„Nazíráme na lidi jako na idioty.“ Odbornice na nenávistné projevy Natalie Alkiviadou pro Echo

„Nenávist je nenávist – nikdo by jí neměl být vystaven,“ prohlásila před časem šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. Boj s nenávistí se v Evropě rozmáhá, ale kritici upozorňují na to, že postihy jsou jednak neúčinné a jednak ohrožují svobodu slova. O tématu jsme hovořili s Natalií Alkiviadou, přední odbornicí na nenávistné projevy, která mimo jiné upozorňuje na často přehlíženou roli Evropského soudu pro lidská práva (ESLP).

Nedávno se hodně psalo o svobodě slova a hrozbě stíhání nenávistných projevů ve Spojených státech. Nemělo by to být ale spíš varování pro nás v Evropě, kde jsou ostatně podobné projevy trestné už dnes?

Je ironií, že americká administrativa, která byla oprávněně kritická k evropským státům kvůli omezování svobody slova a stíhání nenávistných projevů, teď mluví o podobných krocích. Není to však nic překvapivého pro někoho, kdo se dlouhodobě zabývá problematikou těchto postihů: když je jednou zavedete, mohou být lehce zneužity jako zbraň proti názorům, a to ze strany pravice i levice. Amerika má v tomto ohledu výhodu robustní ochrany prvního dodatku a také Nejvyššího soudu, ale i to se může změnit – rétorika vládních představitelů rozhodně není povzbudivá a minimálně to bude mít mrazivý účinek na veřejnou diskusi, což není dobré. Mimochodem nevím, proč bychom neustále měli potřebovat Spojené státy na to, abychom si něco v Evropě uvědomovali. Někdy mi připadá, jako bychom tu měli jakési podřízené připoutání k USA, jako bychom byli nějakou jejich kolonií a jen čekali, až se tam něco stane, abychom se i my mohli rozpomenout na to, že tu máme vlastně problém. Nemyslím si, že je třeba varování ze zámoří – to, že Evropa má problém se svobodou slova, je zřejmé dlouho. Ostatně to můžeme vidět i na tom, jak velké téma to na kontinentu v posledních letech je.

Zeptám se naivně: Na první pohled se nenávist zdá jako veskrze špatná věc, tak co je za problém se zákony, které s ní chtějí bojovat?

Tady je třeba rozlišovat. Samozřejmě existují hrůzné projevy, jejichž trestání problém není – typicky takové, jež přímo vybízejí k násilí. Vezměme si například Myanmar, kde před několika lety došlo ke genocidě muslimských Rohingů, která byla koordinována a podněcována na facebooku. Podobně v devadesátých letech u genocidy ve Rwandě sehrálo velkou roli rádio, konkrétně rozhlasová stanice Tisíc kopců, která šířila etnickou nesnášenlivost. Komunikační platformy jistě mohou posloužit jako zbraň a vést k masovému zabíjení. To je ovšem úplně jiná situace. Současné zákony proti nenávistným projevům cílí na mnohem měkčí výroky, které mohou být sice odsouzeníhodné a dokážou ranit city, ale nejsou takto extrémní. Problém s postihy je v zásadě trojí. Zaprvé je tu již zmiňované nebezpečí zneužitelnosti. Vy nevíte, kdo bude v budoucnu u vlády a zda tyto nástroje nepoužije k umlčení svých kritiků. Tohle v Evropě vidíme i například v Maďarsku, kde se omezuje projev také pod záminkou boje s nenávistí.

Zadruhé jejich účinnost je minimální a můžou být i kontraproduktivní, tedy tyto zákony reálně nikomu nepomáhají. Jenom to vyvolá zbytečnou paranoiu, a to nejen u těch, co verbálně útočí na druhé, ale i u umírněných přihlížejících, kteří si pak také dávají pozor na jazyk. Navíc se útočníci mohou tvářit mučednicky a prohlásit: Podívejte, mainstream mě cenzuruje, takže asi musím říkat pravdu. Vede to také k tomu, že se v on-line prostoru tito lidé přesouvají do „podzemí“, na méně regulované platformy, kde si mohou získávat další příznivce bez oponentury a případná nenávist se může dále posilovat a extremizovat. Jacob Ravndal, výzkumník z Univerzity v Oslu, se zabýval tím, co stojí za nárůstem násilí v západní Evropě. Jedním z významných faktorů – pochopitelně jich bylo více – se ukázalo být omezování demokratických práv, jako je svoboda projevu. Tady se vracíme až k Freudovi: věci, o nichž se nemluví, se stávají zdrojem násilí.

Jaký je ten třetí důvod?

Jsem přesvědčená o tom, že v porovnání s cenzurou je řádově lepší nástroj protiprojev, tedy aktivní vymezování se proti nenávisti. Když se vydáme cestou zákazů, tak se připravujeme i o příležitost na tyto jevy reagovat a vypořádávat se s nimi ve svobodné diskusi. Nefunguje to dokonale, ale je to zdaleka to nejefektivnější řešení. Protijedem vůči nenávistným projevům je více otevřenosti, více možností se vůči nim vyjádřit a ubrat na jejich síle. Věc se často prezentuje tak, jako by předsudečné komentáře na internetu vedly automaticky k tomu, že ti, kdo si je přečtou, se také stanou rasisty, sexisty a podobně. Takhle to vůbec nefunguje a účinek je často opačný. Mnozí lidé se přirozeně ohrazují proti nenávisti a existuje mnoho organizací, které přístup protiprojevu úspěšně uplatňují. Je to navíc řešení, které je dlouhodobě udržitelné. Nakonec je ale třeba si také uvědomit, že předsudečnost nevzniká izolovaně sama od sebe, ale rodí se z hlubších sociálních neduhů. Stálo by za to obrátit více pozornosti k tomu, co ve společnosti nefunguje a přispívá k nevraživé atmosféře. Není to jen o tom, že někdo něco prohlašuje na internetu.

Právě jste dočetli ukázku rozhovoru, jehož plnou verzi najdete ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů. Ten si můžete objednat ZDE. Najdete v něm mimo jiné rozhovory s americkým profesorem Jonathanem Turleym, spisovatelem Chrisem De Stoopem, filozofem Konradem Liessmannem nebo vědcem Ondřejem Bajgarem.