„Vy lidé z postkomunistické Evropy jste dospělejší než my“

Kritika politické korektnosti, genderové ideologie a takzvané politiky identit přichází většinou zprava. Naopak hvězda soudobé rakouské filozofie Robert Pfaller přichází zleva. Rozhovor s ním jsme publikovali na počátku roku 2018. V té době mu ve Vídni vyšla kniha Řeč dospělých. Její mizení z politiky a kultury. Je to vykladač Karla Marxe a v kulturních válkách, jež hýbou anglosaským světem, odkud se s fázovým zpožděním rozlévají po ostatním Západě, vidí náhradní téma dobré tak akorát k vytlačování témat skutečných. Pro Pfallera je takovým skutečným tématem především rostoucí příjmová nerovnost.

Co je to řeč dospělých? Čím si ten fenomén vysloužil vaši pozornost, abyste o něm napsal celou knihu?

První impulz k psaní knihy jsem dostal při jednom dálkovém letu do Ameriky, kdy nám v letadle pouštěli film a na začátku běželo varování, že se ve filmu mluví řečí dospělých. V knížce ten obrat používám jako popis vymoženosti, kterou mají emancipovaní, demokratičtí občané: schopnost vstoupit do veřejného prostoru a přitom obrazně řečeno nechat své rány, svá citlivá místa v šatně. Zdá se mi symptomatické, že spojení adult language v angličtině v sobě obsahuje něco neslušného, většinou sexuálního. V němčině pro to naopak vůbec žádné zvláštní slovo nemáme. Tedy dospělost je tu pořád ještě cosi samozřejmého, pozitivního. Když se řekne, chovej se jako dospělý, připomínáme tím tomu člověku, že je v jeho silách překonávat svoje vnitřní stavy, bojovat s vlastní náladovostí.

A přelévá se už tato móda z anglosaského světa do kontinentální Evropy?

Ta propaganda zatím ještě pořád vychází z amerických a britských elit, ale už se v Evropě systematicky zabydluje – v médiích a různých prostředích, která se považují za liberální. I ve státech, které nikdy neměly kolonie v Africe ani černé otroky, jako je Rakousko, se vážně diskutuje o tom, jestli by se z čítanek nemělo ze starých textů odstranit slovo negr. Ještě důležitější se mi zdá být jakási institucionální souvislost, kterou tu máme stejně jako v Americe: každá regulace ve jménu nějaké senzitivní skupiny lidí dává moc novému kontrolnímu grémiu. Takzvaná boloňská reforma univerzit, prováděná údajně jménem těch, kdo nemají přístup ke vzdělání, vytvořila naprosto antiproduktivní aparát. V něm byrokrati vytvářejí evaluaci výzkumu a výuky, ačkoli ani jednomu nerozumějí. Formulují ukazatele, podle nichž mají univerzity fungovat. A samotná studia reglementují takovým způsobem, že pozornost a energie studentů se odhadem ze 70 procent vyčerpává na formalitách, místo aby se opravdu věnovali studiu. Kromě toho máme poradny pro senzitivní studenty všeho druhu, které jejich senzitivitu zpravidla naopak stupňují.

Nehrají v tom roli i rodiče? Zhruba před dvaceti lety, abychom zůstali u amerického příkladu, se objevil druh takzvaných helikoptérových rodičů, kteří vychovali děti s tenkou kůží. Ty netýkavky dnes přicházejí na univerzity, brečí, urážejí se a šikanují profesory, kteří nemají ty správné progresivní názory, protože jiný názor netýkavky rozhodí.

Fakt je, že jistá antiautoritářská výchova přispěla ke stavu, kdy dnes už dospělí lidé ani netuší, že své psychické stavy a nálady mohou nějak překonat, zvládnout. Důležitější mi ale připadá vznik těch parazitních byrokratických aparátů. Ty se většinou zakládaly s použitím zdánlivě emancipačních argumentů. Aparáty mají jednu zásadní strukturální funkci: ničí expertizu, produkují servilní průměr a dusí každou kritiku.

Řekl byste, že se Západ obecně infantilizuje? Jak dlouho už to zdětinšťování pozorujete?

Tendence, které bych popsal heslem „slova vytvářejí opak reality“, a nositele oněch tendencí heslem „lidé žijí ze svých chyb“, to všechno se začalo vynořovat v 80. letech. Souběžně s úspornou politikou, již tehdy přijala většina vlád v Evropě. Infantilizaci významně pomohlo i to, že se velké společenské otázky odpolitizovaly ve prospěch moralizování. Moralizování vzniká, když kontrolní aparáty hovoří jménem slabých. Morálka vyžaduje jako protagonistu vždy nějaké úplné neviňátko. Jen nevinní a slabí se moralistům zdají být také dobří. Odtud ta záliba v dítěti a ve všem dětském.

Myslím, že v německém jazykovém prostoru jste v jazykovém dozoru dál než my. Už léta se v mluvené němčině každá skupina zásadně oslovuje genderově vyváženě: filozofky a filozofové, vědkyně a vědci. Můj oblíbený příklad je jedna sociálnědemokratická politička v Německu, která v projevu odsoudila teroristky a teroristy. Ale protože na papíře by to bylo zdlouhavé, zavedlo se do psané němčiny spojovací „I“: vědec-I-kyně. Takový jazyk je u nás zatím nepředstavitelný.

Spojovací „I“ je zrovna jeden takový vynález lidí, kteří žijí ze svých starých chyb. Dá se to jen těžko napsat, a už vůbec ne vyslovit. Přitom minimální požadavek, když v jazyce zavádíte něco nového, by měl být, že to nové musí perfektně fungovat a musí to být lepší než to staré. Jinak novota zase zmizí. Ale protože tihle lidé o jazyku nic nevědí a protože pokračování problematického stavu jim zajišťuje živobytí, vždycky budou přicházet se špatnými návrhy. Mimochodem, spojovací „I“ už taky začíná mít sexistický nádech, údajně jsou jeho použitím vylučováni transsexuálové a queer lidé. Psychoanalyticky by se dalo říct, že tvorba politicky korektního jazyka je poháněna nemilosrdným superegem, které nemůže být nikdy uspokojeno a které každé, byť i dobře míněné řešení musí vzápětí potrestat jako zlo, které se nám už opět vynořilo. Viděno zvenku to všechno nepostrádá jistou komičnost. Mám dojem, že Česká republika, podobně jako třeba Slovinsko, si tu byla schopna uchovat určitou míru zdravého rozumu. Nezavádíte hned panicky každou blbost do praxe. Myslím, že to souvisí s tím, že se zrovnoprávněním muže a ženy – stejně jako se zrovnoprávněním homosexuálů – byly svého času socialistické země mnohem dál než kapitalistický Západ. Ten se dnes vytahuje, jako kdyby to všechno vynalezl on.

Celý rozhovor si můžete přečíst v knize Proměny života. Nyní ji nabízíme v kombinaci s bestsellerem Proměny světa v rámci letní nabídky za zvýhodněnou cenu 599 korun. Objednejte si tento výjimečný set ještě dnes. 100 rozhovorů, 1000 stran. Získáte knihy Proměny světa a Proměny života, dvě knihy plné inspirativních rozhovorů.

SOUBOR KNIH SI MŮŽETE OBJEDNAT ZDE.

Rozhovory, které najdete v knize:

Ruská válka

SVĚTLANA ALEXIJEVIČOVÁ, spisovatelka
SERGEJ KARAGANOV, politolog
WESS MITCHELL, politolog
CAMERON MUNTER, diplomat
ROBERT C. O’BRIEN, právník
HARALD WELZER, sociolog
BRUNO MAÇÃES, analytik

Český svět

CYRIL HÖSCHL, psychiatr
MILAN UHDE, dramatik, politik
JAROSLAV SVOBODA, imunolog
ANDREA BARTOŠKOVÁ, archeoložka
JAROSLAV ŠTURMA, dětský psycholog
JIŘÍ SUK, historik
PETR MATĚJŮ, sociolog
FRANTIŠEK SKÁLA, výtvarník, hudebník
MIROSLAV ŠIK, architekt
LUBOMÍR KAVÁLEK, šachista
EVA JIŘIČNÁ, architektka
MARTIN BOJAR, neurolog
DAŇA HORÁKOVÁ, novinářka, politička
JINDŘICH MANN, scenárista, režisér
JIŘÍ LÁBUS, herec
LADISLAV LÁBUS, architekt
MARGARETA HRUZA, režisérka
PAVEL HOLLÄNDER, právník
JÁCHYM TOPOL, spisovatel
JAKUB TROJAN, teolog
KAREL ŠIKTANC, básník

Orientace

FRANCIS FUKUYAMA, politolog, filozof
PETER TRAWNY, filozof
ROBERT PFALLER, filozof
MÁRIA SCHMIDTOVÁ, historička
MARTIN GURRI, analytik
JEFF GEDMIN, ředitel Rádia Svobodná Evropa
ERPING ZHANG, politolog
TOBY YOUNG, dramatik, novinář
PEER STEINBRÜCK, politik
TAYLOR DOWNING, historik
DAN SCHNEIDER, právník
FRITZ VAHRENHOLT, chemik
JESSE SINGAL, novinář
ADRIAN VERMEULE, právník
DENIS MUKWEGE, lékař
ED WEST, historik, komentátor
FRANK FUREDI, sociolog
THOMAS FUCHS, filozof a psychiatr

Hodnoty a peníze

NOURIEL ROUBINI, ekonom
GÜNTHER OETTINGER, politik
LARS CHRISTENSEN, ekonom
MAREK MORA, ekonom