„Kdo říká „tlusťoch“, je zlý. Dneska je to všude samý dobrák“

Proslul veselými knihami o smutných věcech. Třeba o tom, jak nějaký čas strávil v dětském domově, nebo o tom, jak žil pod jednou střechou se svým otcem, strýci, babičkou a alkoholem. V češtině nedávno vyšla kniha Mít a být. Pojednává o posmrtné klinice. Projdeme jí všichni: staneme se jejími pacienty, jakmile bude po nás. Naším úkolem bude odvyknout si žít. Komu se nezadaří, spadne do toho znovu. Vrátí se do života a bude žít navlas stejný příběh. Pak zas odvykačka, dokud nepochopí, že nicota je menší zlo než jako blbeček opakovat svůj nevyvedený život. S belgickým spisovatelem Dimitrim Verhulstem jsme mluvili při příležitosti jeho návštěvy festivalu Fall organizovaném v pražském centru DOX.

Slyšela jsem, že jste dnešní dopoledne strávil diskusí se školáky. Hádám, že důvodem bylo nalít jim do žil trochu optimismu.

Nepovedlo se. Nenašel jsem způsob, jak přenést optimismus na děti, a dětem se nepodařilo rozveselit mě. Byly tiché, nesmály se, neplakaly. Nedělo se nic.

České děti bývají mlčenlivé.

Čím to?

Češi bývají zdrženliví.

Ale lidé, které tu potkávám, na mě působí mile a otevřeně. Jen ty děti… Kdy začínáte mluvit?

Českou plachost mám sklon chápat jako projev nejistoty. Možná máme dojem, že bychom na druhého měli zapůsobit, ale bojíme se, že neuspějeme. Ti, kteří z této plachosti vyrostli, asi pochopili, že moc není koho ohromovat, a uvolní se. Ale abych byla upřímná, nevím.

Možná to nakonec bude mnou. Stárnu. Děti mi nerozumějí.

České děti bych nepovažovala za kritérium.

Všiml jsem si, že něco začíná váznout i s belgickými dětmi. Není to tím, že jsem příslušníkem zašlé generace? Stárnoucí chlap, navíc běloch, heterosexuál, jím i maso. Vy máte o něco lepší skóre. Ale jíte vy maso?

Jím, ale nekouřím.

Aha. (Potáhne z cigarety.)

V jednom rozhovoru jste řekl, že nepovažujete za rozumné dětem před spaním číst.

Je to vulgární. Z představy, že dítě leží v posteli a rodič mu čte, aby usnulo, se mi dělá fyzicky zle. Ty děti vyrůstají s odpornou představou, že literatura nás má uspávat! Opak je pravdou. Má nás probudit.

V témže rozhovoru jste řekl, že jako dítě jste nečetl.

Nečetl. Tehdejší dětská literatura byla příšerná. Moralistické kecy s náboženským podtextem. Měly ze mě udělat vzorného chlapce. Proč takový škvár číst?

Celý rozhovor si pod titulkem "Závislost je krajní forma lásky" můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.