Alternativa pro Německo (AfD) je nejdůležitější politická strana Evropy. Okamžikem, kdy začne ovlivňovat politiku spolkové vlády, se zadrhává: dosavadní dirigistické fungování Evropské unie, klimatická politika a Green Deal nebo azylová pravidla. Anebo platí druhý výklad, že se moci v nejdůležitějším státě Evropy chopí nahnědlá xenofobní pravice s autoritářskými sklony a už nic nebude jako dřív?
Pod dojmem toho druhého výkladu se dnes celý mainstream staví proti AfD do řady. Ale přinejmenším část této lidové fronty proti fašismu je vnitřně motivována prvním výkladem. Strach je v obou případech nelíčený. Poprvé za třináct let od svého založení sahá AfD po moci na vyšší než místní úrovni. V preferencích kolísá mezi 40 a 43 procenty, druhá CDU těsně nad 20.
Proto je k zemským volbám v obyčejné spolkové zemi Sasko-Anhaltsko upřena taková pozornost. Volby se konají 6. září, a přestože nejsou celostátní, ale na úrovni našich krajských voleb, píše se o nich jako snad o nejdůležitějších za posledních osmdesát let neboli v celé poválečné historii Německa.
Kontaminace
Začněme u hrozby reinkarnace nacismu. Jestli někde xenofobie a rasismus v AfD mají nějaký základ, jsou to tyto východoněmecké spolkové země. Neonacistická, potažmo skinheadská scéna čítala v Sasku-Anhaltsku na svém vrcholu kolem poloviny 90. let asi pět tisíc osob. Po těch letech se lidé s hnědou minulostí rozptýlili všemi směry, například manžel dnešní jedničky na zemské kandidátce Zelených je jeden takový. Ale v AfD je jich nejvíc.
To byla jedna tvář hrozby, před níž v půlce srpna varoval známý týdeník Der Spiegel. Obálka čísla je vyhotovena jako zatykač, pod fotografií zemského lídra AfD Ulricha Siegmunda čteme: „Nejnebezpečnější muž Německa.“
V dlouhém článku je hnědým Siegmundovým konexím věnováno sice poměrně málo místa, ale nedá se to přejít. Text jmenuje dva blízké lídrovy spolupracovníky (Patrick Harr a Laurens Nothdurft), kteří prý se zamlada angažovali v jakémsi hitlerovském skautu jménem HDJ (Heimattreue Deutsche Jugend). Z dětí tento HDJ údajně vychovával „národněsocialistické bojovníky za svobodu“, na táborech při nástupu měly děti obličeje pomalované hákovými kříži. Roku 2009 bylo HDJ zakázáno, AfD ho ostatně má v seznamu organizací a skupin, jejichž současní nebo bývalí členové nesmějí být přijati do strany.
Ale v sasko-anhaltské Alternativě svou roli našli. Vedení strany jsou takové případy trapné a lidé jako Siegmund, natož celostátní předseda Tino Chrupalla, se nezmohou na víc, než že dotyční byli v HDJ před dvaceti lety možná na nějakém táboře, což prý nic nevypovídá o jejich dnešním kladném vztahu ke svobodě, k demokracii a ústavě. A že zelený Joschka Fischer zamlada byl zas u krajní levice (což je pravda, Fischerovy vztahy sahaly až do teroristického prostředí), a přesto mu nic nebránilo stát se později oblíbeným ministrem zahraničí. Je neuvěřitelné, že Alternativa v Sasku-Anhaltsku typy, jako je Harr, toleruje, i kdyby jen proto, že muselo být jasné, co se kvůli nim na Siegmunda snese. Výskyt „pravicových“ radikálů, etnonacionalistů nebo i členů buršenšaftů v AfD vysvětloval už před osmi lety pro Echo drážďanský profesor politologie Werner Patzelt, přední znalec prostoru napravo od CDU, následovně:
Alternativa při svém vzniku „byla měšťanskou stranou profesorů. Byla eurokritická, a protože kritika politiky zachraňování eura se považovala za něco neslýchaného, nasadili proti AfD nejúčinnější zbraň, jakou v německé politice lze použít: obvinili ji z nacismu. Už za prvního předsedy, ekonoma Bernda Luckeho, byla AfD prezentována jako radikálně pravicová strana. Argumentační řetězec šel asi takto: jsou proti euru, tudíž jsou proti Evropě. Jsou proti Evropě, aha, takže nacionalisté. Kdo je nacionalista, navazuje na tradici fašismu. A pozor, teď ještě začínají mít skeptické poznámky k přistěhovalecké politice. Jsou to rasisté“. I proto velká migrační krize v letech 2015–2016 spustila příliv nových členů, kteří byli proti otevřeným hranicím, včetně lidí, kteří, jak to formuloval Patzelt, „jsou hodně napravo“, a když četli, že AfD je jako oni, brali ji útokem. Výhrady k masovému přistěhovalectví spojují, jak známo, konzervativce a starosocialisty s kdekým, včetně etnonacionalistů. Od otevření hranic v roce 2015 je AfD skutečně kontaminována hnědou; a ve spolkových zemích Sasko-Anhaltsko, Sasko nebo Durynsko ve větším než stopovém množství.
Šarmantní skeptik
Většina materie, jež má dokázat Siegmundovu nebezpečnost, spočívá v popisu jeho vystupování: šarmantní, usměvavý, lidový, dokonce se nestydí jezdit při kampani na legendárním mopedu Simson. Protože sám se chová mile a současně ve své blízkosti trpí krajně pravicové radikály, je jasné, že je to oportunista. U Siegmunda se hluboko do minulosti neví o žádných výrocích nebo postojích, které by prozrazovaly xenofobii, natož obdiv k třetí říši. Z toho má vyplývat, že „nejnebezpečnější muž Německa“ udělá všechno, spojí se s každým, jen aby se dostal k moci.
Pětatřicetiletý politik vyrostl na malém městě (Tangermünde) na západ od Berlína, vystudoval obchodní školu, založil si malou firmu pro dodávky kosmetiky (osvěžovačů vzduchu) do hotelů a fitcenter v Berlíně. Jen co mu bylo osmnáct, vstoupil do Křesťanskodemokratické unie (CDU) a, jak přiznává i Spiegel, ještě když přešel do AfD, byl v ní na umírněném, onom profesorském křídle. Do toho přichází covid.
Siegmunda pandemie zastihuje jako poslance zemského sněmu. Má nedůležitý post mluvčího pro zdravotnictví a postuje o „pandemickém panikaření“. Podle nejmenovaného pamětníka tehdy „začal říkat opravdu zmatené věci. Působil jako vyměněný“. Čtenář si z toho odnáší dojem, že podstatou Siegmundova extremismu vlastně nejsou „bývalí“ radikálové ze stranického aparátu, nýbrž jeho vlastní skepse k pandemické politice, jako byly lockdowny nebo očkování. Tím je nebezpečný. Sice se na lidi usmívá, ale nedůvěřuje institucím, médiím, ehm, nám. Hraje si s ohněm. Spiegel vážně uvádí, že po mítinku z konce června, během něhož si Siegmund utahoval ze zpravodajství o vedrech, jedna účastnice zkolabovala a několik dalších se spálilo na sluníčku.
Možnosti tu jsou
Může AfD už na zemské úrovni v případě dosažení absolutní většiny křesel v parlamentu něčím pohnout? Ano, může plnit program a: zrušit inkluzi ve školách, zavést možnost domácího vzdělávání, odpolitizovat občanskou nauku, v dějepise klást důraz i na jiná století než jen to 20. století. Například 19. století udávalo bismarckovské Německo tón v mnoha oblastech, což je pro Siegmunda důvodem k hrdosti.
Hodně zlé krve v médiích si ztělesněné nebezpečí Siegmund nadělalo slibem, že vypoví smlouvu s veřejnoprávní stanicí MDR (Středoněmecký rozhlas a televize; MDR je společný pro Sasko, Durynsko a Sasko-Anhaltsko), což by znamenalo, že za dva roky bude MDR nucen ušetřit necelou třetinu svých výdajů.
Peníze, které dnes z církevní daně stát posílá dvěma velkým, režimním církvím, luteránské a katolické, může vláda AfD přerozdělit i k dalším křesťanským církvím. Z toho by nejvíc profitovaly tzv. svobodné církve, Freikirchen, nejbližší ekvivalent amerických evangelikálů ve střední Evropě.
Vedení tradičních církví proti AfD systematicky vystupuje a je tak stranou považováno za svého druhu levicové NGO. S tím souvisí i jeden z ústředních slibů: okamžitě uzavřít penězovod politickým nevládkám. Jejich metod se ještě dotkneme na konci článku.
A snad nejústřednější slib se týká deportací cizinců. Zní to hrozivě, ale jde tu „jen“ o šest tisíc lidí, jimž byla odmítnuta žádost o azyl, a oni v Sasku-Anhaltsku přesto setrvávají. Deportace jsou v pravomoci zemských vlád.
Co se tu bude dít ve školách nebo s dotacemi pro diakonie a charity, není zásadní ani pro celé Německo, natož pro Evropu. Sasko-Anhaltsko čítá pouhé 2,2 milionu obyvatel. A přece dnes panuje představa, že v rukou 1,7 milionu sasko-anhaltských občanů, kteří mají voličské oprávnění, leží budoucnost 83milionového státu. Je to pravda v tom smyslu, že úspěch AfD v Magdeburku může způsobit zemětřesení v hlavní straně spolkové vlády, jíž je CDU. Ta by na debakl mohla reagovat tím, že si pořídí jiného předsedu než současného kancléře Friedricha Merze. Ten v roce 2018 CDU přebíral se slibem, že pravicovější politikou přivede preference AfD na polovinu. Od té doby jsou na dvojnásobku, zatímco CDU spadla o třetinu. Merz trhá rekordy v nepopularitě.
V témže roce 2018 na sebe CDU uvalila dvojí zákaz: vládnout s krajní pravicí a s krajní levicí. AfD je větší tabu než postkomunistická Die Linke. Jenže kdyby teď Siegmund na absolutní většinu poslaneckých křesel nedosáhl, CDU jako druhá nejsilnější strana nemá jinou možnost než utvořit vládu se všemi ostatními a od postkomunistů získat tichou podporu. Což je pro řadu lidí v CDU dosud úplně nepředstavitelné.
Pokud se naopak AfD dočká v Magdeburku svého prvního premiéra, přijde hodina pravdy pro ni i pro Německo. Nový premiér se buď znemožní pod tíhou zodpovědnosti, dokonce se může ukázat, že Alternativa se skládá ze mstivých autoritářů. Mýtus kolem AfD se začne rozplývat. Anebo si veřejnost ve zbytku Německa všimne, že s touto stranou nenastává konec demokracie a občanských svobod. To by bylo převratné, i kdyby samotné výsledky premiéra Siegmunda byly průměrné. U našich sousedů je dnes úplně běžná obava, co obava, živočišný strach z druhého příchodu Hitlera a konce svobodného Německa, které na zbytek Evropy neútočí.
Ostrakizace 24/7
S premiérem Siegmundem, který se nezbláznil, bude na dohled přeryv srovnatelný s příchodem Zelených v 80. letech, kteří z pozice menší, ale postupně akceptované strany změnili podstatu Německa do té míry, že kancléř Merz, formálně konzervativec, dnes vede klima-apokalyptické řeči a nevšímá si umírání automobilového průmyslu, které se zelenou ideologií tak souvisí.
V tomto smyslu není porovnávání Harrových a Fischerových hříchů z mládí tak úplně od věci. Rozdíl je v úrovni ostrakizace. Ta je dnes větší než na počátku 80. let.
Výběr z posledních týdnů: Tisícovka právníků podepisuje výzvu k zákazu AfD. Na prezidenta v tomto duchu apeluje známý sloupkař a ikona levicových liberálů Heribert Prantl. Populární ministr obrany Boris Pistorius a premiér Bádenska-Württemberska Cem Özdemir si ve společném textu přejí, aby Ústavní soud zakázal aspoň tu část AfD, která prý je zasažena etnonacionalismem. Tím se myslí zemské organizace v konkrétních východoněmeckých zemích – jako je Sasko-Anhaltsko.
Tlak se neomezuje jen na opozici parlamentní. Neziskovka Campact v srpnu rozeslala mnoha firmám a koncernům e-mail se žádostí, aby zakázaly svou reklamu na youtubových kanálech krajně pravicových, normálně pravicových anebo prostě jen kritických k politickému kartelu. Některé, jako řetězec Edeka, obratem vyhověly. Je to několikátá kampaň z prostředí levicových, státem a miliardářskými nadacemi dotovaných nevládek. Kampaň je vedena proti nenávisti, rozuměj proti svobodě projevu. Je to podobný posun ve významech, jako když se vymýšlejí konstrukce, na něž by se navlékl zákaz AfD: strana prý porušuje svou programatikou princip lidské důstojnosti každého člověka, rozuměj kritizuje masovou migraci a systém podpory pro přistěhovalce.
Jdeme dál, abychom si uvědomili, že proti narušitelům konsenzu zprava se postupuje s německou důsledností. Oblíbený veterán televizní žurnalistiky Peter Hahne na penzi sepisuje konzervativní pamflety o úpadku Německa a objíždí s touto obžalobou náměstí. Minulý týden Hahnemu a asi tisícovce posluchačů v Greifswaldu (zelená) radnice vypnula elektřinu. Ve Frankfurtu nad Mohanem fotbalový fanda pro sympatie k AfD přišel o koncesi k prodeji buřtů na stadionu místního klubu Eintracht.
00:07
