyvatel státu být jeho občany na základě „ústavního patriotismu“, který je také formou loajality „demokraticky převychovaných“ Němců k jejich poválečnému státu. Demokratické veřejné prostory rámují globální „mobilitu a bastardizaci (Salman Rushdie) identit, tradic, kultů a idejí“, každý aktér tu musí mít možnost se „proargumentovat“ ke své občanské identitě: v demokraciích občanská identita nepředchází argumentaci, je jejím výsledkem.

Připomeňme si varovně, že když se sociálně- demokraticko-zelená vláda před lety pokusila o k přistěhovalcům vstřícnější reformu německého archaického (založeného na jus sanguinis) zákona o občanství, musela nakonec pod tlakem konzervativců svůj návrh oslabit.

Do boje za definitivní de-etnizaci státu a občanskou vstřícnost k těm, kdo se chtějí stát Němci nebo Čechy na základě své kulturní a politické volby, za celoevropské „odpokrevnění“ zákona o občanství, se jak sudetští Němci, tak Češi měli zapojit společně, aby tak dosvědčili, že se poučili z katastrofy svého soužití. To se ale také nestalo.

V roce 2013 při návštěvě prezidenta Zemana v Rakousku vedoucí představitel „vyhnanců ze Sudet“ prokázal katastrofální nepochopení našich společných dějin, když veřejně prohlásil, že "kdyby Beneš splnil Henleinem požadovanou autonomii v rámci Československa, neměl by Hitler žádný důvod k zásahu".

Hesla jako „právo na vlast, které je něco víc než právo usídlovat se uznávané Evropskou unií“ (Erika Steinbach) podobně jako „Čechy Čechům ani jednoho uprchlíka“ zaslepují, a tak regrese demokracie k etnodemokracii hrozí dnes i v samotném „převychovaném“ Německu, kde populistická pravice úspěšně parazituje na strachu z invaze „kulturních cizinců“.

Krutý deficit solidarity s masami uprchlíků, topících se v mare nostrum, vyznačuje dnes celou střední Evropu (po krachu velkorysé politiky kancléřky Merklové i Německo). Je to strašné mementum Hitleri, které nám připomíná, že démon neobčanskosti, kmenové pospolitosti jako podmínky občanství má ve střední Evropě stále svůj Heimat.

Antipolitika

Středoevropský démon neobčanskosti má svého neodbytného příbuzného s lidskou tváří: antipolitickou politiku, jak označuji vůli nahradit „zkorumpovanou“ politiku racionálních kompromisů mezi rozpornými zájmy „politikou hodnotovou“. Ta kompromisy nepřipouští, proto radikálně polarizuje společnost; a tím, že je nepřipouští ani v zahraniční politice, polarizuje i racionální „uspořádání světa“ (H. Kissinger).

Na antipolitické instance odkazuje například i archaicky machistický název Lands-mann-schaft. Je v něm vepsán zaprvé teritoriální předsudek uzavřeného teritoria a (Land) jako základu identity; a zadruhé genderový předsudek (Mann): v rozporu s demokratickou politikou rovnosti jsou v tom názvu ženy „zamlčenými“ obyvateli Land.

Historicky nejvýznamnější formou antipolitiky je přesvědčení, že podmínkou úspěchu projektu evropského sjednocení je jedno společné náboženství. Připomněl jsem už jednou úryvek z dokumentu Petry Nesvačilové Řekni, kde ti Němci jsou (2011), v němž Berndt Posselt vypráví na nějakém setkání s Chorvaty jak odpověděl na otázku jedné Chorvatky zda Bůh nás opustil, že prý Bůh Chorvaty nikdy neopustí, mají velkou křesťanskou tradici, Evropa bude buď křesťanská, nebo ztroskotá, proto Evropa potřebuje Chorvaty. Proces evropského sjednocování je tu „antipoliticky“ podmíněn sdílením jednoho z mnoha náboženství, které v EU působí. V Bavorsku jsou například ve školách vyvěšeny často „krucifixy“, ačkoli v rozporu s ústavou nábožensky neutrálního státu.

Kdo jiný než europoslanec za Křesťansko!-sociální unii a obránce „práva na domov“ Berndt Posselt má autoritu (povinnost?) připomenout také varovně, že středoevropské zkušenosti s antipolitikou křesťanské inspirace jsou hrozivé - připomeňme naši druhou republiku, Slovenský štát nebo mlčení katolické církve ke genocidě židů, Srbů a Romů v Chorvatsku 1941-45); a také odvrácenou stranu (s bezpodmínečnou německou podporou) obnovené svrchovanosti: vyhnání po staletí v Chorvatsku usídlených krajinských Srbů v roce 1995 a zločiny na nich tehdy spáchané (podle Human Rights Watch i po konci ozbrojeného konfliktu).

Smíření jako politický, ne náboženský pojem

Přes dialog se sudetskými Němci se převalila především vlna antipolitického spektáklu „odpouštění a smíření“. Ten vnáší do politiky náboženský rituál – svátost smíření, kdy se křesťan vyznáním vlastních hříchů smiřuje s Bohem a svou církví (hřích je vzpoura proti Bohu). Do politiky tato svátost nepatří, nikdo nemá právo žádat odpuštění zločinů, které spáchali jiní mluvit v zastoupení jejich obětí.

Odpuštění nám nabízí možnost odhodit břemeno, které zatěžuje náš vztah k druhým lidem, nikdy ale nevíme, jestli není naší povinností to břemeno nést dál. Herec Miloš Kopecký píše ve své autobiografii, že když vyprovázel svou matku na cestě do sběrného tábora, neotočila se, ale viděl ji „plakat zády“. A dodává: „Otec nad maminkou de facto vynesl ortel. Kdyby totiž rodiče nebyli rozvedeni, maminka by se neocitla v Osvětimi…“ Nikdy to otci neodpustil, nesl to břemeno po celý život.

Příběhy paměti jsou dramatické, odpuštění a smíření jsou často nemožné. Možné je ale smíření jako politická praktika: a to znamená podřídit vědomě paměť dějinám. V dějinách neodpouštíme, ale můžeme „odbřemenit“ dialog od minulosti, začít ho znovu, a paměti utrpení, jak je známe z vlastní nebo zprostředkované zkušenosti, nechat rezonovat v umění, náboženství, mezilidských vztazích: formuje se tak předivo pamětí, v nichž naše empirické životy nacházejí své historické ukotvení. Politika smíření mezi Němci a Francouzi po druhé světové válce se například stala motorem evropského sjednocování: znepřátelené evropské paměti našly usmíření v dějinách, v nichž války byly převyprávěny jako společné bloudění na cestě k politickému sjednocení kontinentu.

Jana Urbanovská (katedra mezinárodních vztahů MU) napsala, že kdyby „nedošlo k tak silné politizaci …určitě (sjezd SL v Brně mohl) být… významný milník v česko-německém smíření… příležitost se setkat, a zjistit, že se nemáme čeho bát“. Smíření v odpolitizovaném setkávání se je typickým příkladem středoevropské víry v moc antipolitiky. Sudetoněmecký Landmannschaft je výsostně politická instituce, stejně jako české dějiny, jejich výklad je podroben školnímu, akademickému (ÚSTR například) a nakonec i policejnímu režimu, jejich učitelé mohou být sankcionováni za jejich „tendenční“ pojetí.

Utrpení Němců za druhé světové války a po ní bylo jistě velké, z německé paměti ho vymazat nesmíme, můžeme ho ale smířit v nově vyprávěných dějinách Evropy s pamětí „nás vítězů“ – ostatně kancléř Kohl řekl při jedné oslavě vylodění v Normandii, že přineslo osvobození také Němcům, i když „skrze jejich utrpení“.

Když je politika „smiřovaček“ pamětí a protipamětí v dějinách příliš laciná, lidé se proti tomu vzbouří a nastane čas woke culture – probuzených pamětí. Napětí mezi pamětí a dějinami se vždy se střídáním generací obnovuje, platí to i o příběhu Čechů a Němců: přijde čas, kdy jedna ze stran bude mít pocit, že „smiřovačky“ byly laciné a postaví svou poraženou paměť utrpení proti dějinné pravdě vítězů.

Dialog se sudetskými krajany, osvobozený od morálního kýče, nás může naučit stále se obnovující napětí mezi příběhy paměti a příběhy dějin společně překonávat.