Jednotky ukrajinské armády dostaly rozkaz dodržovat na frontové linii režim klidu od 0:00 5. září do 23:59 8. září, informoval deník Ukrajinská pravda s odvolán ...
Šestého srpna uplynul rok od nástupu do funkce nového polského prezidenta Karola Nawrockého. „Chci měnit model prezidenství,“ prohlásil ve výročním projevu před pár tisícovkami lidí na prostranství před sídlem hlavy státu ve Varšavě. Projev a celá akce byly dobrým shrnutím jeho dosavadního působení.
Jeden z vás
Přicházel jako outsider, člověk, který vyhrál první volby v životě – rovnou na post hlavy státu. A také jako cíl antikampaně, která toho hodně řekla o té části polské společnosti, která se ráda považuje za více „evropskou“ a „moderní“. „V noci z 1. na 2. června [po zveřejnění výsledků voleb] jsem nemohl vzteky spát. Prezidentem Rzeczpospolité se stává člověk bez morálních klasifikací: stadionový rváč, kámoš gangsterů obviňovaný z pasáctví. Jako Gazeta Wyborcza jsme udělali vše, abychom Polkám a Polákům ukázali, jak závažné mohou být důsledky takové volby,“ napsal tehdy v editorial, v duchu správně angažované novinařiny, Bartosz Wieliński, zástupce šéfredaktora kdysi nejvlivnějšího deníku střední Evropy.
Navazoval na obvinění, které médium, jinak pilně bojující s dezinformacemi, rádo opakovalo a šířilo, ačkoli chyběly tvrdé důkazy. Tento motiv „třídní nenávisti“ vůči Nawrockému nešlo v reakcích jeho protivníků přehlédnout. „Třetina společnosti si vyhlédla takového Karlíka“, který je „stejný jako ona sama“, tedy „primitivní“, a „jí se to líbí“, prohlásil v rozhovoru známý „liberální sociolog“ Radosław Markowski. Jde o lidi „s nižším morálním kapitálem“, dodával jiný sociolog, Jan Hartmann. Ruku k dílu přiložily i expertky na stylistiku a módu, které tvrdily, že „pro takové lidi jako pan a paní Nawročtí je prezidentský palác opravdu příliš vznešené místo. Takoví jako oni tam nemají co pohledávat.“
Jenže co naplat, polovině voličů naopak právě toto přišlo na Nawrockém zajímavé. „Je jedním z nás. Tvrdě dřel, aby se dostal nahoru,“ popsal tento pohled levicový sociolog Jakub Dymek. Obraz „kluka ze sídliště“, který chodí „do kotle“ na stadion milované Lechie Gdaňsk, pracuje „na brance“ v nočním klubu, aby vydělal na studia, vychovává se ženou nevlastního syna a nakonec to dotáhne k doktorátu a úspěšné kariéře, dobře souzněl se zkušenostmi velké části společnosti.
Strážce lustru, nebo hlas národa?
Tento obraz „člověka z lidu“ a „hlasu obyčejných Polek a Poláků“ si Nawrocki přinesl i do prezidentského paláce a dokáže s ním velmi obratně pracovat. Styl „kontaktní kampaně“ přenesl i do prezidentského paláce, rád chodí mezi lidí a k zoufalství své ochranky se účastní masových akcí, naposledy třeba koncertu k oslavám výročí Varšavského povstání. I čtvrteční výročí pojal netradičně: jako veřejnou akci přímo před prezidentským palácem. Vstup byl volný a v rámci akce vystoupila jedna z výrazných osobností polského rapu s přezdívkou Eldo. „Mnoho let to byli hudebníci jako Eldo, kdo vyjadřoval vaše bolesti a strasti, protože tady ve Varšavě vás nikdo neposlouchal. Teď se to změnilo,“ prohlásil Nawrocki.
Jde ale i o hlubší filozofii Nawrockého působení v úřadu. „Slíbil jsem, že budu s vámi, že vás budu poslouchat a budu vaším hlasem,“ prohlásil v den inaugurace. Každé významnější rozhodnutí prezident komunikuje voličům „napřímo“ prostřednictvím sociálních sítí, kde vysvětluje důvody pro tento nebo jiný postup.
Daný přístup má i odvrácenou stránku: je jí velmi jednoznačně deklarovaná převaha nad zbytkem politické reprezentace, vyplývající z přímého mandátu prezidenta. Zatímco premiér Donald Tusk kdysi prohlásil, že prezident má být „strážcem lustru“ (v narážce na obrovský křišťálový lustr v hlavním sále prezidentského paláce ve Varšavě), Nawrocki od začátku vědomě tvaruje obraz prezidenta jako „hlasu národa“. „Mám dojem, že v Sejmu a v Senátu váš hlas není moc slyšet. Nikdo ho nechce poslouchat,“ pronesl ve čtvrtek při výročním projevu. Už ve svém inauguračním projevu otevřel téma nové ústavy, následně vznikla i početná prezidentská rada, jejímž cílem má být příprava nového základního zákona, který by měl mezi jinými nově uspořádat vztahy mezi hlavními ústavními činiteli. Je třeba předpokládat, že Nawrockého pohled na prezidentský úřad se do tohoto projektu promítne.
Extrémní kohabitace
Nástup Nawrockého provázela atmosféra ostrého střetu mezi vítězem voleb a vládou. Nawrocki neskrýval v kampani to, že jeho cílem je „nedovolit, aby Donald Tusk získal absolutní moc“. Naopak Tusk v emotivním vystoupení varoval před „ohrožením bezpečnosti země“, kterou by přinesla volba Nawrockého.
Mezi volbami a inaugurací proběhla bezprecedentní kampaň, organizovaná některými politiky vládní Občanské koalice, s cílem zpochybnit legitimitu voleb. Sice se ad nauseam opakovaná věta, že „je třeba znova přepočítat hlasy“, nakonec stala námětem mnoha výsměšných internetových memů, ale atmosféra totální války zůstala. Jestliže v den Nawrockého nástupu ho oficiální účet vládní strany na síti X poctil označením „král fotbalových rowdies“, na první výročí se objevila grafika s přezdívkou „Vetoman“ – v narážce nejen na časté používání prezidentského veta, ale i závislost Nawrockého na nikotinu („feťák“ patří do standardního seznamu nadávek, jimiž prezidenta častují představitelé liberálního tábora).
Silné prezidentské veto, k jehož přehlasování je nutná 3/5 většina v dolní komoře parlamentu, je jaderná zbraň v rukou každého polského prezidenta. Karol Nawrocki ji během roku použil už 41krát. Tedy více než kdokoliv z jeho předchůdců za celé volební období. Jde sice o pouhých čtrnáct procent zákonů, které dostal k podpisu, přesto pochopitelně jde o výraznou komplikaci práce vlády. Skladba vetovaných zákonů je opravdu různorodá a odráží Nawrockého agendu, v níž se pojí jednoznačně konzervativní hodnotový světonázor (např. veto k pokusu o legalizaci nějaké formy homosexuálních sňatků), obranu svrchovanosti státu tváří v tvář centralizaci evropského projektu nebo důraz na nezvyšování daňové zátěže, který byl v kampani gestem směrem k libertariánské pravici Sławomira Menzena a vedl třeba k hodně kritizovanému vetu zákona o zdanění kryptoměn.
Je třeba dodat, že Nawrocki je ve své proměně modelu fungování prezidentského úřadu a rozšiřování mocenského vlivu důsledný. Ve více než polovině případů hned za vetem následoval konkurenční prezidentský návrh řešení daného problému. Jednotlivé ministry vlády pak přímo vybízel k tomu, aby své iniciativy předběžně konzultovali s prezidentským palácem, a zajistili si tak hladký průběh legislativního procesu (a samozřejmě zároveň nepřímo stvrdili rostoucí význam prezidentského úřadu v každodenní politice).
Polsko na prvním místě, Washington hned na druhém
Podle sociologa Jakuba Dymka je Nawrockého prezidentství odpovědí na novou dobu v mezinárodních vztazích, kterou charakterizuje vzestup otevřeně deklarovaných národních egoismů. Prezident, vzděláním historik, akcentuje klíčovou roli hrdosti na dějiny a vlastenectví. Jeho kampaň a první rok v úřadu jsou rámovány heslem „Na prvním místě Polsko, na prvním místě Poláci“, tedy kopií Trumpova „America First“. Podle Dymka tímto Nawrocki dobře vystihl i mentální proměnu polské společnosti směrem k většímu sebevědomí (díky úspěchům posledních let) a menším komplexům vůči západní Evropě. Během výročního projevu Nawrocki shrnul tento přístup následovně: „Tři desetiletí nás přesvědčovali, že pokud chceme být součástí Evropy, musíme se zbavit našich hodnot, základů našeho bytí, nesmíme být příliš polští. Že není slušné mluvit moc nahlas o našich potřebách a zájmech. Tohoto komplexu se musíme zbavit. Takové komplexy nikdo ve světě mezinárodních vztahů nemá. Všichni hájí zájmy své země a svých občanů.“ V tomto ohledu je příznačné, že jak ve volbách, tak i nyní je podpora prezidenta disproporčně větší mezi mladými voliči, naopak nejkritičtější vůči Nawrockému jsou senioři.
Nawrockého „zahraničněpolitická doktrína“ je mixem tohoto posíleného důrazu na „národní zájem“ a tradiční rétoriky polských konzervativců. „Polsko chce být v EU, ale nemůže souhlasit s šílenstvím, které ji ovládá. Pomáháme Evropě se probudit,“ prohlásil v projevu. Hlavním pilířem bezpečnosti zůstávají Spojené státy, kde se Nawrocki pyšní „osobním vztahem“ s Donaldem Trumpem, a jak řekl, „vybudoval na prezidentské úrovni širokou dálnici k trvalé americké vojenské přítomnosti na polském území. Je teď na vládě, aby konala a tento projekt dokončila.“ Druhým pilířem bezpečnosti, který zdůraznil, bylo „východní křídlo NATO“ – síť spojenectví „od Skandinávie až po Rumunsko a Turecko“, na niž soustřeďoval své diplomatické aktivity.
Nakonec promluvil i k Ukrajině. V tomto případě se stal v poslední době terčem útoku, hlavně německého tisku, který ho obviňoval ze zhoršení relací mezi Varšavou a Kyjevem, či dokonce z podněcování xenofobních nálad vůči ukrajinským uprchlíkům. „Všude, kde někdo bojuje s Moskaly (Moskvany, potažmo ,Rusáky’), Polsko pomáhá,“ zdůraznil, aby vzápětí dodal, že je zároveň „strategickým zájmem Polska, aby ve Varšavě nevlály banderovské prapory“ – v narážce na na Ukrajině sílící kult nacionalistického hnutí z doby druhé světové války.
Silný muž, oslabená země
Nawrocki v projevu opakovaně narážel na pasivitu současné Tuskovy vlády, jak v mnoha oblastech vnitřní, tak zahraniční politiky. Stavěl do protikladu vládní inertnost a vlastní aktivitu. „I po tom roce mám baterku dál nabitou na sto procent,“ pronesl. Rozměr fyzické síly a energie, který Nawrocki vnesl do polské politiky, dobře souzní s duchem doby („Opět nastal čas silných mužů,“ napsal nedávno americký komentátor Robert Kagan) a také s jeho obrazem „silného lídra sebevědomé země“. A je faktem, že oproti o celou generaci starším Donaldu Tuskovi a Jarosławu Kaczyńskému působí sotva třiačtyřicetiletý prezident jako vulkán elánu.
Nemění to nic na skutečnosti, že po roce ve funkci naráží i na meze svých reálných mocenských možností.
Jeho veta se vláda postupně snaží obcházet pomocí různých nařízení a vyhlášek nezákonné podoby. Prezidentské zákonodárné iniciativy převážně končí ve sněmovním „mrazáku“, aniž by je vedení komory, pod taktovkou vládní koalice, posunulo k projednání. Spor prohlubuje krizi v justici nebo v diplomacii a je pro vládu užitečnou „omluvenkou“ pro další přežívání. Pokud v prvním roce a půl Tuskovy vlády platilo za univerzální vysvětlení „reformy musejí počkat, až vyhrajeme prezidentské volby“, nyní platí, že se stav „beztíže“ prodloužil i na zbytek volebního období parlamentu.
V lepší situaci není ani alternativa vůči koalici liberálů a levice, tedy polská pravice, která prožívá období štěpení a konce hegemonie Práva a spravedlnosti, strany, která Nawrockého do prezidentského klání poslala. Zatímco společenské nálady se výrazně stočily „doprava“, není jasné, zda jednotlivé strany pravice budou schopny dokráčet k volebnímu úspěchu. Politický pat tak může pokračovat a je zcela zřejmé, že naděje se upínají právě k Nawrockému coby potenciálními „patronovi“ nějaké společné pravicové platformy. Nelehký úkol i pro v současnosti nejpopulárnějšího politika v zemi.
Hlavní otázkou ovšem je, nakolik si v době překotných změn na mezinárodní aréně může Polsko toto vnitřní „zablokování“ dovolit. Význam Varšavy v mezinárodněpolitické debatě se setrvale zmenšuje, země chybí u klíčových jednání o budoucnosti kontinentu. Přitom, jak nedávno upozornil americký analytik Andrew Michta, region se nachází ve zlomovém okamžiku v souvislosti s realizací plánu „NATO 3.0“, tedy přesunu většího dílu břemene konvenční obrany kontinentu směrem k evropským spojencům. „Je Varšava schopná využít tento moment restrukturalizace mocenských vztahů v Evropě k posílení vlastní pozice a pozice regionu? Je schopná nabídnout USA – díky posílení vazeb na východním a severovýchodním křídle Aliance – kredibilní cestu, jak udržet americkou přítomnost a leadership a zároveň umožnit Washingtonu významně omezit náklady? Je zkrátka schopná převzít roli, kterou během studené války mělo západní Německo?“
Nakonec to zřejmě budou právě odpovědi na tyto otázky, co poslouží jako hlavní kritérium hodnocení Nawrockého prezidentství.
00:08
