Žádný surrealismus na talíři

MENU PAVLA MAURERA

Žádný surrealismus na talíři
V severním Katalánsku, v romantickém rybářském městečku Cadaqués, těžce přístupném jedinou klikatou silnicí ve skalách, se nachází v poměrně nehezké ulici vynikající restaurace Compartir Foto: archiv
4
Panorama
Pavel Maurer
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Když toužíte ochutnat, co mají ostatní na talíři, chcete se podělit se svými partnery u stolu, v mnoha restauracích už jsou na tento způsob stolování připraveni. V Česku oznámíme číšníkovi, že se chcete o porci jídla společně podělit, v angličtině na to mají výraz „to share“ a ve španělštině „compartir“. Já to praktikuji se známými nebo s manželkou, abychom se nepřejídali velkými porcemi a zároveň ochutnali co nejvíc různých jídel. Moje žena to má navíc jako malou záminku, aby měla čisté svědomí, když objednává dezert se dvěma lžičkami pro společné „šérování“. Prý si jen malinko ochutná – ovšem ve skutečnosti si trošku ochutnám jenom já, protože většina žen (i moje) myslí na sladkou tečku na konec mnohem intenzivněji než na všechny předešlé chody. V tomto případě se tedy dělení rozhodně neodehrává férově napůl, tady jde hlavně o rychlost.

 

V severním Katalánsku, v romantickém rybářském městečku Cadaqués, těžce přístupném jedinou klikatou silnicí ve skalách, se nachází v poměrně nehezké ulici vynikající restaurace Compartir (ano, sdílet). Jsou dva důvody, proč se sem sjíždějí lidé z celé naší planety: jednak touží navštívit rozlehlý a neuvěřitelně atraktivní dům, kde žil místní rodák, mistr surrealismu Salvador Dalí, a pak proto, aby získali rezervaci právě v tomhle neustále vyprodaném podniku. Jedl jsem tu za posledních deset let mnohokrát a nedokážu si vybavit jedinou chybu, již bych jim mohl vytknout. Snad jen to, že když host míří na WC, musí minout otevřenou kuchyni, která má rozměr jako v panelákovém 1 + kk a tísní se v ní nejméně deset kuchařů. Ale já to vlastně ani nechci vyčítat, naopak, miluji ten pohled, jak jim to klape, jak každý ví, kterou ingredienci v jaké chvíli přidá na talíř, jak zde panuje ticho a zvláštní klid a rytmus, aniž by se kdokoli jen na vteřinu zastavil. Taky trochu surrealismus. A genius loci.

Ovšem na talíři zažíváte spíš úžasnou nirvánu. Vyzkoušel jsem tady toho hodně, právě díky sdílení. Jako předkrm třeba marinované sardinky s ovčím sýrem a mandarinkami, tuňákové cannelloni (takové ty plněné trubičky, které tady ale nejsou z těsta, nýbrž přímo z červeného rybího masa naplněného středozemními rostlinami), krevety z místního zálivu v Roses nebo smažené krokety z tresky s medem. Místní kreativita nemá hranice, avšak nikdy jsem nezaznamenal (ani u vedlejších stolů, kam občas neslušně pokukuji), že by na talíři zůstaly nějaké zbytky. Vše je chutné, vyvážené, okouzlující. Žádné „vymyšleninky“ za každou cenu. Proto si jako hlavní chod často dávám smažená králičí žebírka s artyčoky, občas od souseda ochutnám kachničku, která vyrostla v tomto kraji Empordà a je podávána s jablky v červeném víně. Mají i všechny možné místní ryby, hovězí z pastvin. Jejich restaurační „příbuzný“ v Barceloně se jmenuje Disfrutar a má tři hvězdičky od Michelina. Tady na „vsi“ vaří také neskutečně, ale mám takový dojem, že o žádné ocenění ani nestojí.

Když to půjde, ani o prázdninách nejezte, nepijte a nežijte blbě!

Compartir, Riera de Sant Vicenç, Cadaqués, Girona

×

Podobné články