Podnikatelů je dost, pojďte zlikvidovat další

Každý milovník Rádia Jerevan musel zbystřit, když vyšla zpráva Českého statistického úřadu o tom, že „podíl podnikatelů byl v Česku čtvrtý nejvyšší v EU“. Logicky z toho vyplývá, že tuzemští podnikatelé mají vážný problém, neobvyklý i v evropském měřítku.

Z pohledu státní správy a hlavně ministerstva financí přišla zpráva ČSÚ jako na zavolanou. Přes veškerý nárůst byrokracie v minulých letech a tváří v tvář třetí a čtvrté vlně EET se zdejšímu podnikání daří, že nám mohou všichni sousedi závidět. Dokonce by se dalo říci, že zpřísnit podmínky dává přes veškeré konflikty, které se tím vyvolají, určitý smysl. Víc podnikatelů mají podle Eurostatu jenom v Řecku, Itálii a Polsku, kde pracuje na vlastní účet zhruba pětina všech práceschopných dospělých. Ovšem v těchto zemích jde z velké části o zemědělce a to není, jak připomíná Marta Petráňová z ČSÚ, zdejší případ. Pokud se tedy počet podnikatelů sníží třeba zásluhou EET, pak se tím české poměry jen přiblíží vyspělejším průmyslovým zemím západu a severu Evropy.

Třetí nejnižší podíl v EU

Statistika nikdy nelže, přesto je rozumné prověřit detaily. Eurostat rozlišuje podnikatele na dvě kategorie. Do první patří ti, kdo pracují na vlastní účet a nemají zaměstnance, trochu nepřesně by se dali označit za živnostníky. Ve druhé kategorii jsou pak skuteční „podnikatelé“, kteří někoho zaměstnávají. Pokud se tedy sečtou obě kategorie, dosahuje Česko se šestnácti procenty podnikatelů opravdu na čtvrté místo v Unii. Když se ovšem člověk podívá na ty, kteří někoho zaměstnávají, pak je Česko s necelými třemi procenty v Evropské unii dokonce třetí, ale od konce. Hůře jsou na tom už jenom Kypřané a Rumuni, kde zažili podnikatelský masakr při nedávné krizi.

Spíše než k úvaze, že je třeba podnikatele nějak omezit, vede evropské srovnání k zamyšlení, proč to mají tuzemští podnikatelé tak těžké a proč o tolik častěji než skutečné firmy hledají místo na slunci podniky jednoho muže či ženy. Tento model je v menší míře obvyklý v některých východoevropských zemích a z toho se dá usoudit, že důvodem může být nízká důvěra ve společnosti. Je těžké založit větší firmu, když se těžko hledají spolupracovníci či partneři. Zároveň stát vysoko daní práci, a proto se větší podíl lidí vyhýbá odvodům státu založením živnosti včetně švarcsystému.

Prosperita horší krize

Pak ještě zbývá vysvětlit, proč statistický úřad vydal zprávu o vysokém počtu podnikatelů právě tento týden. Důvod je zřejmý. Přinejmenším od počátku krize v roce 2008 neklesl počet majitelů firem se zaměstnanci tak prudce, jak svědčí čerstvá data ze čtvrtého čtvrtletí minulého roku. Na konci loňského roku jich podnikalo 154 tisíc, o třináct tisíc méně než koncem roku 2018 a o 22 tisíc méně než čtyři roky předtím. V Evropě zažily některé země typu Řecka nebo Španělska v časech krize ještě větší pokles, ovšem v posledních letech se už začaly zotavovat. Někde válcují velké korporace menší konkurenci také po skončení recese, příkladem může být Německo. Český podnikatelský sektor však po roce 2015 početně oslabil nejvíc hned po Belgii a Česko je také jedinou zemí, kde po relativně mírném poklesu během krize se v časech prosperity úpadek podnikatelů zrychlil.

Český statistický úřad má zásluhu, že na nepříznivý vývoj upozornil, a ani účelová interpretace tuto informaci neznehodnotí. V českém byznyse se děje něco patologického. Nejde úplně všechno svádět na dosavadní tažení EET, i když jeho první a druhá vlna oslabila sektor maloobchodu a pohostinství. Odpovědní představitelé vyspělé země by ovšem v této chvíli hledali důvod, proč se podnikatelský sektor tolik vymyká z běžných norem platných jinde v Evropě, a vliv EET by nemohli ignorovat. Spouštět místo toho třetí a čtvrtou vlnu není jen hazard, ale něco jako spiknutí proti kvalitě podnikatelského prostředí, přesto je takřka na sto procent jasné, že se právě toho dočkáme.

Další texty Petra Holuba čtěte zde.