Česká diskuse má dva tábory a jednu společnou vadu. Oba si myslí, že problémem jsou ti druzí

Prezident Václav Klaus ve svém recentním textu pro Echo24 upozorňuje na provinčnost české veřejné debaty. Nejde však podle něj o provinčnost v tradičním smyslu uzavřenosti malého národa. Klaus tvrdí, že jsme převzali americký hodnotový rámec tak důsledně, že jej často zaměňujeme za samotnou realitu. Označuje to jako američánkovství. Do jisté míry je třeba mu dát za pravdu.

Jako příklad uvádí švýcarský čtrnáctideník Zeitfragen, kde mohou vedle sebe publikovat konžský intelektuál, americký kritik Pentagonu, vatikánský kardinál i představitel íránského Červeného půlměsíce. V českém prostředí podobný prostor téměř neexistuje. Podle Klause proto, že existuje seznam témat, o nichž se vážně diskutovat nesmí. Kdo jej překročí, není vyvracen argumenty, ale označen. Nálepka nahrazuje polemiku.

Tato diagnóza je přesvědčivá, ale není úplná.

Vedle témat, u nichž je v českém mainstreamu předem vymezen rozsah přípustných závěrů, existuje také jejich zrcadlový seznam na opačné straně názorového spektra. V jednom táboře je nepřijatelné relativizovat ruskou agresi, v druhém připustit její jednoznačnost. Kritika lockdownů je jednou spojována s dezinformacemi, podruhé s nedostatkem odvahy vzdorovat sociálnímu inženýrství. Migrace je jednou chápána především jako humanitární otázka, podruhé striktně jako bezpečnostní hrozba. Mechanismus je však v obou případech totožný. Závěr je znám předem a argument slouží spíše k jeho obhajobě než k jeho hledání.

Problém české diskuse tedy nespočívá v dominanci jednoho názoru, ale ve sdílené struktuře uvažování. Označení nahrazuje argument na obou stranách.

Za těchto podmínek nemůže vzniknout skutečně otevřený prostor pro konstruktivní debatu bez ohledu na to, zda jde o veřejnoprávní médium, názorový server nebo alternativní periodikum. Nejde o jednotlivé redakce, ale o logiku prostředí, v němž současná média fungují.

Pokud má veřejná diskuse v Česku získat větší hloubku, vyžadovalo by to tři změny, které jsou nepohodlné pro nás všechny.

Zaprvé schopnost rozlišovat mezi tím, co víme, co se domníváme a co nevíme vůbec. U témat jako válka na Ukrajině, pandemická opatření nebo migrace existují empiricky doložené skutečnosti, legitimní interpretační spory i oblasti zásadní nejistoty. Směšování těchto rovin vytváří zdání jistoty tam, kde ve skutečnosti není.

Zadruhé ochotu formulovat argument protivníka v jeho nejsilnější podobě, nikoli v karikatuře. Podpora přísnější migrační politiky není sama o sobě xenofobií. Skeptický pohled na lockdowny není automaticky iracionalitou. Zájem o historický kontext konfliktu na Ukrajině není synonymem podpory ruské politiky. Když používame nálepky, tak diskuse skončí dřív, než začne.

A zatřetí větší institucionální nezávislost médií. Dokud bude jejich přežití záviset především na potvrzování očekávání vlastního publika, bude hlubší debata strukturálně nevýhodná. Média pak nevyhnutelně posilují spíše identitu svých čtenářů než jejich porozumění světu.

Václav Klaus ve svém textu artikuluje pochybnost, zda jsme schopni tento stav změnit. Je to pochopitelná otázka, na kterou však autor nenabízí žádnou odpověď.

Změna tuzemské diskuse k lepšímu musí začít přiznáním, že problém neleží pouze na druhé straně názorového spektra. Skutečně hluboká a hodnotná diskuse nezačíná kritikou oponentů, ale reflexí vlastních předpokladů.

Zmíněnou polaritu v posledních letech dále prohloubila logika sociálních sítí. Jejich algoritmy systematicky zvýhodňují obsah, který potvrzuje očekávání publika a posiluje emocionální reakce. Výsledkem nejsou otevřenější debaty, ale stabilnější a radikalizovanější tábory. Diskuse se přesouvá z prostoru argumentů do prostoru identit. A v prostoru identit se nevyhrává lepším argumentem, nýbrž silnějším hlasem. Není to ani zdaleka probém pouze naší země.

Na závěr svého komentáře sahá Václav Klaus po obrazu Heinricha Heineho a jeho tkalců tkajících pohřební rubáš jako varování těm, kdo mlčí nebo se přikrčí. Jenže rubáš veřejné diskuse se netká pouze z mlčení či přikrčení. Tkají jej i naše vlastní jistoty.

Šimon Reich je lékař a působí jako konzultant ve farmaceutickém průmyslu. Je spoluzakladatelem SCIFREEDOM Institutu.