Německý odborový svaz automobilky Volkswagen (VW) doporučí členům, aby od 1. prosince vstoupili do stávky. Zdůvodnil to tím, že vyjednávání s vedením společnost ...
Zkusme si z americké politiky odmyslet to, čemu se říká „wokeness“, „kritická teorie rasy“, „cancel culture“ a všechny podobné pojmy, jejichž primárním, i když dnes už ne jediným rejdištěm jsou univerzitní kampusy a sociální sítě. Všechno to, kde jde primárně o jazyk, vyjadřování, klasifikace a nálepky. Protože nejen mluvením živ je člověk. Co ze současného amerického radikalismu zůstane?
Kupodivu je toho dost, i když by se to v lomozu způsobeném nějakým novým bizarním požadavkem, jenž přichází každý týden, mohlo snadno ztratit. Někteří exponenti této vlny se koneckonců angažují v politice v užším smyslu toho slova – jsou členy regulérní politické strany jménem Demokratičtí socialisté Ameriky a nechávají se v demokratických volbách zvolit do zákonodárných sborů. V politice nemůžete na dlouho vystačit s protesty a obstrukcemi. Musíte mít v zásobě aspoň nějaké konkrétní kroky. Jinak ztratíte vítr z plachet.
Existují přinejmenším dvě iniciativy, které měly rozhodně radikálnější cíl, než jen aby měly Spojené státy sociální systém víc jako Dánsko, abychom citovali oblíbenou rétorickou figuru obhájců této ideologické vlny. Je to jednak prosazení názoru, že inflace je umělá hrozba a ve skutečnosti neexistují limity pro schodkové financování státních výdajů. A pak je to akce známá jako „Defund the Police“, jejímž cílovým stavem má být zrušení policejních sborů.
To rozhodně nejsou jen nějaké sociálnědemokratické reformy. Na pomyslné ose mezi Dánskem a polpotovskou Kambodžou mají blíž k Pol Potovi. Je to radikální pokus o popření či, řekněme, restrukturování reality. Máme zažitý návyk, že když slyšíme „socialismus“, tak se zeptáme: Chtějí znárodňovat? Ne? Tak to nebude tak horké. Ale ty dvě zmiňované kampaně jsou ve svém oboru stejně radikální jako třeba snaha prosadit, že i ženy mohou mít penisy. Kambodžští Rudí Khmerové usilovali o „rok nula“, o vymýcení celé dosavadní civilizace a nový začátek. Ty dvě iniciativy jsou v zásadě pokusem o rok nula v menších, samostatných doménách lidské činnosti. Ale radikální jsou srovnatelně.
Ten první vektor útoku – říkejme zkráceně inflace neexistuje – se ve formování vládní politiky přísně vzato neprosadil. Nejen Bidenův Bílý dům, ale předtím i ti nejlevicovější kandidáti v demokratických primárkách jako Bernie Sanders nebo Elizabeth Warrenová respektují při formulování nových výdajů, že existují omezení. Přikládají k nim kalkulace, jak se ty plány zaplatí a že nenafukují rozpočtový schodek moc. Dosahují toho mnohdy pofiderními manévry. Příklad: slibte nějaký nový benefit a spočítejte jeho náklady na příštích pět let. Není to moc! Za předpokladu, že po pěti letech se ten benefit zase zruší. Jenže každý normální člověk ví, že jakýkoli nový benefit se nikdy nezruší. Jak řekl poslanec Melčák, „jednou získané se neodnímá“.
Ale takové drobné fixlování není v americké politice žádná novinka. Skutečně radikální změnu slibovala takzvaná moderní monetární teorie (MMT). Ani žádné respektované katedry ekonomie, ani žádný relevantní státní orgán americké ekonomické politiky ji nepřijal za svou. Ale vytvářela atmosféru. Vítr v zádech. Rozhodování o tom, jak velké výdaje jsou ještě únosné, je vždy trochu psychologická hra. A MMT tím, že vytvářela dojem, že tu je odborné zdůvodnění, proč se není třeba deficitů bát, zvyšovala tlak na jednu stranu vah. MMT je ekonomickým ekvivalentem diety, která tvrdí, že se můžete cpát, jak chcete a čím chcete, a neztloustnete.
Ekonomický komentátor Noah Smith, který není žádný konzervativec, v nedávném článku MMT kousavě popsal MMT jako „soubor memů na podporu vyšších vládních výdajů“. Není to podle něj žádná teorie. Nemá žádné modely, které by bylo možné vyvrátit. Nelze z nich vyvodit správnou ekonomickou politiku – na tu je vždy třeba se osobně zeptat protagonistů nového hnutí.
Podle ortodoxního pohledu bylo ovšem zřejmé, že mimořádné pandemické výdaje v řádu několika bilionů způsobí dříve či později inflační tlaky. V průběhu minulého roku pak rétorika v levicovém komunikačním prostoru prošla následujícími fázemi:
1/ Žádná inflace nehrozí, vy jen nechcete, aby se obyčejným lidem žilo lépe.
2/ Přijde trocha inflace na přechodnou dobu, a to je ve skutečnosti dobře.
A pak, když říjnová statistická data přinesla nejvyšší meziroční inflaci za posledních třicet let:
3/ Za inflaci může koncentrace nabídky v řadě sektorů, hrabivost firem, odstávka výrobních kapacit ve Vietnamu a nedostatek kapacit předškolní péče a… prostě cokoliv, jen ne převis poptávky způsobený povodní vládních výdajů.
A prezident Biden prohlásil, že zvrácení inflačního trendu je jeho nejvyšší priorita. Fantazie o tom, že země může zbohatnout prostřednictvím rozpočtových schodků, skončila.
„Defund the Police“ fungovala trochu jinak. Policejní sbory jsou v USA lokální. Není to hájemství expertů v centrální bance a na ministerstvu financí, je to sféra přístupná základní, lokální demokratické politice. Heslo „Defund the Police“ bylo možné centrálně šířit jako mem, ale zároveň ho zkusit na různých místech prakticky realizovat. To první provedli socialističtí politici ve svých projevech a na sociálních sítích. Po smrti George Floyda v roce 2020, ale už dřív, kdekdo souhlasil s tím, že americké policejní praktiky potřebují reformy. Ale to nebylo to, o co radikálům šlo. Chtěli od základu zrušit policejní sbory a jejich funkci nahradit dílem odstraněním příčin kriminality, dílem najmutím sociálních pracovníků. A mysleli to vážně. Když se komentátoři snažili pomoci Demokratické straně a vysvětlovali, že „definancování policie“ ve skutečnosti neznamená zrušení či finanční vyhladovění policie, ale reformy, kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortezová je vyvedla z omylu: „Definancovat policii znamená definancovat policii,“ opravila je v rozhovoru.
Bývalý prezident Barack Obama v televizním rozhovoru koncem roku 2020 varoval, že používání „úderných“ sloganů jako „Defund the police“ může být kontraproduktivní, protože „ve chvíli, kdy to řeknete, ztratíte velkou část publika, takže je pak mnohem méně pravděpodobnější, že dosáhnete změn, o které stojíte“. Ale kolegyně Ocasio-Cortezové z její socialistické partičky se aureoly prvního černošského prezidenta nezalekly. „Není to slogan, je to politický požadavek,“ reagovala na Twitteru kongresmanka Ilhan Omarová. A podobně další kolegyně Cori Bushová: „Není to slogan. Je to mandát udržet naše lidi naživu. Definancujte policii.“
A skutečně v několika městech zastupitelstva pod vlivem akce Black Lives Matter k rozpočtovým škrtům přistoupila.
Ale realita se nakonec prosadila. Kriminalita začala růst a ukazatele jako počet vražd dosahovaly – podobně jako inflace – čísel nevídaných třicet a více let. Průzkumy ukázaly, že podpora tohoto sloganu, který nikdy neměl většinu, v průběhu roku masivně poklesla, a to nejvíce právě mezi voliči demokratů a Afroameričany (ze 42 procent na 23). Podle řady analytiků to vedle slova „socialismus“ byl důležitý důvod, proč demokraté utrpěli velké ztráty v kongresových volbách.
Důležitým indikátorem se mělo stát referendum o zrušení policie ve městě Minneapolis, kde policie zabila George Floyda. Ve městě, které v Kongresu zastupuje právě citovaná Ilhan Omarová, byla iniciativa poražena 57 procenty hlasů.
V New Yorku v primátorských volbách porazil progresivní kandidáty Eric Adams, bývalý policista. Podobné porážky zaznamenali progresivisté v řadě dalších měst. Již loni v létě Wall Street Journal spočítal, že v devíti z dvanácti největších amerických měst, která v té době už měla návrh rozpočtu na příští rok, přišli zastupitelé se zvýšením výdajů na policii. A řešili zcela jiné problémy než před rokem – kde vzít nové policisty a jak si udržet staré.
Osud obou tažení tedy ukázal, že realitu ani lidskou povahu se zatím nepodařilo změnit a že tak jako dosud vždy představuje hlavní překážku uskutečnění socialistických ideálů. Anebo, řečeno jinak, hlavní důvod, proč se zatím vždy v dějinách pokusy o jejich nastolení neobešly bez násilí a teroru.
00:02
