Námořní embolie v Suezu. Na stavbě se podílel i náš „starý známý“ Alois Negrelli

Jedním ze způsobů, kterými nemoc covid-19 zabíjí pacienty, je plicní embolie, náhlé ucpání plicní tepny (plicnice) krevní sraženinou. Za normálních okolností o existenci nějaké plicnice ani nevíme, proudění krve mezi plícemi a srdcem probíhá zcela hladce. Ale když se v ní vyskytne blokáda, jde doslova o minuty a pro některé pacienty už je pozdě.

Blokáda Suezského průplavu asi nemohla přijít v symboličtější čas než právě uprostřed koronavirové pandemie. Tenoučká stužka slané vody, která se táhne pouští na pomezí Asie a Afriky, hraje ve světovém obchodě roli nikoli nepodobnou hlavním cévám v lidském organismu. Na rozdíl od plicní embolie nemůže zablokování Suezu evropskou ekonomiku vysloveně zabít, ale stejně je to událost, která odhalila jeden kritický uzel moderního světa.

Projekt faraonů a Francouzů

Starověcí lidé ani nevěděli, kam až sahají gigantické pevninské masy Eurasie a Afriky. Z jejich pohledu se mohly docela dobře táhnout donekonečna. Ale první civilizace doby bronzové vytvořily geografický hrozen právě v místech, kde se oba kontinenty setkávají. A jelikož jedním z hlavních atributů civilizace je dálkový obchod, hledali dávní králové a faraoni způsob, jak jej usnadnit.

Řeka Nil neteče od Rudého moře tak daleko, aby nebylo možno prokopat k ní kanál, dokonce i primitivními prostředky. Za cenu obrovské lidské dřiny se tak také stalo, a to v průběhu tisíciletí dokonce víckrát, protože dřívější stavby byly opakovaně znehodnoceny nedostatkem údržby. Tento kanál, „kanál faraonů“, běžel jiným směrem než dnešní Suezský průplav. Přirozeně, vždyť jeho cílem bylo propojit Rudé moře s oblastí nilské delty, kde se koncentrovalo bohatství a moc starých Egypťanů. Poslední zprávy o funkčním kanálu mezi dnešní Káhirou a Rudým mořem máme z druhé poloviny osmého století, kdy jej arabský chalífa al-Mansúr nechal uzavřít. Chtěl tak potrestat město Medinu, kde proti němu propukla vzpoura, a kde přitom byli závislí na dovozu potravin ze středomořské oblasti; rebelie se také vskutku brzy zhroutila. Kousat do ruky, která rozhoduje o vašem zásobování, je zkrátka nebezpečné; platnost této poučky se od časů chalífy al-Mansúra nijak nezměnila.

Dalších jedenáct set let žádné propojení strategicky důležitých vod nevzniklo, pouze ojedinělí cestovatelé měli možnost podívat se na zbytky slavných kanálů pozvolna pohlcovaných pískem. K další renesanci myšlenky propojit oceány došlo až v devatenáctém století a na rozdíl od těch předešlých v ní místní vlády nehrály téměř žádnou roli. Egypt a další stará centra antických civilizací Blízkého východu mezitím zkostnatěly a upadly do takové stagnace, že jejich ekonomika žádnou složitou dopravní infrastrukturu nevyžadovala. Kdo ji ale vyžadoval čím dál intenzivněji, byla severněji ležící Evropa.

Nový Suezský kanál, postavený Francouzi v letech 1859–1869, už byl projektem západní civilizace, i když na jeho stavbě se stále ještě nadřely tisíce místních dělníků. (Narodit se v Egyptě znamená celoživotní dřinu, ať už vám vládne faraon, nebo generálové jezdící v mercedesech.) Jedním z inženýrů, kteří se podíleli na vyměřování této nové vodní cesty, byl Alois Negrelli, u nás známý jako autor elegantního pískovcového viaduktu, po kterém železnice v Praze-Karlíně překračuje tok Vltavy. Nový Suezský průplav už neměl mířit do oblasti Káhiry, která byla v obchodním světě 19. století zcela bezvýznamnou lokalitou, ale přímo do Středozemního moře. A jeho význam měl být umocněn tím, že do mořeplavby vstoupil nový faktor: parní stroj.

Celý text si přečtěte již nyní na ECHOPRIME nebo v tišteném Týdeníku ECHO od čtvrtka na stáncích. Objednat si jej můžete zde.