Vyblednutí

„Vládne čas, ne car,“ praví staré gruzínské přísloví. Je pozoruhodné sledovat, jak jsou dřívější činy, záslužné i ohavné, v průběhu času pomalu zaváty prachem zapomnění. Ač si při pohřbech i po velkých událostech vždy slavnostně slibujeme, že „nikdy nezapomeneme“, praxe za tím, co by duch snad chtěl, poněkud pokulhává.

I právo ostatně zná instituci promlčení (ještě lépe zní německé Verjährung – od Jahr, rok, cosi jako převrstvení léty), byť vražda je zdánlivě pořád vraždou, i po pěti stech letech. Co se jen v historii na každém čtverečním metru země událo rekovných, ušlechtilých, strašlivých i odporných činů, počítáme-li jenom ty lidské, na které se vztahují naše etické představy (a co teprve těch udávených hrabošů a aktů obětavé hraboší mateřské lásky!).

Matka Země nám všem od-pustí a nás roz-pustí a spolehlivě přikryje příkrovem zapomnění geologické katastrofy i pády říší. Příroda až do lidské paleontologicko-archeologicko-historické všetečnosti znala jen to, co se úspěšně množilo v nepřetržitém řetězci od archeozoika do včerejška. I efektivní lidská paměť zahrnuje při nejlepší vůli jen to, co jsme zažili sami a o čem jsme přímo slyšeli od svých rodičů a prarodičů vyprávět.

Vše ostatní je historie – nezapomeňme, že do vynálezu písma představovala minulost vyprávění nejstaršího dědka ve vsi spojené s mytologickými příběhy o hrdinech a počátcích všehomíra od táborových ohňů. Ale v klopýtavých dějinných saltech novější doby se éry se svými styly myšlení, vkusu a toho, čemu se „musí“ věřit, střídají mnohem rychleji než lidské generace a občas je třeba udělat „velké zapomnění“, už v zájmu individuálního přežití či aspoň duševního klidu.

Moje babička, osoba nadaná výtečnou pamětí a zaživší všechny peripetie 20. století, mi říkávala, když jsem z ní loudil rozmanitá vyprávění o dávno minulých časech: „Jó, dítě, to už ani není pravda...“ Prudké přesmyky typu Havlíčkova „dneska ctí tě za svatého, zejtra budeš sviňák“ jsou spíš pravidlem než výjimkou. Přítomná doba, byť zatím jen okrajově válečná, představuje jeden z největších historických přelomů a kulturních diskontinuit, které kdy byly, posun od Gutenbergova lisu k internetu a AI.

Kdo si sám aktivně v mysli minulé děje nesrovnává, může dopadnout jako onen letitý „prolét“, od něhož se snaží Orwellův Winston Smith marně vyzvědět něco bližšího o dobách, které evidentně musel zažít. Na hrůzné či trapné periody dějin se zapomíná obzvlášť rádo a rychle, řekněme v poválečném Německu či u nás nedávno po covidové psychóze, byť po letech pak dojde většinou k oživení zájmu. Většina počinů našich předků, v jejich době s obtížemi a oběťmi prosazovaná, se s odstupem let jeví buď jako samozřejmosti, nebo jako skutky zlovolných šílenců.

Období revoluce 1989/1990 a následujících let už také zapadává dějinný prach, jejich aktéři umírají či přes jistou mez stárnou a stahují se zpět. Když si na tyto doby vzpomenu, mám někdy dojem určitého dávného heroického neskutečna, jako měli zestárlí členové čínského politbyra při vzpomínkách na éru Dlouhého pochodu. Jako malé dítě jsem ještě při čekání u holiče poslouchal řeči staříků legionářů typu „Vy víte hovno, co byla bitva u Bachmače!“. Ač to staříky úplně nepotěší, je dobře, že se vše pokrývá zapomněním, byť za tu cenu, že si každá generace musí nabít ústa znovu a zkušenost všeho typu je nepřenosná. Při úplném nezapomínání by nám totiž také stále strašily před očima všechny nespravedlnosti, domnělé i skutečné, které jsme zažili.

Velká světová náboženství darmo nemluví o potřebě odpouštění – slovo samo vzniklo z obrazu vody hromadící se před hrází, kterou je občas třeba od-pustit, aby se nám přehrada neprotrhla. Neděláme to ani kvůli Bohu samému, jemuž by mohlo být jedno, jak se tu vzájemně dusíme a „masíme“, ani kvůli našim protivníkům, kteří jsou nám nejen protivní (proto se tak jmenují), ale někdy i pěkní neřádi, nýbrž kvůli nám samým. I na nás samé se zapomene, pokud si zrovna nepostavíme pyramidu, a to spíš dřív než později. Písemné stopy po nás postupně klesnou na dno digitálně-informační bažiny a tam se zanesou digitálně-informačním bahnem, jako zbytky trilobitů. Bude pokoj.