Prezident brnká Babišovi a ČSSD na nervy

Prezident Zeman oznámil, že nejmenuje Michala Šmardu ministrem kultury, sociálnědemokratický kandidát na úřad podle něj není pro výkon funkce odborně způsobilý. O odbornost Michala Šmardy samozřejmě nejde a nemá význam prezidentovo rámování debaty přijímat. Hlava státu pokračuje v započaté mocenské hře, jejímž smyslem je posílení vlastní pozice na scéně, kde ostatní důležití hráči jsou z různých důvodů oslabení.

Svým způsobem se Zemanovi může hodit, že věcnou záminkou pro jeho pokus o překreslení hranic vlivu je obsazení funkce ministra kultury. Spor o proceduru obsazování resortu, který širší veřejnost nevnímá jako důležitý, musí působit dost ezotericky a vzdáleně realitě života. Kdyby chtěl prezident zemi podobně neústavním způsobem zatáhnout do války s tramtárií, asi by si lidé názor udělali rychleji a nutnost dodržování ústavních pravidel vnímali jako naléhavější. Argumentace odborností navíc zní mnoha lidem jistě dobře.

Miloš Zeman se ale tímhle znepokojovat nemusí. Má své jisté – jeho pozice v úřadě je velmi silná, o znovuzvolení se bát nemusí – není možné, tudíž si může dovolit nějaké to utržení se z řetězu (voliče jeho počínání dle průzkumů stejně neznepokojuje).

Premiér Babiš a předseda sociálních demokratů Hamáček naopak mají hodně co ztratit. Šéf ANO má před sebou obtížný „výroční“ podzim a s ním třeba i další demonstrace. Jeho nečinnost tváří v tvář prezidentově svévoli z Babiše nedělá zrovna muže činu. Ustoupit prezidentovi a vládnout bez sociálních demokratů, jejichž podporu by ve sněmovně kompenzovali nějací ti konstruktivní poslanci, by pro něj znamenalo dělit se o moc v daleko větší míře, uzavřít spojenectví s partnerem velmi nesentimentálním a neloajálním, odhodlaným urvat si moci co nejvíc.

Otevřenou konfrontací s prezidentem (třeba hypotetickou podporou ústavní žaloby na hlavu státu poslanci ANO) zase riskuje ztrátu případné Zemanovy spolupráce při řešení premiérových právních problémů. Koaliční partneři od něj pochopitelně očekávají podání kompetenční žaloby, hrnout se do toho zřejmě nebude.

Podobně i sociální demokraté před veřejností budou vypadat značně nepevně, když ve vládě i za současného stavu zůstanou. Odchodem by ale prezidentovi uvolnili pole, umožnili mu realizaci jeho plánů, navíc by ten krok posílil případné odstředivé tendence v ČSSD. Svoje případné setrvávání v Babišově kabinetu tak mohou spinovat jako obětavou službu vlasti, spoléhajíce přitom na to, že Zeman Šmardovu nominaci nakonec bude muset – po vyčerpání možností zdržovací války – přijmout. Nakonec to nejschůdnější „řešení“ je pro zúčastněné nechat tu věc ještě nějakou dobu vyhnívat, pak se třeba uvidí.

V tomhle střetu jde samozřejmě o víc než o obsazení jednoho vládního úřadu – o „poprezidentštění“ zdejšího politického systému o vážnost ústavy, závaznost mezí, které různým složkám moci stanovuje.

Prezidentovi jsou zjevně těsné a využívá toho, že ostatní hráči jsou z různých důvodů oslabení. Dosáhne-li svého, nebude to znamenat jenom posílení moci jednoho Miloše Zemana, který by tím měl otevřenou cestu nejenom k dosažení mocenského vlivu, ale třeba také k realizaci velmi konkrétních záměrů. Nemusí v tom uspět, už teď se mu ale povedlo vytvořit ve veřejnosti dojem, že spory o ústavnost jsou jen nudná fraška, v níž o nic důležitého nejde.