Postkomunistická militantní demokracie

Immanuel Kant varuje před „povýšeným tónem“ v myšlení, který – opírajíc se o „blouznivou vizi“ – vyhlašuje „smrt veškeré filozofie“. Do diskurzu vstupuje „zahalená bohyně“, blouznivá vize, která hrozí podrobit si rozum a ohýbat jej podle „věšteb přístupných všemožným výkladům“.

Interpretuji ta Kantova slova jako varování před tónem, jenž – když se zmocní diskurzu – přebije každou argumentaci, a opevní ho tak proti kritice. Dějinotvornou roli měl v západní tradici tón apokalyptický, který slibuje člověku konečné odhalení všeho zahaleného: relativní soudy rozumu budou přebity soudem absolutním – a tomu, kdo před ním obstojí, bude darován život věčný.

Co přináší podřízení hlasu rozumu „nějaké zahalené bohyni“? ptá se Kant. Když „povýšený tón“ umlčí „veškerou filozofii“, jsou smrtelně ohroženy umění žít rozumně a pozornost k racionálním argumentům – ctnost praktického života. A umlkají také skeptické instance, které podřizují každé rozhodnutí o pravdě a lži zkoumání diskurzivních polí, kde žádnou věc nelze určit „z ní samé“, podle její esence, ale jen relativně – zdraví relativně k nemoci, dobro ke zlu, velikost k malosti.

Zúčtovat se spícími strážemi obleženého města

Maciej Ruczaj připomněl v úvaze o bojující demokracii v Polsku (Rok bojující demokracie, Echo č. 51/2024), že když se Donald Tusk ujímal vlády v roce 2023, prohlásil, že „volby nebyly jen standardní výměnou u kormidla, ale vítězstvím dobra nad zlem a momentem národní obrody“. A že „půjde o největší očistu státu od dob norimberských procesů s nacisty“, načež o rok později pak publikoval naléhavou výzvu: „Zúčtování s PiS je příliš pomalé, protože ne všichni v koalici pochopili, že bez zúčtování nedojde k obnově republiky.“

Takový tón je pokušitelský, chce být stupňován. Mistrem v umění stupňovat ten tón byl Josef Goebbels, program nacistického zúčtování v roce 1938 shrnul takto: „Uděláme krátký proces se … zrádci vlasti a zločinci proti cti … národa. Kdo si zaslouží smrt, ten smrt dostane. A kdo proti tomu křičí, je podezřelý, že si ji zaslouží.“ A komunista Jiří Taufer účtuje v roce 1951 ve stejném duchu s umělci: „My jsme … vyčistili … svou kulturu a smetí (nekomunistické autory) vyvezli do stoup.“

Britský historik Hugh Trevor-Roper napsal ve svých dějinách honu na čarodějnice v 16. a 17. století, že „lokální nenávisti byly zneužity k dosažení doznání, mučení bylo využito k jejich doplnění a nezávislí soudci byli označováni za spící strážce obklíčeného města“. V hodině nebezpečí, kdy Satan může dobýt svět, je třeba „zatočit“ s jeho agenty na soudcovských a akademických pozicích. Milicionáři lidu věrného Bohu si připsali roli soudců soudců: ti z nich, kdo odmítli přijmout jako důkazy vymučená přiznání žen, zešílených bolestí, byli sami obviněni z čarodějnictví. Kdyby „účtující“ tón obklíčeného města neumlčel skeptické instance, plameny honů na čarodějnice by nevyšlehly.

Slovem matrix označujeme prostředí, v němž se něco vyvíjí: politická moc v demokratických společnostech „se vyvíjí“ v prostředí určeném dvěma nezávislými skeptickými instancemi – soudní mocí a veřejnou kritikou. Jejich funkcí je brzdit tendenci každé (nejen) politické vůle prosazovat své hodnoty zaslepeně: institucionalizace nezávislosti soudů a svobody „veřejného užívání rozumu“ (Kant) je proto matrixem všech liberálních institucí. „Účtující“ tón v politice jejich nezávislost podminovává.

Ve sbírce esejů Zaslepená společnost varuji před „hyperkonformistickým“ tónem prezentace rozsáhlého výzkumného projektu Společnost nedůvěry, historicky prý prvního systematického pokusu o analýzu odolnosti zdejší společnosti vůči dezinformacím a konspiracím, který zpracovaly iRozhlas.cz, Sociologický ústav Akademie věd a institut SYRI. Tvrdí se tu například, že „každý, kdo je jen částečně nastavený pro to, aby institucím nevěřil …, se může … dostat na skluzavku, na jejímž konci je rozpad důvěry ve stát …, obecná míra dezinformací může společnost znejistit a fungovat jako rozvratný prvek“. Nedůvěra k systému je tu pojata jako bacil, který hrozí nakazit celou společnost a způsobit její rozvrat. V době maccarthismu například „kající se“ herci na důkaz upřímnosti svého pokání museli udávat kolegy, o nichž „se domnívali“, že jsou komunisty.

Historie padesátých let na obou stranách železné opony nám bude navždy připomínat, že efektivní obranou proti rozvratu společnosti je spíše nedůvěra v systém než naopak.

Osudný „přehnaný formalismus“

V úvodu k debatě o radikalizaci české levice (Echo č. 16/2026) řekl Matěj Metelec, že „důvod politického násilí je vždycky stejný: přesvědčení, že reprezentuji dobro. A tím se to posouvá z roviny politiky do roviny jakési metafyziky. V tu chvíli si vlastně můžu dovolit všechno“. Pravda, která se vylila z břehů zajištěných skeptickými instancemi, se stává heslem teroristů: ti, kdo pravdu mají, považují soupeře za „smetí, které je třeba vyvést do stoup“.

Ve svém průkopnickém textu z roku 1937 politický sociolog Karl Löwenstein označuje demokracii jako militantní, když aplikuje ústavní doktrínu, podle níž demokratický stát může pomocí výjimečných opatření zbavit některé politické strany (nebo jednotlivce) práva účastnit se voleb na základě argumentu, že jejich program ohrožuje „demokratickou legalitu“, například tím, že brání určitým uskupením svobodně vyjádřit své názory. Löwensteinův text patří do historického kontextu boje proti nacismu, dva jeho argumenty jsou ale stále aktuální: varování před anexí legality jednou politickou stranou a varování před politickými stranami požadujícími od svých členů loajálnost, která transcends allegiance to the state.

Legalita zavazuje liberálně-demokratické systémy připustit svobodné působení antidemokratických stran pod podmínkou, že formálně respektují legální pořádek. Například poslanci říšského sněmu 24. března 1933 odhlasovali Hitlerovi čtyřpětinovou většinou mimořádnou plnou moc na čtyři roky a předali mu tím veškerou moc ve státě. Až totální porážkou nacistického Německa skončil legální teror, kterému tehdy otevřeli stavidla (i Eichmann se hájil před soudem v Jeruzalémě odkazem na legálnost německého antisemitismu). Také komunistický převrat v Československu v roce 1948 proběhl „legálně“: prezident Beneš demisi vlády „přijal“, a odstartoval tak éru „legálního ničení smyslu legality“.

Löwenstein definuje jako „přehnaný formalismus“ argumenty proti vyloučení z práva účastnit se voleb stran respektujících formálně zákony, ale negujících de facto jejich smysl. Omezit práva občanů ve jménu obrany jejich práv je paradox, jehož řešení, myslím, nalezl právní filozof Lon Fuller: navrhl považovat za legitimní jen takové zákony, jejichž tvorba je podřízena „vnitřní moralitě legality“. Ta (mimo jiné) přikazuje, že zákon nesmí mířit na specifické skupiny občanů, například na židy, musí bezpodmínečně být univerzální – platit pro všechny občany.

Na prosazení pojmu genocida jako moderního zločinu měl významný podíl polský právník Raphael Lemkin. Na základě nepopiratelných dokumentů ukázal, že nacistický antisemitismus se opíral o „výnosy“, které byly v absolutním rozporu s „vnitřní moralitou legality“, protože židy denacionalizovaly: zbavovaly je občanství, a tím i právní ochrany; a dehumanizovaly: vyloučením ze všech forem kolektivního života (včetně práva mít sociální vztahy) jim upřely právo na bios (lidský životní svět) a odsoudily je k pouhému zóé (animálnímu životu). Právník Hans Frank, od roku 1939 generální guvernér Polska, prohlásil, že „právo je to, co je užitečné a nutné pro německý národ“; i pro KSČ bylo právem jen to, co podporovalo cíle strany. Hnutí, jejichž legislativní projekt se opírá o takové popření „vnitřní morality legality“, je legitimně legální vyloučit z demokratických voleb.

Nebezpečnou charakteristiku totalitních stran vidí Löwenstein také v tom, že na rozdíl od demokratických stran vyžadují od svých členů „odevzdanost“ („rudá knížko, jsi pečetí srdce“). Nadřazení loajality vůči straně loajalitě vůči státu je vážným ohrožením demokracie, protože totalitní strany budují vždy „paramilitární“ ozbrojené organizace, jako byly nacistické SA, fašistické Squadre d’Azione nebo Lidové milice KSČ. Demonstrace ozbrojené síly, cizí občanským formám politické angažovanosti, jsou účinným nástrojem zastrašení občanské společnosti: připomeňme si třeba teror proti manifestacím levice rozpoutaný SA v Německu nebo násilné obsazování továren a redakcí Lidovými milicemi KSČ v únoru 1948.

Definována jen svým tónem?

Reakce na prohlubující se krizi liberálních demokracií ve světě dává pojmu militantní demokracie novou aktuálnost: v Německu proběhl pokus zakázat pravicovou AfD (strana má dlouhodobě podporu víc než pětiny německých voličů), kterou Úřad na obranu ústavy označil za extremistickou. V Rumunsku Ústavní soud zrušil výsledek prezidentských voleb, v jejichž prvním kole zvítězil Călin Georgescu – kontroverzní, proruský kandidát. Množí se také hlasy pro odvolání prezidenta Trumpa, protože prý „nesmyslná válka s Íránem vyvolává pochyby o jeho duševním zdraví“.

Obecným znakem militantní demokracie je, že všechny její definiční kategorie jsou mnohoznačné, jen její bojovný tón je jednoznačný. Tenduje k zjednodušující představě, že její volební porážka je vítězstvím „nepřátel demokracie“. To znejišťuje občanskou společnost, protože každá definice nepřítele demokracie je „orákulum přístupné všemožným výkladům“, lze ji zneužít k vyloučení ze hry těch, kdo ohrožují privilegia právě vládnoucí strany.

Protagonisty militantní demokracie často jejich bojovnost zaslepuje, takže místo uznání vlastní viny za degradaci politické komunikace na „hnojometné“ čety skrývající se v mělčinách sociálních sítí volí nejpohodlnější vysvětlení: vina je „těch, kdo svou agresivitou kompenzují svůj nedostatek vzdělání“.

Autorita liberálně-demokratické ideologie klesá především proto, že vlády se v důležitých ekonomických a politických rozhodnutích stále více obracejí jen na nevolené technokratické instituce – ratingové agentury, centrální banky, MMF, arbitrážní instituce a soudy. Občané tak oprávněně přestávají považovat volby za zdroj legitimnosti demokratické politické moci.

Událost demokracie

Alain Badiou navrhl pojmout pravdu ne jako shodu výpovědi se skutečností (adaequatio rei et intellectus) či empiricky dokazatelný výrok, ale jako událost, která nepředvídatelně narušuje „starý řád“. Událost-pravda vždy přesahuje dosavadní vědění, je proto „novým začátkem“. Má své věrné hlasatele, strážce své čistoty, své následovníky, své mučedníky. Často jsou zapomenuti, někdy vyvražděni, jindy ale dokážou změnit celou společnost.

Událost-pravdu nelze integrovat do společnosti bez hegemonie nové komunity, jejímž počátkem jsou ti, kdo na sebe vzali riziko žít v souladu s ní v době, kdy byla ještě „pravdou malého hloučku“.

I demokracie je takovou pravdou – událostí, která našla své vůdce i své katy. Francouzský politický filozof Claude Lefort ji nazval „událost moci jako prázdného místa“: do politických dějin světa vtrhl nový převratný narativ, jehož hlasatelé zvěstují světu, že moc už nemá své pevné místo ve společnosti, nepatří ani urozeným, ani neurozeným, ani bohatým, ani chudým, ani černým, ani bílým, vyvolení byli vyhnáni z dějin: místo moci je prázdné, kdokoli ji může vykonávat, pokud získá souhlas většiny v periodickém ideovém soupeření, otevřeném všem názorovým uskupením. Nikdo si ale nesmí moc přivlastnit, možnost pro všechny občany stát se v budoucnosti vládnoucí většinou musí být nezrušitelným nadústavním principem.

Událost demokracie přivolala také zástupy nesmiřitelných nepřátel, hlásajících protinarativ o tom, že ponižující bloudění moci světem v hadrech bezdomovce musí skončit, že moc musí mít svou „stálou adresu“. Tu jejich!

Nepřátelé demokracie praví a nepraví

Technoglobalizace štěpí společnosti podél nových zlomových linií. Staré celky se rozpadají, formují se reaktivní komunity, jejichž nepředvídatelné nároky překážejí algoritmům globálních toků výroby a spotřeby. Největším nepřítelem pro deep establishment ustavujícího se technoglobalizovaného „řádu světa“ je nezávislá interakce sociálních aktérů ve zdola ustavených komunikačních platformách, schopných přesměrovat toky idejí, zkušeností, (dez)informací i výroby a spotřeby. Toto nové štěpení systémů do reaktivních komunit je proto preventivně označeno za prostor zamořený bacily nedůvěry v instituce, jejichž nositeli jsou nevzdělané oběti globalizace; a legislativní projekty, které se tu formují, jsou preventivně diskvalifikovány jako populismus.

Pod titulkem Svět, který jsme znali, se rozpadá. Musíme zatočit se zrádci tisková zpráva cituje z projevu Donalda Tuska před stoupenci proevropské Občanské koalice: „Svět zažívá otřesy, války, změny geopolitického modelu. Aby se Polsko vypořádalo s takovými problémy, musí eliminovat všechno, co zavání zradou …, (a také všechny ty, kdo) vztahují ruku na jednotu Evropy.“

Demokracie je argumentující diskuse a východiskem každé argumentace je relativizace narativů jiných názorových uskupení: například sudetoněmecký landsmanšaft relativizuje většinový narativ o Československu, Polsko je státem, který bude vždy (na nějaké velmoci či velmocenském bloku) „závislý“, jedné závislosti ale bude jedna strana říkat nezávislost, zatímco druhá to bude „relativizovat“.

Militantní tón Tuskova diskurzu škrtí každou argumentující diskusi tím, že démonizuje relativizaci narativu politické strany, kterou zastupuje.

„Bludná vize“ české politiky

Českou demokracii charakterizuje věčný návrat povýšeného tónu, který společnost polarizuje: na jedné straně ti, kdo bojují o hodnoty, duši národa a politiku slibují vyčistit od reziduí doby, kdy byla „obelhána“ občanská společnost, „zhaslo se, kradlo se a směřovalo se na Východ“; a na straně druhé „populistické“ vlády, které se opírají o zmanipulovanou politickou lůzu, neschopnou argumentace, překřikující z dezolátských pivnic argumenty demokratů z kaváren.

Náš veřejný prostor je tímto povýšeným tónem beznadějně intoxikován, politická komunikace se tak často mění ve frašku, tu současnou nazvěme třeba „kdo pojede do Ankary“.

Prapříčinou této fraškovité polarizace naší demokracie je morálně-ideologická frustrace, vyvolaná porážkou Občanského hnutí ve volbách v roce 1992. Kulturně-politickým mainstreamem byla interpretována jako morální rozvrat naší demokracie, protože zbloudilí voliči si zvolili politiky, kteří poslali „hodnoty do nadstavby …, aby se posléze ukázalo, že základna je protunelována …, protože se nerozvíjela v přísném klimatu božích přikázání“ (Václav Havel, 1997). Formuje se tak demokracie povýšeného tónu jako česká varianta demokracie militantní.

Naši mainstreamovou politickou kulturu ovládla rétorika etokracie, jak se nazvalo efemérní hnutí třicátých let, jehož politickým programem bylo ustavení „protektorátu morálně vyspělých lidí“ (lepšolidí, říkal prezident Zeman), a to z vůle svobodných občanů. Utopie etokratické vlády je bludnou vizí české politiky: Děkujeme, odejděte (1999), Volím Karla (2012), Milion chvilek pro demokracii (2018), boj za veřejnoprávní média (i když česká média jsou parlamentní, ne veřejná) a konflikt prezident–vláda (2026).

V ohlušujícím kvákání a pištění žabomyších válek, které v digitálních bažinách mezi sebou vedou stoupenci povýšeného tónu a ti, kdo jsou tím tónem uraženi, se vytrácejí praví nepřátelé demokracie. Těmi nejsou reaktivní komunity frustrované technoglobalizací, ale planetární hyperburžoazie, nadnárodní elita, usilující o zrušení všech (zelených, bílých i rudých) omezení, jimiž národní státy za poslední století spoutaly legitimně i legálně moc kapitálu; propojují expertní vědění, infrastruktury sociální komunikace, finanční toky a hyperlegalitu (legalitu generující ve svém fungování i svou vlastní legitimnost) v jeden planetární politicko-ekonomicko-vojensko-kulturní komplex.

Pochopit, jak se hyperburžoazie formuje, jak roste její moc a jaká globální hyperoligarchie ji ovládne, je úkolem veřejných intelektuálů v této „době těsně před koncem“.

Text vychází v tištěném vydání Týdeníku Echo 24/2026.