Trump se původně staral hlavně o posílení lukrativních svazků s blízkovýchodními monarchiemi, zatímco jeho pohled na izraelskou ofenzivu v Gaze byl zjevně ten, že by měla zmizet z televizních obrazovek, píše Martin Weiss
Foto: Qatar Airways
1
Alkohol škodí zdraví. Zatímco v minulosti se často objevovaly studie o kladném vlivu alkoholu na lidské zdraví, pochopitelně v malé míře, v poslední vzniká ...
Je už v povaze politiky, že se určité události komentují způsobem, který má velkou přitažlivost, ačkoli nemá s realitou naprosto nic společného – tak jako vůz na polní cestě dřív či později sjede do vyjetých kolejí. Z bitcoinového průšvihu ministra Blažka udělala opozice okamžitě „korupční kauzu“, aniž by existoval jediný důkaz o tom, že šlo o korupci. Tak, prostě – jsme zvyklí mluvit o korupci, vládní STAN má korupční kauzu Dozimetr, tak tohle prohlásíme taky za korupční kauzu. Na mezinárodní scéně se děje totéž s americkým zásahem v Íránu.
Jistý typ lidí ohlašuje, že „neokoni“ zatáhnou Ameriku a svět do „další z nikdy nekončících válek“, případně rovnou do války světové. Někteří akcentují to, jak Izrael „zase“ Ameriku vodí za nos. Desítky či stovky influencerů to oznamují tónem, jako by chtěli připomenout světu to, co nikdo do té chvíle neslyšel.
Je to projevem nezájmu o realitu.
Zaprvé, co jsme viděli? V měsících vedoucích k americkému úderu mnozí včetně autora tohoto sloupku podlehli dojmu, že Donald Trump, ač ve volební kampani používá rétoriku vyhovující americkým pravicovým Židům, nebude nijak zvlášť nápomocen Izraeli. Staral se hlavně o posílení lukrativních svazků s blízkovýchodními monarchiemi, zatímco jeho pohled na izraelskou ofenzivu v Gaze byl zjevně ten, že by měla zmizet z televizních obrazovek. Vyjednávání s Íránci, při němž jim Američané nabízeli, že by v určité míře v obohacování uranu mohli pokračovat, přímé kontakty Trumpova vyjednavače Witkoffa s Hamásem přes hlavy Izraelců – to bylo něco nevídaného a lze si představit, jak by americká pravice reagovala, kdyby to dělala Bidenova administrativa.
Když minulou sobotu dopadly na Írán americké bomby, přirozená první reakce byla, že to tedy od Trumpa a jeho lidí byla mistrná informační operace – slůvko, které pro to angličtina má a členové administrativy ho použili, je „misdirection“. Takže ve skutečnosti piklili s Izraelci už dlouho!
Ale je to všechno? Připomeňme si reakci, když začala izraelská vzdušná kampaň proti Íránu. První americká reakce byla chladná. USA se na těchto úderech nepodílejí, staráme se o bezpečnost našich sil v regionu, stálo v prohlášení, které vydal ministr zahraničí Rubio. A druhý den ráno Donald Trump na své síti Truth píše o „vynikající“ izraelské akci!
A teď se přesuňme k minulému úterý, kdy, jak všichni vědí, prezident použil do té doby neprezidentské slovo „fuck“, když odsuzoval porušování „jeho“ příměří. Oběma stranami, ale hlavně Izraelci.
Není to tedy spíš tak, že Donald Trump opravdu nemá rád válku, ale má rád spektakulárně úspěšné údery – když jsou krátké? Připomeňme, že Trumpova reakce na ukrajinskou operaci Pavučina, při níž zaútočili na ruské základny strategického letectva drony, jež tajně dopravili na místo, byla podle zpravodajství taková, že si sice postěžoval na to, že ztíží vyjednávání, nicméně ji ocenil slůvkem „badass“. Tak i tentokrát Trump nedokázal neocenit operaci, jež ukázala schopnosti izraelského letectva a rozvědek beroucí dech, a pokud možno si ji přisvojit. A zároveň se v tu chvíli ještě nevzdal jednání s Íránci, jež probíhalo s ománským zprostředkováním. Ty reakce vlastně měly strukturálně něco společného.
Trump se také mnohokrát v minulosti vyjádřil, že Íránci nesmějí získat jaderné zbraně. Je otázka, jak vážně ta vyjádření brát, zda hrůza z jaderných zbraní patří k těm jeho pár skutečně silně zakořeněným názorům, jako je blahodárnost cel a přesvědčení, že celý svět Ameriku okrádá. Nicméně je možné, že jednání se severokorejským diktátorem, jež ve svém prvním funkčním období vedl, mu osvětlila, jak těžké je pořízení se šíleným režimem, když už tu bombu má.
Takže tu máme směs, jejíž ingredience jsou obdiv ke krátkým, spektakulárním úderům, pokud mají úspěch, skutečná obava z jaderných zbraní a „misdirection“.
Zadruhé, v jakém rámci to máme vidět?
Irácká válka, na niž odkazuje fráze „regime change“, začala už před víc než dvaceti lety. Ta fráze je, jak to vyjádřil prezident Trump ve svém mistrném trollingu na své síti Truth, dnes „politicky nekorektní“. Fakt, že republikánský establishment nikdy nebyl schopen z iráckého debaklu vydat otevřený počet, velmi pomohl Donaldu Trumpovi v převzetí Republikánské strany a davům politiků a influencerů slouží jako vděčný, stále dostupný materiál. Ale jak známo, ve strategii je oblíbenou chybou připravovat se na minulou válku.
Ve Washingtonu v administrativě ani na jakémkoli místě disponujícím nějakou mocí není nikdo, kdo by usiloval o „regime change“ kdekoli. Ani Marco Rubio, ani propuštěný národněbezpečnostní poradce Michael Waltz nikdy nebyli „neokoni“. Takových lidí je pár v think-tancích bez vlivu. Rezá Pahlaví, syn svrženého šáha, má podporu leda na sociálních sítích.
Americký úder je lépe spíš než v kontextu „nekonečných válek“ vnímat v kontextu, který panoval předtím. Izraelci v roce 1981 vybombardovali irácký jaderný reaktor Osirak, a nebyla z toho žádná válka. V roce 2007 vybombardovali v Sýrii jaderné středisko Al Kibar, a nebyla z toho žádná válka. Američané se do toho vložili v roce 1991, operací Pouštní bouře. Což byla operace na osvobození Kuvajtu, nikoli na změnu režimu; Irák Američané neobsadili.
Saddám ovšem vyvíjel zbraně hromadného ničení. K jejich likvidaci se v důsledku války zavázal. Kontrolovali to mezinárodní inspektoři, jimž Saddámův režim házel klacky pod nohy, nicméně utajovanou existenci produkce biologických a chemických zbraní a jisté prvky jaderného výzkumu prokázali. Došlo to tak daleko, že v roce 1998 se inspektoři z Iráku stáhli a Američané s Brity irácká zařízení čtyři dny bombardovali. Ani z toho nebyla nějaká věčná válka. V Americe sice snahy o změnu iráckého režimu bujely, Kongres schválil Iraq Liberation Act. Ale to bylo domácí politické lavírování, faktická strategie Clintonovy administrativy se držela cíle zadržování. A nebýt šoku z 11. září, sotva by se to kdy změnilo. George W. Bush změnu režimu ve volebním programu neměl.
Po první válce v Zálivu taky Američané s Brity a zpočátku i s Francouzi udržovali bezletové zóny nad jižním Irákem na ochranu šíitů a nad severním Irákem na ochranu Kurdů. Těm to umožnilo rozvinout tam autonomní, na blízkovýchodní poměry celkem snesitelný stát. Iráčanům se nikdy nepovedlo zasáhnout žádné koaliční letadlo, k jediným obětem došlo, když Američané omylem sestřelili vlastní helikoptéry. Počátkem 90. let dokonce americké a britské jednotky vstoupily na irácké území s humanitární pomocí pro Kurdy.
To byla humanitární intervence. Jestliže se pro určitý způsob komunikace v progresivních kruzích vžil pojem „virtue signaling“, signalizování ctnosti, na americké pravici můžeme pozorovat cosi jako „vice signaling“ – předhánění se v okázalém oznamování, jak je mi lhostejné utrpení cizích lidí. Dnes by takovou humanitární intervenci nikdo nepodnikal. Nicméně můžeme aspoň uznat, že ze vzpomínky na ni žádný izolacionista nedokázal vykřesat nějakou katastrofu?
Takže v tomto rámci, v rámci zadržování nebezpečných režimů cílenými omezenými údery, když je to třeba, tedy v paradigmatu, jež panovalo před 11. zářím a celou „válkou s terorismem“, je užitečné se na americké údery dívat.
Tento text jistě neuspokojí ty, kteří hledají nějaké nízké motivy a fatálně chybné kalkulace. Ale pokusme se aspoň něco nabídnout.
Snad nejtrpnější pohled ze všech amerických funkcionářů byl na Tulsi Gabbardovou, jejíž úřad zastřešuje práci všech amerických rozvědek. Gabbardová v březnu prezentovala v Kongresu analýzu, jejímž závěrem bylo, že Írán neusiluje o výrobu jaderných zbraní. Podle zpravodajství přicházela na zasedání kabinetu s analýzami možných dopadů konfliktu s Íránem, jež kopírovaly varování lidí jako Tucker Carlson. Jenže když teď Trumpovi novináři připomněli tato její stanoviska, řekl, že s ní nesouhlasí a že je mu jedno, co říká. Načež Gabbardová, evidentně vyděšena z toho, že by mohla vážně být vyvržena z prezidentovy přízně, narychlo přišla s prohlášením, že vlastně vždy varovala před Íránem stejně jako prezident. Tak potupný, ponižující obrat se málokdy vidí. Ale ti, kdo mají před očima chyby Bushovy garnitury v Iráku, rádi připomínají, jak nebezpečná je politizace rozvědek. Co je tohle jiného?
Její analytici taky v květnu zveřejnili analýzu, podle níž venezuelský gang Tren de Aragua není přímo řízen Madurovým režimem. Prezident Trump ovšem tvrdil, že je, a tak Gabbardová dva analytiky vyhodila. Pokud hodláte sledovat, zda někdo nepolitizuje práci rozvědek, tady máte svého člověka.
A druhý nepříliš vznešený motiv, o němž se nemluví. Trumpova administrativa v březnu zahájila letecké údery na jemenské Húsíe, Íránem podporované islamisty napadající lodě v Perském zálivu. Jenže po dvou měsících náklady dosáhly miliardy dolarů, aniž by Húsíové byli poraženi. Takže Trump v květnu urychleně vyhlásil vítězství a o akci se od té doby moc nemluvilo. Lodě se dál bojí jezdit Suezským průplavem, vyúčtování, které Američané hodlali předložit Evropanům a Egyptu, se nekoná. Američanům a jmenovitě generálu Michaelu Kurillovi, který jako velitel blízkovýchodního velitelství CENTCOM celou akci vedl, asi nebylo proti mysli napravit si reputaci.
00:01
