Po komunistickém převratu. Češi a Poláci v exilu spolupracovali až do vítězného konce

Netřeba připomínat, že vztah Čechů a Poláků na přelomu 30. a 40. let 20. století měl k ideálu daleko. Obsazení Těšínska po Mnichovské dohodě, krach jednání mezi Benešem a Sikorskim o poválečném uspořádání a možné konfederaci, rozdílné nahlížení na Sovětský svaz a jistě by se dala najít celá řada dalších momentů, které vzájemnou důvěru spíše podkopávaly, než posilovaly. Jakmile se komunisté ujali moci ve střední a východní Evropě a svět okusil tíživou atmosféru studené války, otevřela se nová kapitola česko-polské spolupráce, tentokrát vedená demokratickým exilem obou národů.

Komunisté v Československu dokonali mocenský převrat 25. února 1948, když prezident Edvard Beneš přijal demisi dvanácti ministrů. Jejich místa obsadili lidé věrní Gottwaldovi a stavidla komunistické zvůle se mohla zeširoka otevřít. Záhy poté začaly ze země prchat na západ tisíce lidí (Státní bezpečnost v hlášení na konci roku 1948 hovořila o 8600 osobách, jež nelegálně přešly hranice) a budovat pilíře třetího, tentokrát protikomunistického exilu.

Komunistický režim v Polsku byl dosazen víceméně zvenčí, na nátlak Sovětů. V červnu 1945 se sice do vlasti vrátil předseda válečné exilové vlády v Londýně Stanisław Mikołajczyk, aby převzal funkci místopředsedy koaličního kabinetu a ministra zemědělství, avšak demokraté v nastalých poměrech zoufale tahali za kratší konec a vše směřovalo k brzké dominanci rudých.

Po volbách v lednu 1947 bylo jasno. Rovněž prezidentského úřadu se ujal komunistický předák Bolesław Bierut a následné represe donutily mnohé politiky opustit zemi. V říjnu uprchl za pomoci americké ambasády i Mikołajczyk. Polské exilové struktury zůstávaly nicméně aktivní i po skončení druhé světové války a sledovaly na dálku vývoj v sovětizované domovině s oprávněnými obavami.

Díky dostatku finančních prostředků, vlivné krajanské menšině ve Spojených státech, Francii a Kanadě a konečně úzkým kontaktům v nejvyšších patrech britské politiky dokázal polský exil na západě nadále tvořit paralelní mocenské centrum k tomu varšavskému. Bývalí politici, vysocí státní úředníci, novináři, akademici, umělci a vojáci, ať už z Československa, Polska, Maďarska, Pobaltí nebo Balkánu, kteří uprchli před komunisty, se ocitli ve vyhnanství a pochopili, že musí zapomenout na staré křivdy a spory a spojit síly do boje se společným nepřítelem. Především pod patronátem Američanů, kteří po československém únoru 1948 spustili sérii opatření proti šíření komunismu ve světě, se zrodila celá řada projektů a kampaní, v nichž Češi a Poláci sehráli důležitou úlohu.

S Prchalou proti Národní frontě

Je málo známým faktem, že v exilu působilo již několik skupin, odmítajících orientaci Československa na Sovětský svaz a košický vládní program. Na jaře 1945 se odmítly vrátit domů z válečné emigrace a varovaly před nahrazením nacistické totality tou komunistickou. Nejvlivnější byl zřejmě Český národní výbor vedený generálem Lvem Prchalou.

Důstojník s bohatými zkušenostmi z legií z první světové války upadl v nemilost Beneše, když odmítal uposlechnout rozkaz, aby jeho jednotky na jižní Moravě po Mnichovu kapitulovaly. Na jaře 1939 bránil Podkarpatskou Rus před maďarskou invazí, načež odešel do Polska, kde se jal budovat první dobrovolnické jednotky. Měl blízko k ministerstvu obrany ve Varšavě, a když Polsko padlo a jeho politické a vojenské elity se přesunuly do exilu na Britské ostrovy, Prchalova spolupráce s nimi ještě posílila.

V roce 1945 dával domácí tisk v osvobozené republice generálovy stoupence (tzv. prchalovce) na roveň uprchlým předákům fašistického Slovenského státu a úřady žádaly jejich vydání spravedlnosti, ačkoliv si většina ničím neprovinila. Prchala z Londýna řídil síť v západoevropských zemích, Český národní výbor úspěšně verboval uprchlíky v táborech a rozšiřoval svůj vliv. Nedělo by se tak nebýt mimořádně štědré hmotné podpory od Poláků, kteří si v metropoli na Temži uchovali vládu, dosud uznávanou některými státy, mocný úřední a propagační aparát, řadu dobře situovaných organizací, posílených demobilizací polských branných sil, kluby, spolky, vědecké instituty a pochopitelně nakladatelství chrlící tiskoviny v polštině i jiných jazycích.

Poláci pronajali pro potřeby Prchalova výboru prostornou budovu na Thurloe Place ve čtvrti Kensington, platili všem členům pravidelné gáže a hradili výdaje jejich akcí. Finanční zajištění představovalo mimořádnou výhodu, které uměl Prchala využít k četným útokům proti režimu Národní fronty v Československu mezi lety 1945-48. Zároveň se u něj projevoval stále silnější sklon k autoritářství, který zapříčinil rozmíšky a rozklad předúnorového exilu. Po komunistickém puči jeho postavení navíc citelně oslabilo příchodem nové exilové vlny.

Když začal přísun peněz v roce 1950 vysychat, Český národní výbor označil dosavadní polské chlebodárce za imperialisty a spojil se s organizacemi odsunutých sudetských Němců, kterým přislíbil návrat do republiky, odškodnění a navrácení majetku, až jednoho dne komunismus padne.

Porobené národy promlouvají

Americké ministerstvo zahraničí doporučilo prezidentu Trumanovi podporovat všemi způsoby evropské nekomunistické elementy, včetně exilových struktur, jako součást protisovětské strategie. V červnu 1949 se ve Washingtonu zrodil Národní výbor pro svobodnou Evropu (National Committee or Free Europe), oficiálně financovaný soukromými dárci, ve skutečnosti skrytými fondy CIA. Měl využít schopností a znalostí předních exulantů, zaměstnat tyto lidi jako redaktory, lektory, analytiky.

Stál za několika klíčovými projekty jako Tažení za svobodu (Crusade For Freedom), během něhož byly oslovovány miliony lidí po celých USA, aby finančně přispěli na boj proti komunismu, zřízení univerzity pro nadějné mladé exulanty, tzv. Koleje Svobodné Evropy (Free Europe College) a přirozeně Rádio svobodná Evropa (Radio Free Europe). Stanice zahájila vysílání 1. května 1951 a představovala zřejmě nejdůležitější informačně-propagandistický kanál do zemí východního bloku.

Československá redakce vedená Ferdinandem Peroutkou a polská v čele s Janem Nowakem-Jeziorańskim byly ty nejaktivnější.  Američané rovněž dali exulantům kvazi-parlamentní platformu, stínovou verzi OSN, tzv. Shromáždění porobených evropských národů (Assembly of Captive European Nations). Zahájilo činnost v září 1954 v New Yorku, získalo širokou publicitu po celém světě a dosáhlo značných úspěchů.

Češi a Poláci v rámci Shromáždění úzce spolupracovali na vydávání nejrůznějších memorand, souhrnných zpráv o dění za železnou oponou, úspěšně lobovali u zákonodárců v západních zemích, zejména v USA, ve prospěch exulantů. Nejvýraznějšími tvářemi byli právník a hrdina Varšavského povstání Stefan Korboński a publicista Feliks Gadomski, z Čechů diplomat Arnošt Heidrich, bývalí ministři Petr Zenkl, Václav Majer nebo univerzitní profesor Vratislav Brdlík.

V exilu se ustavily také politické strany, komunisty doma potlačené. Pokoušely se v obtížných podmínkách znovuvybudovat stranické struktury, pravidelně komunikovat se sympatizanty po celém světě a navíc navazovat styky s ideologicky spřízněnými protějšky z jiných národů. V polském případě se jednalo především o Demokratickou stranu (Stronnictwo Demokratyczne), Stranu práce (Stronnictwo Pracy), Národní stranu (Stronnictwo Narodowe), Polskou lidovovu stranu (Polskie Stronnictwo Ludowe) a Polskou socialistickou stranu (Polska Partia Socjalistyczna), v československém o národně socialistickou, sociálně demokratickou, agrární a lidovou stranu, zůstaneme-li u těch relevantních s početnou členskou základnou.

Jejich představitelé navázali úzkou spolupráci a výrazně se podíleli na vzniku a činnosti internacionál, nadnárodních exilových organizací, opět financovaných Američany. Za všechny lze zmínit Křesťanskodemokratickou unii střední Evropy (Christian Democratic Union of Central Europe), sdružující křesťanskodemokratické strany v exilu, kde zasedli bývalý ministr zdravotnictví Adolf Procházka a polští politici Karol Popiel a Konrad Sieniewicz.

Již vzpomínaný Stanisław Mikołajczyk spolu s exilových předsedou agrárníků Josefem Černým se stali mluvčími Mezinárodní selské unie (International Peasant Union), Zygmunt Zaremba a Vilém Bernard jsou nesmazatelně spjati se socialistickou internacionálou (Socialist Union of Central and Eastern Europe), Arno Hais, Alexander Skrodzki a Franciszek Białas s Mezinárodní střediskem svobodných odborů v exilu (International Centre for Free Trade Unions in Exile), redaktoři českého vysílání BBC v Londýně Rudolf Kopecký a Přemysl Papírník spolu s polskými kolegy Zygmuntem Nagórskim a Bolesławem Wierzbiańskim stáli za zrodem Mezinárodní federace svobodných novinářů (International Federation of Free Journalists) a výčet může snadno pokračovat. Každá z těchto organizací by přitom zasloužila vlastní rozsáhlou studii.

Do vítězného konce

Protikomunistický exil Čechů i Poláků trval čtyři desetiletí. Za tu dobu obě komunity dokázaly mezinárodní společenství hlasitě upozorňovat na porušování občanských a lidských práv v sovětském bloku a zároveň publikovat bezpočet vysoce oceňovaných studií, zabývajících se integrací evropského kontinentu, reformou politického systému a dosažení trvale udržitelného míru v atomovém věku.

Především úvahy o federalizaci Evropy a česko(slovensko)-polském soustátí na konfederačním základě, přednesené na společných schůzích a konferencích intelektuály a politiky jako byl Hubert Ripka, August Zaleski, Edward Raczyński či Jerzy Jankowski, i dnes patří k velmi zajímavým a inspirativním textům.

Trojnásobný ministr československých vlád Ripka v článku s výmluvným názvem „Čechoslováci a Poláci – spojte se!“ z roku 1953 neskrýval nadšení: „Poláci a Čechoslováci jsou si daleko bližší než kdykoli v minulosti. Není mezi nimi jediné sporné otázky, která by je dělila. Někdejší hraniční spory jsou překonány a ve Slezsku, kde se dříve svářili, jsou dány všechny předpoklady pro společnou správu tamního důlního a průmyslového bohatství. Dnes se mohou celkem snadno dohodnout o shodné zahraničně politické koncepci, o kooperaci podle federalistických principů, založené na kombinaci mezistátních a nadstátních orgánů. Mohou-li se Čechoslováci a Poláci poměrně bez jakýchkoli vážných nesnází dohodnout o nejužší spolupráci mezi sebou, jsou takřka povoláni k tomu, aby se stali průkopníky federativní úpravy v celé střední Evropě (…) Pevný svazek je doslova životním zájmem obou národů a nadto ještě, je k prospěchu cen Evropy. Máme jedinečnou příležitost, užít dnešní kalvárie obou svých národů k tomu, aby se jim připravila vzkříšení k novému životu v plnosti svobody a tvořivé energie.“

Ripka se projevoval na poli usmíření se severními sousedy zřejmě nejaktivněji. S polskými federalisty se podílel na vzniku měsíčníku The Central European Federalist, často o tématu přednášel, jeho ideje byly blízké vůdcům západoevropských demokracií, kteří položili vznikem Evropského společenství uhlí a oceli v červenci 1952 základy další integrace. Jenže neúspěch maďarské revoluce na podzim 1956, rozdrcené sovětskými tanky, uvrhl exil do dočasné krize identity. Hubert Ripka záhy vážně onemocněl a 7. ledna 1958 zemřel uprostřed rozdělané práce. Mnoho jeho nepublikovaných statí dosud ukrývají archivy. 

Dlouhá léta v exilu přinášela až do pádu železné opony na podzim 1989 nové výzvy a témata: Pražské jaro, Helsinský mírový proces, zvolení Karola Wojtyły papežem, výjimečný stav v Polsku v prosinci 1981. O tom, jak na ně reagoval český a polský disent, pojednává řada odborných studií, které vyšly v poslední době. Nemělo by se však zapomínat ani na onu intenzivní exilovou spolupráci, prohlubující vztah obou národů a odsouvající vzájemné rozepře hluboko do minulosti.