Zvýšení výdajů na obranu je na místě a je určitě žádoucí, aby bylo financováno do značné míry na dluh. Pro Echo24 to řekl předseda výboru pro rozpočtové prognóz ...
Když celý svět rozebíral každý detail konfrontace Zelenského s Trumpem a Vancem v Oválné pracovně, polský historik Łukasz Adamski připomněl záznam jednání Winstona Churchilla s polským exilovým premiérem Stanisławem Mikołajczykem ze začátku roku 1944. Úkolem Churchilla bylo přimět Mikołajczyka, aby přijal podmínky z Jalty, tedy mj. odevzdání poloviny teritoria předválečného Polska Sovětskému svazu. Rozhovor z roku 1944 místy až neuvěřitelným způsobem připomíná stále čerstvou scénu z Oválné pracovny; dokonce i Trumpovo „nemáte žádné karty“ tam zaznělo z Churchillových úst téměř doslova.
Je to lekce realismu? „Silní dělají, co mohou, slabí strpí, co musejí strpět“? (Jak zní klasické shrnutí realismu v mezinárodních vztazích sepsané před 25 stoletími Thúkydidem.) Impéria jsou impéria a náš region zůstane vždy slabou periferií, která se může maximálně rozhodnout, ke kterému hegemonovi se přimkne? Dvanáctý březen, výročí vstupu Česka, Maďarska a Polska do NATO, tak uběhl ve stínu chmurných pochybností.
Výročí „oslavil“ polský prezident Andrzej Duda výzvou, aby bylo Polsko zapojeno do amerického programu Nuclear Sharing, a tedy aby se na jeho území objevily americké jaderné hlavice. Podle prezidenta by to bylo 26 let po vstupu do Aliance vhodnou odpovědí na nedávné rozmístění jaderných zbraní Moskvou na území Běloruska.
J. D. Vance na tento návrh reagoval ostrým odmítnutím, které se neslo v duchu v našem regionu notoricky známého narativu „hlavně nedráždit Rusko“. Právě vítězství nad tímto narativem nám v 90. letech umožnilo rozšíření NATO. Bylo potřeba dalších 20 let (a také anexe Krymu a války na Donbase), než se podařilo začít rozšiřovat alianční a americkou vojenskou přítomnost do zemí bývalého východního bloku. Ještě v té době jsme ale mohli od dnešního německého prezidenta a tehdy ministra zahraničí Franka-Waltera Steinmeiera slyšet, že i pouhá vojenská cvičení na území „nových“ členských států jsou nezodpovědnými provokacemi. Angela Merkelová si v nedávno vydaných pamětech přičítá mezi své zásluhy, že opakovaně blokovala oficiální odstoupení od Zakládajícího aktu NATO–Rusko z roku 1997, který Rusko interpretuje jako příslib neumisťovat na území nových členů permanentní vojenskou infrastrukturu Aliance, tedy určitý druh členství druhé kategorie.
Tehdy v březnu roku 1999 v Washingtonu hovořil polský ministr zahraničí Bronisław Geremek v duchu idealistického étosu středoevropského boje za nezávislost na Sovětském svazu: „Musíme nechat dveře (NATO) otevřené pro všechny, kteří ještě bojují za svobodu.“ Šestadvacet let poté nový tajemník Aliance Mark Rutte probudil nejhorší představy Středoevropanů nejen tím, že v rozhovoru pro Bloomberg opět potvrdil, že členství Ukrajiny není na stole, ale prohlásil také, že „po skončení války“ bude muset proběhnout „normalizace vztahů s Ruskem“. Věta, která na sítích způsobila další záplavu fotek, na nichž vysmátý Rutte, ještě jako nizozemský premiér, společně s Angelou Merkelovou a ruskými představiteli zahajuje projekt Nord Stream 2.
Evropský parlament „oslavil“ stejné výročí přijetím Bílé knihy o budování evropské obrany, která je výzvou k „evropské obranné autonomii“, uznávající sice roli NATO, ale zároveň vyzývající k přípravě na možnou situaci, kdy Evropa bude svoji bezpečnost, včetně podpory Ukrajině, zajišťovat sama. Dokument samozřejmě obsahuje podle očekávání další plíživé rozšiřování pravomocí Evropské komise či snahu Francie a Německa získat skrze zbrojení nový ekonomický impulz, nicméně jádro problému spočívá spíše v pochybnostech, zda se najde politická vůle, která by tyto koncepce proměnila v realitu. Od té doby se k návrhům vyjádřil (negativně) nizozemský parlament. Naopak Friedrich Merz si cestu k masivním výdajům na zbrojení v Bundestagu otevřel. Jak dlouho tento „Trumpův budíček“ bude fungovat?
Na přelomu února a března agentura YouGov provedla průzkum ve čtyřech zemích „staré Unie“: Španělsku, Itálii, Francii, Německu a také v Británii. Výsledky ukazují, že skoro tři čtvrtiny respondentů označují Donalda Trumpa za téměř stejnou „hrozbu pro mír a bezpečí“ jako Vladimira Putina. Veřejné mínění důrazně odmítá nepřipuštění Ukrajiny k mírovým rozhovorům a převážně také přeje Ukrajině vítězství. Zároveň pouze menšina souhlasí s tvrzením, že výdaje na obranu jsou příliš nízké, a naprostá většina nechce zvýšit pomoc své země pro Ukrajinu. Geografie je neúprosná a je otázka, jak rychle začne verifikovat nyní evropskými lídry projevované odhodlání „převzít zodpovědnost za evropskou bezpečnost“.
Není tak divu, že lavírování mezi Bruselem a Washingtonem, mezi obavami z Trumpových kroků a nadějí, že se nakonec podaří americký deštník nad Evropou zachránit, charakterizuje jednání vlád a pocity společností východního křídla NATO, jež si luxus „morálního pobouření“ nad americkou administrativou jednoduše nemohou dovolit. Od Tallinnu až k Bukurešti vládnou rozpaky a očekávání, jak se promění současné slovní potyčky v činy.
Politický filozof Bruno Macaes napsal kdysi, že jedním z hlavních rozdílů evropského a amerického vnímání života je evropská touha omezit na minimum prvek nejistoty, rizika a nepředvídatelnosti. V politice jsme tento sen uskutečňovali pomocí mezinárodního řádu založeného na pravidlech a v našem středoevropském měřítku na členství v organizacích, které nám měly zajistit ochranu od „dějinných bouří“. Tvrdošíjně jsme se na tento „řád založený na pravidlech“ odvolávali, i když asi všichni tak trochu tušili, že jde do velké míry spíš o akt vůle než o tvrdou realitu, na kterou se můžeme za všech okolností spolehnout. Tu tvrdou realitu poskytovaly totiž – řečeno za premiérem Fialou – „peníze a zbraně“, s tím, že zbraně v případě Evropy nebyly „naše“, ale americké…
I proto se v aktuálním okamžiku „velké nejistoty“ cítíme tak špatně, ačkoliv signály jejího přicházení jsme měli slyšet už dávno. Minimálně od doby prvního volebního vítězství George Bushe mladšího v roce 2000 se ve všech amerických prezidentských volbách objevovalo stále silněji heslo: „Už nechceme dělat globálního policistu a platit za cizí války.“ Aktuální politika Trumpovy administrativy není jen projevem imperiální brutality, ale také uznáním vlastní slabosti. Aby se „Amerika mohla znovu stát velkou“, musí v této logice výrazně omezit své závazky vůči vnějšímu světu na nezbytné minimum.
Jaký rozsah bude mít americké stahování se z Evropy, nevíme. Každopádně východní křídlo NATO zažívá zrychlený kurz reálpolitik. Spíše než řečnění o evropské autonomii a budoucích schopnostech je zajímají aktuální počty divizí, tanků a raket – a také (ne)přítomnost politické vůle je případně použít. Navíc po dlouhá léta – v opozici k jednoznačně protiamerickým sentimentům západní Evropy – svůj vztah vůči Washingtonu koncipovaly tak trochu romanticky: snažily se dělat první poslední, aby si získaly přízeň hlavního spojence, a očekávaly, že za toto úsilí přijde odměna. A teď se těžce smiřují s myšlenkou, že „zásluhy“ a „odměny“ do mezinárodních vztahů nepatří.
Jaké jsou cesty ven z fatalismu slabých? Bývalý politik a filozof Jan Rokita poukazuje, že musíme „přijmout nejistotu“, která vždy byla klíčovou součástí mezinárodních vztahů – a jen snílek si mohl myslet, že jsme ji vyhnali natrvalo. A také musíme být kreativní, přestat vsázet všechny peníze na jednoho koně. Sem patří i víra, že teď celou věc vyřeší ono „vykašlat se na trumpisty“, a stavět od nuly „evropskou bezpečnostní unii“. Je proto pozitivní, že poslední týdny znamenají diplomatické hemžení nejenom „vertikální“, tedy mezi menšími státy východního křídla a Washingtonem či Bruselem, ale také horizontální. Regionální spolupráce začíná být opět v kurzu. Už několik měsíců posiluje spolupráce zemí Baltského moře, především Polska a Švédska. A z nových útočných vyjádření Nikolaje Patruševa, tajemníka Rady bezpečnosti Ruska, na adresu tohoto spojenectví se ukazuje, že velmi leží Moskvě v žaludku. Ve stejném duchu je třeba vnímat cestu polského premiéra Tuska do Istanbulu. Ještě před pár lety jeho liberálové pranýřovali předchozí konzervativní vládu za „bratříčkování se s krvavým diktátorem Erdoganem“. Nyní se Turecko jeví jako jeden z potenciálně nejdůležitějších partnerů, se kterým by se dalo spolupracovat v oblasti bezpečnostní architektury regionu.
Byl by to vlastně zajímavý návrat do minulosti. Hodně se teď hovoří o tom, že Trumpova rétorika a chování nás vrací ke konceptu velmocí v 19. století. Severo-jižní osa, opřená o silné Švédsko (Skandinávii), Polsko a Turecko, je ovšem návrat ještě o století zpět, do doby, kdy musel Moskevský stát právě tyto tři regionální velmoci porazit, aby se „dostal do Evropy“ a proměnil se v impérium. Když k tomu přidáme návrat Británie do evropské politiky v posledních týdnech, naději na „probuzení“ alespoň některých zemí západní části EU, respektive na udržení rudimentů transatlantické spolupráce, dostáváme obrysy nové stavby evropské bezpečnosti, zbavené plné americké ochrany, ale realističtější než sny o nalezení plnohodnotné náhrady za „americký mamahotel“ v rozpuštění se v novém „evropském impériu“. Plnou jistotu nám to nevrátí, ale je třeba si na to zvykat.
00:01
