Slevy, za které nikam nedojedeš

Veřejnost dosud nechápe, v čem je smysl slev na drahách ve výši 75 procent pro studenty a důchodce. Vzniká tím nový model přepravy, který se drží ekonomického pravidla z dob komunismu: „Předstírají, že nás platí, a my předstíráme, že pracujeme.“ Dnes mohou železničáři říkat: „Předstírají, že nás platí, a my předstíráme, že je někam dovezeme.“

Ve vlaku má člověk čas přemýšlet, zvláště v těch případech, kdy souprava zčistajasna zastaví v polích a tři hodiny se nepohne. Stalo se to například včera odpoledne na trati z Tábora na Prahu a samy dráhy to připisovaly větrné kalamitě. Ve skutečnosti byla důvodem porucha lokomotivy, jíž se nevelký deštík dostal do elektroinstalace a posléze ji zkratoval.

Pozoruhodnější bylo, jak odevzdaně se s osudem smířil vlakový personál. „Vypravili pro nás lokomotivu z Tábora,“ uklidňovali zřízenci nervózní cestující první, druhou hodinu, když s nimi čekali ve tmě a když kupé pomalu vychládala. Koncem třetí se všichni společně dočkali.

Jako ve Venezuele

Ve vlaku poblíž Tábora si mohli pasažéři vyzkoušet, jak se dnes žije v latinskoamerické zemi Venezuele, která se propadla do dlouhodobého blackoutu a kde elektřina nechybí pouze vlakům, ale také třeba nemocnicím. Jde o značně zneklidňující pocit, že najednou nefunguje něco, co vždycky bez problémů fungovalo, a tento pocit může každého dovést až k úvahám, jak pomíjivou je v principu současná civilizace, když některé její funkce na dlouhou dobu vyřadí obyčejná díra v izolaci.

Ovšem ani taková úvaha nezbaví ostří nepříjemnou myšlenku, že přece Česko není Venezuela. Nemáme za sebou dvacet let experimentu s názvem Socialismus pro 21. století, který právě způsobil ekonomickou a politickou krizi. Politici, ekonomové i mnozí novináři neustále připomínají, jak naše země prosperuje, že nám bezmála na celém světě závidí. Tak proč se tedy běžně stává, že se během cesty rozbije lokomotiva, a proč není náhradní k dispozici dříve než za tři hodiny? Dalo by se říci, že sice prosperujeme, na lokomotivy ale pořád nemáme a musíme vzít zavděk starými kusy.

Teď by bylo možné vypočítávat všechny chyby, které český stát v posledních třiceti letech na dráze udělal. Jeho zástupci dobře nepromysleli projekt na privatizaci železničního provozu, nechali zkrachovat jediný podnik, který dokázal vyrábět lokomotivy, a když se to někdo další konečně naučil, začala ho policie stíhat za korupci. Dalo by se vyčítat leccos, nejde však popřít, že potíž nebyla v nedostatku peněz. Za opravy, stavby nových železnic i nákup nových vlaků se jen za posledních deset utratilo přes sto miliard korun. Otázka tedy nezní, jestli prosperita náhodou není příliš malá, když nám nezaplatí lepší dráhy. Ptát se musíme, proč přes dostatek peněz nedokážeme dráhy dát do pořádku po předchozím úpadku a proč se v posledních měsících zdá, že se úpadek znovu začíná prohlubovat. Existuje jediná možná odpověď: železnice je příliš složitý systém a Česko nemá personální kapacity, aby ho zvládlo stejně dobře jako první republika nebo Rakousko-Uhersko.

Kdo neplatí, ať je zticha

V této souvislosti vypadá nesmyslně, že premiér Andrej Babiš prosadil, ať za šest miliard ročně dostanou studenti a penzisté slevy 75 procent. Většina lidí by si přece přála spíš kvalitnější služby na železnici, než to, aby byly lacinější. Ovšem Babišovy slevy sledují jinou logiku a nabízejí alternativní řešení. Lepší služby nedokáže současný aparát na železnici zajistit, proto se dá předpokládat, že ve vlacích budou cestovat jenom ti, kdo si nic jiného a pohodlnějšího nemůžou dovolit. Aby se ovšem vlaky naplnily, pak je třeba dostatečně snížit ceny. Kdo bude platit jen zlomek dosavadního tarifu, ten bude rád, že se vůbec někam dostane. Stížnosti na kvalitu služeb ustanou.