S pohoršením nad bombardováním civilního obyvatelstva se pojí snaha ho zdiskreditovat jako vojenskou taktiku. Pravda je mnohem znepokojivější, bombardování fungovalo, píše Ondřej Šmigol.
Foto: Shutterstock
1
Německý odborový svaz automobilky Volkswagen (VW) doporučí členům, aby od 1. prosince vstoupili do stávky. Zdůvodnil to tím, že vyjednávání s vedením společnost ...
Dnes je výročí spojeneckého vylodění v Normandii, kdy Američané společně s Brity otevřeli druhou frontu a vyjeli z francouzských pláží na Berlín. Jedná se o jednu z nejslavnějších operací druhé světové války. V průběhu včerejška se rovněž objevovaly nejrůznější zprávy, že možná začala dlouho očekávaná ukrajinská protiofenziva, nebo možná také ne. Stojí ale za to připomenout, co vůle k totálnímu vítězství vlastně znamená.
Pozemní operace druhé světové války na sebe strhávají většinu pozornosti. Epická jízda Sovětů od Stalingradu až do Berlína, probíjení se Američanů skrze Ardeny, obří obkličovací bitvy, utrpení v zákopech, to jsou témata nespočtu knih, filmů, seriálů a dokumentů.
Upozaděna je vzdušná část druhé světové války. Jistě každý zná bitvu o Británii, kdy hrstka stíhacích pilotů hrdinně vzdorovala přesile Luftwaffe. Ale drtivá většina spojeneckých leteckých aktivit spočívala v systematickém bombardování civilního obyvatelstva. Královské letectvo společně s Američany postupně srovnalo se zemí každé větší německé město. Bombardování Tokia zápalnými pumami mělo zhruba za následek stejně obětí jako atomové bombardování Hirošimy.
Není těžké domyslet si, proč se o tom příliš nemluví. Spojenci byli ti hodní, kteří osvobozovali Evropu, ti, kteří válečné zločince soudili, ne ti, již válečné zločiny páchali, zvláště pokud si byli vědomi, že je to proti pravidlům spravedlivé války. Generál Curtis LeMay, architekt masivního bombardování Japonska, prohlásil, že „kdybychom válku prohráli, všechny by nás stíhali jako válečné zločince“. Robert McNamara byl ministrem obrany v letech 1961 až 1968, kdy válka ve Vietnamu nabírala na intenzitě. Během druhé světové války působil v LeMayově štábu, kde měl za úkol vyhodnocovat efektivitu náletů na japonská města. Když se ho později ptali, jestli si myslí, že se Američané ve Vietnamu dopustili válečných zločinů, odpověděl, že ne, ale že se jich dopustili v Japonsku.
S pohoršením nad bombardováním civilního obyvatelstva se pojí snaha ho zdiskreditovat jako vojenskou taktiku. Poukazuje se na bombardování Londýna a dalších anglických měst, které naopak Brity utvrdilo v jejich odporu proti nacistům. Přetvoření Německa a Japonska v ruiny nestačilo k jejich kapitulaci. V případě Německa spojenecké armády musely dojít až do Berlína. Japonsko kapitulovalo teprve po nasazení atomových bomb, kdy k likvidaci města stačilo jediné letadlo, ne stovky. Německou průmyslovou produkci masivní bombardování nezastavilo. Letadla by šlo lépe využít na jiných úsecích fronty. Podle kritiků tak strategické bombardování bylo nejen nehumánní, ale také neefektivní. Není tedy důvod ho v budoucnu opakovat.
Nejnovější historický výzkum však dochází k jinému názoru. Jak píše například britský profesor Robert Tombs, pravda je mnohem znepokojivější – bombardování fungovalo.
Britové si uvědomovali, že jejich počínání je na hraně morálky. Ministerstvo letectví v soukromé analýze přiznalo, že „bombardování civilistů je proti principům mezinárodního práva“. Neměli žádné iluze, jaké škody to napáchá. Odhadovali zničení osmi milionů domů, 900 tisíc mrtvých a milion těžce zraněných. V kontextu totální války to dávalo smysl. Britové nechtěli zničit německou morálku, ale německou průmyslovou produkci. Letecký maršál Arthur „Bomber“ Harris, britský protějšek LeMaye, tvrdil, že jeho cílem je připravit co nejvíce lidí o domov. Eufemisticky tomu říkal „de-house“, což by se dalo přeložit jako oddomnit. Pokud dělníci neměli kde bydlet, nemohli pracovat v továrnách a vyrábět materiál pro německá vojska. Winston Churchill neměl s bombardovanými Němci žádné slitování. „Vše, co musí udělat, je opustit svá města, kde se nacházejí muničky, a sledovat zdálky, jak jejich domovy hoří,“ prohlásil.
Britské bombardování zdevastovalo Porúří, centrum německého průmyslu. Hamburg a jeho loděnice byly srovnány se zemí. Dvacet pět nových ponorek nikdy nebylo dokončeno. Nálety nezastavily německou válečnou produkci, ale zastavily její růst. Strategické bombardování donutilo německý vojenský průmysl soustředit se převážně na letectví. V roce 1943 se německý válečný průmysl zaměřil ze 40 % na leteckou produkci, jen 6 % šlo na tanky. Nacisté si nemohli dovolit zanedbat obranu samotného Německa. To se pak projevilo na východní frontě, kam Němci nemohli posílat materiál v dostatečném množství. Luftwaffe se soustředila na obranu německého nebe proti náletům. Výsledkem bylo, že Němci měli na východní frontě jen 500 letadel proti 13 tisícům sovětských. Leteckou obranou se zabývalo 900 tisíc lidí, kteří chyběli jinde na frontě. Tombs tvrdí, že bombardování i významně podlomilo německou morálku. Civilní úřady se nedokázaly vypořádat s chaosem, nespokojenost narůstala a nacisté sahali k čím dál větším represím. Německé zázemí se rozpadlo.
Ukrajinci by neměli následovat příklad Britů a Američanů ve druhé světové válce. Musí si zachovat přízeň Západu a morální převahu nad zločinným Putinovým režimem. Zároveň ale nemá smysl jim příliš svazovat ruce kvůli strachu, co by mohli vyvést. Ukrajina vede existenční válku a nemůže si dovolit jednat v rukavičkách. Nedávné výpady na ruské území, nejspíše s cílem odlákat ruské jednotky z fronty, nálety dronů a sabotážní akce uprostřed Ruska jsou tak zcela v pořádku.
00:02
