Vzpomínka na komunismus bledne, až už se skoro neví, o co šlo, i když určitě nezmizel. Jednadvacátý srpen (bude v pátek) je den, kdy je dobré ho připomenout. Komunismus byl totiž záhada.
Byl paradoxní v tom, že sami komunisti, kteří se dostali k moci, říkali, že skutečný komunismus teprve přijde, ale že nejdříve musejí společnost převychovat; a k tomu potřebují čas. Jak ale roky šly, zbývalo z ideálů komunismu stále méně a méně. A čím déle se budoval, tím více se vzdaloval. Jako by tedy nikdy ani komunismus nepřišel a nebyl, vše byla jen jakási příprava na něj. Jenomže i mimozemšťan, který by se ocitl v zemích, kde se tento systém uchytil, by asi rychle poznal, co to komunismus je: viděl by nevýkonné hospodářství, rozvrácenou společnost, zdevastované životní prostředí, všeobecnou apatii a letargii.
Šlo tedy o systém, který sice „nebyl“, ale bylo jej možné dobře rozpoznat. Komunismus totiž nebyl abstrakce nebo ideový konstrukt, ale konkrétní historický jev, jenž procházel vývojem. Praporky, které mu ukazovaly cestu, nesměřovaly sice nikdy jednoznačně a ti, kdo je měli v rukou, jimi často improvizovaně kroužili, ale barvu měly všude stejnou: krvavě rudou. Jediný komunistický režim, který nesáhl k represím a násilí, byla chilská vláda Salvadora Allendeho (1970–1973), ale jen proto, že k tomu neměla příležitost – i tak buď tady vzdána čest její památce.
Pamětníci si snad ještě vzpomínají na politickou mapu světa, v němž byly socialistické (tedy komunistické) země vybarveny červeně, ty jiné chladně modře (kapitalismus), respektive zeleně (rozvojové země). Bystřejší prohlížeč takové mapy věděl, že je to mnohem složitější, protože není rudá jako rudá. Mezi Čínou a Sovětským svazem vládla téměř smrtelná nenávist, rudá Albánie proklínala hlasem Rádia Tirana sovětské imperialisty a čínské a jugoslávské revizionisty a budovala komunismus zcela sama. A co si počít s Kambodžou za genocidní kanibalské vlády Pol Pota? Argumentovat tímto přízrakem asi není fér, ale na druhé straně: lze se divit, že se něco takového stalo, když idea komunismu byla založena na nutnosti změnit společnost? Tak to někdo vzal zgruntu: vyhladil ji.
Komunistických režimů byla tedy řada, ale byly to skutečně jiné komunismy? Přes všechny strmé rozdíly měly více podobného než odlišného. Jejich základní tvar byl vytvořen v Rusku ve dvacátých letech minulého století pod Leninovým vedením a v podstatě přetrval bez větších změn až do konce 80. let. Měl své prenatální stadium, svůj porod leninským císařským řezem, svou krátkou pubertu („nová ekonomická politika“ a experimenty 20. let) a pak dlouhou drezuru krutého a nemilosrdného stalinského cepování, kdy byl už v podstatě ustaven jeho základní charakter. Když pak Stalin počátkem března 1953 chroptěl na lůžku ve své dače, zažíval komunismus dospělost: byl to zralý a zdatný netvor o mnoha tlamách, jež nenasytně cenily zuby na celý svět, ale zároveň se zakusovaly do sebe navzájem. Příkladem takového zakousnutí byla Budapešť na podzim 1956 a náš srpen. Komunismus sovětský byl přitom založený na stále pracnějším a nákladnějším udržování statu quo, zatímco komunismus čínský byl udržován nevypočitatelnou Maovou aktivitou a prodělával jednu vlnu vraždění za druhou. K tomu je ještě nutné přiřadit komunismus jugoslávský, respektive rumunský, jejichž vůdcové, Tito a Ceauşescu, k němu postupovali úhybnými cestami, které však vedly k diametrálně jiným výsledkům: zatímco v Záhřebu a Bělehradě se dalo docela slušně žít, v nacionalistickém Rumunsku lidé mrzli v temných panelácích. Zajímavé by bylo zjistit, jak by se komunismus ujal v zemích, kde jim moc zůstala (dosud) odepřena. A to tam, kde buď mohli o něčem podobném reálně snít (Francie, Itálie, Španělsko, Řecko), i tam, kde tato ideologie nikdy mnoho příznivců neposbírala, což neznamenalo, že by tam nebyli (USA, Velká Británie, Skandinávie).
Nejreprezentativnější byl ale stejně ten komunismus sovětský. Pravděpodobně nebyla v dějinách říše, která by tak rychle expandovala k roli světové velmoci a pak zase tak rychle zkolabovala. „Sovětský model“ společnosti byl ale při vší brutalitě a úsilí vybudován na velmi křehkých základech. Každá puklina v jeho krunýři hrozila, že se změní v trhlinu rozšiřující se natolik, až se klenba zhroutí. Gorbačov chtěl zachránit řád tím, že demontoval jeho opěrné sloupy, následkem čehož se zcela zřítil. Za to mu patří naše vděčnost a dík. Náš, český komunismus byl vlastně málo zajímavý. Za pozornost stojí díky pražskému jaru, a to hlavně díky jeho potlačení v srpnu 1968, což byl čin v jistém smyslu globálně důležitější. Jinak se vždy vyznačoval psí oddaností Moskvě. Aspoň toho 21. srpna by se to mělo připomenout.
00:05
