Pět procent HDP není účetní cíl. Jde o zásadní změnu NATO, říká český velvyslanec Konecký

NATO prochází zásadní proměnou. Evropané musí převzít větší díl odpovědnosti za vlastní obranu, výrazně zvýšit výdaje a rychle budovat schopnosti, které Alianci dlouhé roky chyběly. Český velvyslanec při NATO David Konecký v rozhovoru pro Echo24 popisuje nový koncept „NATO 3.0“, tlak na zbrojní průmysl i to, co válka na Ukrajině ukázala o dronech a připravenosti evropských armád.

Na minulém summitu v Haagu bylo klíčovým tématem závazek 3,5 + 1,5 % a zvyšování výdajů na celkově 5 % HDP. V Ankaře pokračovala debata o 5 %, ale kromě toho rezonovala i podpora zbrojního průmyslu, případně jsem zaznamenal debatu o AI. Co podle vás byla klíčová témata summitu v Ankaře?

Za mě, pokud jako klíčové téma neberete obecnou debatu o zvyšování obranných výdajů, tak je to výborná zpráva, protože to znamená, že se opravdu podařilo dostat za cílovou politickou rovinku klíčový koncept, který v NATO prosadil prezident Trump. Je to ale výsledkem delšího trendu, není to jen, že se prezident Trump stal prezidentem. On přišel a řekl: my vzhledem k vývoji bezpečnostního prostředí potřebujeme, aby Evropané začali své závazky brát velmi vážně. Ve Walesu v roce 2014 jsme se zavázali ke dvěma procentům, to plnění zatím neodpovídá bezpečnostnímu prostředí. A navíc to zhoršené bezpečnostní prostředí - viz válka na Ukrajině, vyžaduje mnohem zásadnější budování obranných schopností. To znamená, že musíte dávat minimálně 3,5 % na tvrdé obranné výdaje a 1,5 % na ty „soft“ výdaje do roku 2035.

Tento koncept, který se dá lehce vyjádřit pomocí těchto procent, je vlastně velmi zjednodušeným vyjádřením naprosto zásadního strategického zlomu v pojímání Aliance. Je to koncept NATO 3.0, že za konvenční obranu Evropy nesou hlavní odpovědnost Evropané.

Koncept NATO 3.0 nedávno představil náměstek ministra obrany USA Eldbridge Colby. Mluvil o tom, že Evropa se musí od debat o intencích dostat k debatám o schopnostech, mít připravené síly a jednotky, munici, technologie, odolnou infrastrukturu.

A o tomto byla přesně Ankara. Haag byl o definování tohoto konceptu a vlastně o politické shodě, že celé NATO, kde se rozhoduje konsensem, takže všech 32 států včetně České republiky se shoduje na tomto konceptu. Tento koncept vyžaduje obranné výdaje na úrovni 5 % HDP do roku 2035 a je potřeba je velmi reálně a intenzivně plnit, což ten koncept vyžaduje. Jsou to obranné schopnosti, zvyšování počtu ozbrojených sil, nové technologie a v důsledku schopnosti obranného průmyslu tento koncept naplnit, protože je to koncept, který stojí na tvrdé síle. Tvrdá síla není sama dostatečná, ale ten koncept vyjadřuje, že tvrdá síla je v centru a musí mít konkrétní vyjádření ve zbraňových systémech a vojenských schopnostech. A to vyžaduje, aby obranný průmysl dodal potřebné systémy v potřebném množství a potřebném čase.

A jak probíhala debata s průmyslem na summitu?

Má to několik rovin. První bylo přesvědčit průmysl, že když budeme vydávat více peněz na obranu, tak se skutečně přelijí do konkrétních zakázek. V minulosti nebyl naplněný závazek, že budeme dávat na obranu 2 % HDP, a tím pádem existovaly pochyby firem obranného průmyslu, zda samy mají investovat do navýšení schopností, když nemají kontrakty. A na druhou stranu, pro řadu spojenců není legislativně možné zadávat dlouhodobé kontrakty na 10, 20, 30 let, které by průmyslu poskytly tvrdou záruku. Takže tam vznikl kompromis.

V čem spočívá?

Součástí toho je, že řada kontraktů už se podepisuje. Současně vznikl generický dokument a bylo průmyslu komunikováno, co v následujících 10, 15 letech bude Aliance chtít nakoupit a v jakém počtu. Ať už se jedná o munici, pozemní systémy nebo protivzdušnou obranu. NATO stojí na konkrétním obranném plánování, které generuje konkrétní čísla. A tento tzv. demand signal byl součástí Ankary.

Byla v těchto debatách stopa českých firem?

Obecně je stopa českého průmyslu velmi viditelná, protože náš obranný průmysl boxuje vysoko nad váhovou kategorii naší země, vzhledem k tomu, jaké má technologie a schopnosti. Akce v Ankaře, která se týkala přímo průmyslu, se jmenovala NATO Summit Defense Industry Forum. Každá země si může vybrat, jaké tam pošle zastoupení. A vzhledem k tomu, že ten počet míst byl velice omezený, tak my jsme tam žádnou konkrétní zbrojní firmu nevybírali. Vzhledem k tomu, že fórum nebylo úzce zaměřeno na konkrétní segment, například pouze na radary nebo leteckou techniku, bylo by pro nás extrémně složité vybrat z tak široké škály úspěšných českých firem.

To však neznamená, že by český průmysl stál stranou. Naopak, kontakt s tím, co nazývám „aliančním ekosystémem“, je nesmírně intenzivní a kontinuální. Zástupci českých firem pravidelně působí v různých konzultačních orgánech NATO. Tento ekosystém sice není pro veřejnost na první pohled viditelný, ale funguje obousměrně: NATO má detailní přehled o technologickém vývoji a firmy přesně vědí, co Aliance pro svou obranu vyžaduje. A nad tuto vrstvu bylo potřeba doplnit, že ty kontrakty přijdou.

Padala tam i nějaká konkrétní čísla?

Ano. Například byla přijata iniciativa Drone Edge, s rámcovým objemem ve výši několika desítek miliard eur, které členské země hodlají investovat do oblasti dronů. A to jsou přesně ty signály, které NATO posílá obrannému průmyslu, že ty peníze přijdou.

Průmysl a větší iniciativu ve výrobě zbraní mají podpořit i iniciativy PURL a SAFE. Do obou se Česko zapojilo, i když se ozývala kritika, že nedostatečně. SAFE Česko využilo k půjčce na tanky v hodnotě asi 50 miliard korun a u PURL zazněla částka kolem 140 milionů korun.

Jsou to dvě různé oblasti. PURL bych nazval jako oblast podpory obranyschopnosti Ukrajiny. Do níž obecně spadá řada iniciativ. Jedna z nich je právě PURL, což je iniciativa v NATO, která slouží k financování dodávek amerického zbrojního materiálu, který není možné získat z jiných zdrojů. To znamená, že je to specificky unikátní dodávka amerického materiálu zaměřená primárně na obranyschopnost Ukrajiny. Na vzdušnou obranu, Patrioty, to je nyní hlavní priorita. Do té jsme přispěli. Já si nejsem jistý, jestli pan ministr komunikoval konkrétní částku, do toho se nebudu pouštět.

Unikla ven...

To potvrzení z naší strany bylo, že jsme do PURL přispěli. Částku nebudu komentovat, protože k tomu nejsem oprávněn.

A SAFE?

Ten je iniciativou v EU. Je zaměřen velmi specificky na získání zbrojních technologií a zbrojních výrobků pro členské země EU, ale může se do něho zapojit i Ukrajina, například různými programy spolupráce, společné výroby. Ty prostředky potom mohou také směřovat na Ukrajinu, ale není to primární cíl. Zatímco u PURL je primární a jediný cíl zajistit Ukrajině urgentně nezbytný materiál pro obranu. Jsou to dvě různé věci. Do obou jsme se zapojili, každá z těch iniciativ je hodně odlišná.

Mohu se zeptat na drony? Jak ta debata na summitu probíhala a jak se Česká republika adaptuje na využívání této technologie?

Fenomén dronů, použití dronů ve velkém konfliktu, je hodně stará věc. Například v Afghánistánu, v rámci boje proti terorismu je využití dronů Predator v rámci cílené likvidace teroristů věc stará 20 let. Použití bezpilotního prostředku k ozbrojenému zásahu není nová věc. Co se objevilo nově na Ukrajině, bylo jejich využití jako velmi levných prostředků. V porovnání s ostatními zbraňovými systémy jsou to velmi levné prostředky, které je možné nasadit v masivním měřítku.

Je to nový fenomén, má svoje důležité důsledky pro vojenskou taktiku, připravenost, na co musí být vojáci vycvičeni, jak vlastně vypadá taktické chování jednotek atd. NATO má na to postavené velmi dobré mechanismy. To znamená, jak se učit nejenom z ukrajinského bojiště, ale vlastně z jakéhokoliv konfliktu a jak to přetavovat do schopností ozbrojených sil být připraveny na budoucí válku. Znáte takové to klišé, že se generálové připravují na minulou válku. Tak aby neplatilo.

Teď hodně v médiích zaznívala kritika řady cvičení, kdy ukrajinští dronaři vyřadili velmi rychle při dronovém útoku alianční jednotky a že NATO je téměř neschopné se ukrajinským dronům bránit.

Já o tom nemám žádné konkrétní informace, je to poměrně neviditelná věc vzhledem k velkému množství probíhajících cvičení na území NATO. Ale cvičení jsou důležitá věc, kterou NATO používá v koncepci odstrašení. Každý týden plus mínus probíhá po celém euroatlantickém prostoru cvičení v různém rozsahu, jsou jich vyšší desítky. Je to vyloženě taktická věc.

Považuji za správné, pokud se něco takového s drony na cvičení stane. Protože známý výrok „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“ znamená, že na tom cvičišti si chybu můžete dovolit, respektive musíte si ji dovolit. Pokud by všechno fungovalo na 100 %, tak je někde chyba, protože nikdy nic v realitě nefunguje na 100 % a vy musíte počítat s tím, že se váš protivník adaptuje, jak se potvrzuje dnes a denně na ukrajinské frontě. Mění svou taktiku, postupuje prostě jinak, než postupoval třeba včera, předevčírem nebo před měsícem. Kdybychom byli stoprocentně úspěšní v každém jednotlivém cvičení, tak je něco špatně, protože nedokážeme zřejmě odhalit svou slabinu, kterou by ten protivník dřív nebo později odhalil. O to vždy budete usilovat, když se tato cvičení dělají. Říká se tomu red on blue, to znamená, že když simulujete nepřátelskou sílu, tak ten, kdo simuluje nepřítele, se vždy bude snažit najít slabinu. Když se to děje na cvičišti, tak je to správná věc, protože si můžeme potom říci, proč se to stalo, jak se proti tomu bránit. Na bojišti se to stát nesmí.

Druhá věc je, že to ukazuje, že ukrajinské jednotky, které postupují tímto způsobem, mají unikátní zkušenost, kterou ostatní armády nemají.

Z českého pohledu, díky bohu jsme součástí NATO. Naše bezpečnost je garantovaná. Na našem euroatlantickém území žádné boje neprobíhají, ale potřebujeme, aby naši vojáci byli připraveni tak, aby každý, kdo by na nás chtěl zaútočit, viděl, že to vůbec nemá smysl, protože ti vojáci jsou schopni tomu útoku odolat. A vybojovat naše území zpět a ochránit ho. To je základ účinného odstrašení, aby k žádnému útoku nedošlo.

Všechny systémy a všechny schopnosti, o kterých se bavíme, mají jeden jediný cíl, a to je zajistit bezpečnost euroatlantické oblasti. NATO se zaměřuje na odstrašení a obranu euroatlantické oblasti a nemá jakýkoliv záměr silou rozšiřovat svoje území ani o milimetr. To je velmi podstatná věc, kterou je potřeba komunikovat. Ono se trošičku ztrácí v překladu, že NATO je primárně obranná aliance, která nemá jakékoliv expanzivní záměry. A když se rozšiřuje, tak je to proto, že nové země chtějí do NATO vstoupit, nikoliv že by expandovala svým rozhodnutím.

A jak sama Česká republika drony do svých sil implementuje?

To je otázka na ministerstvo obrany. Česká republika se samozřejmě protidronovou obranou zabývá, vyplývá to například z vládního programového prohlášení.

A jak aktuálně vypadá rozvoj protivzdušné obrany? V jaké fázi je zařazení radarového systému SPYDER či iniciativa Skyshield?

Přesnější informace mají na ministerstvu obrany. To je z mého pohledu velmi technicistní věc. Ale samozřejmě se systémem SPYDER se počítá a zavádí se do armády.

A Skyshield?

Běží dál. Je to ale jedna z řady různých iniciativ. Těch iniciativ se objevilo víc a tato zvlášť byla určená na rychlé pořízení určitých speciálních konkrétních systémů protivzdušné obrany. A my jsme se účastnili primárně senzorové části, nebo se účastníme primárně senzorové části, protože ta protivzdušná obrana kromě těch raket potřebuje i senzory.

Jak se Česku daří plnit závazky vůči NATO, tzv. Capability Targets, tedy výstavbu schopností? Kdy má Česko mít těžkou, střední brigádu, protivzdušnou obranu a logistiku?

Co se týče Capability Targets, dříve to byla taková velmi expertní rovina zájmu. Obecně platí, že NATO má velmi hluboký vhled do toho, jak jednotlivé státy plní Capability Targets. A ty procesy zajišťují, že to ve výsledku ví i ostatní spojenci. Takže zaprvé víme, jak jsou na tom jednotliví spojenci, co se výstavby schopností týče.

Za druhé, poslední verze je z roku 2025 a ty cíle, jež máme přidělené a se kterými jsme souhlasili, jsou těžká brigáda, střední brigáda, protivzdušná obrana, logistika, zajištění našeho území. Některé z nich jsou ve skluzu. Ty skluzy jsou způsobeny také obranným průmyslem a neschopností dodat ty systémy včas. Nebo například vojskové zkoušky ukazují, že je potřeba něco vyřešit. To je věc, která se děje v každé zemi. Vlastně spousta zbrojních kontraktů má skluz z reálných a objektivních důvodů.

Metrika, kterou ke Capability Targets NATO má, je velmi přesná. Nemyslím si, že Česká republika vyčnívá v plnění či neplnění. Řekl bych, že náš přístup je standardní. A je velmi důležité k tomu říci, že jsme považováni za spolehlivého spojence bez ohledu na to, jak vypadají například debaty o rozpočtu. Základní platforma, která v Alianci existuje a kterou potvrzuje i současná vláda, tak v ní plníme alianční úkoly a závazky, a je zajištěná.

A mohla by být v budoucnu naše pozice v NATO ohrožena či oslabena, pokud by výdaje na obranu zůstaly na současné úrovni?

Je to složitá matérie, na kterou se mi špatně zjednodušeně odpovídá, protože je pravda a je to veřejně komunikovaná informace, že existuje určitý výrazný vnitřní dluh české armády, který je způsoben změnami rozpočtového rámce, které se v minulosti opakovaně děly. Posouvaly se různé projekty, rušily se různé projekty, neinvestovalo se. Existuje určitý vnitřní dluh, na jehož zalepení jsou potřeba dodatečné peníze. Úroveň obranných výdajů je rozhodnutí vlády, která je informovaná o tom, co se za ty výdaje dá pořídit a jaká jsou rizika, pokud bychom obranné výdaje měli na nižší úrovni, než odpovídající úrovni. To politické rozhodnutí je činěno s touto znalostí. A ta znalost toho, co to vlastně znamená, je opravdu velmi komplexní materie.

Pro mě jako velvyslance České republiky je důležité základní potvrzení, že splníme svoje závazky vůči NATO. To je naprosto klíčová věc. To je politické rozhodnutí.