K sirotkům ještě jednou

Kauza „padesáti sirotků ze Sýrie“ uvrhla českou společnost mezi dva na sebe pořvávající, hysterické tábory, které se vzájemně utvrzují v tom, že na protistraně stojí nelidské zrůdy. Tématu se chytily všechny více i méně relevantní politické síly, které buď dávají najevo ostentativní nesouhlas s pomocí, nebo se naopak mohou přetrhnout s morálním pohoršením nad českou bezcitností.

Na jedné straně se tak rozmachuje Andrej Babiš, vždy s prstem na tepu posledního výzkumu veřejného mínění, že sami máme málo, pomoc zasluhují české děti a sirotkům by se tu stejně nelíbilo, na druhé straně hnutí Žít Brno oznamuje, že pod sirotčím praporem vyhraje volby do Evropského parlamentu a konečně opustí „toxickou V4“ pod vedením hunského lotra Orbána.

Je to pochopitelně všechno nesmysl. Žít Brno nevyhraje ani raw vegan chlebíček v tombole u Tří ocásků a my máme dostatečné prostředky na to, abychom pomohli padesáti dětem odkudkoliv. Mimochodem, kdyby pomoc postiženým válečným konfliktem v Sýrii od začátku vypadala tak, že evropské země vyberou v uprchlických táborech ty nejzranitelnější podle svého uvážení, provedou vlastní bezpečnostní kontroly a leteckým mostem dopraví tyto lidi do bezpečí, bylo by dnes v Evropě všechno jinak, včetně zmíněného Orbána, u něhož by zapracovala jednak obvyklá únava voličů z materiálu, jednak kauzy a přešlapy, které se u každé vlády po osmi letech nakupí.

Orbán by volby sice pravděpodobně vyhrál i bez „uprchlické krize“, neboť stav maďarské opozice je opravdu neutěšený, ale s výrazně menším rozdílem – načež by se dostal pod tlak koaličních partnerů a jeho hegemonie by tím značně utrpěla. Zdivočelý dav zdaleka nejen Syřanů útočící na policisty na hraničním přechodu Röszke–Horgoš a naprostá odevzdanost evropských lídrů, mezi nimiž se Orbán vyjímal jako rozhodný a akceschopný politik, který přesně ví, co chce, a je schopen pro to něco ustát, jen když zajistí pořádek a bezpečí pro Maďary, vynesly jeho straně ústavní většinu. 

Dnes jsme o tři roky dál a náš „toxický“ blok v přetlačované zvítězil – odevzdaným se nepodařilo vnutit nám kvóty a napříč starou Evropou nám vyrostli noví spojenci. Nepřišel proto čas vrátit se do doby, kdy slovo uprchlík působilo neutrálně? Tehdy by o pomoci padesáti dětem nikdo nediskutoval. Pomáhali jsme dospělým Bosňákům i Řekům v počtech nesrovnatelně větších. Nepochybně ano.

Kauza syrských sirotků, kterou české veřejnosti předestřela europoslankyně za KDU-ČSL Michaela Šojdrová, je bohužel reliktem roku 2015 více než je únosné. Nálady ve společnosti jsou přitom stále vypjaté, lidé jsou raději ostražití víc než méně. A těžko se jim divit, když se ještě nedávno přijetí menšího počtu uprchlíků považovalo jen za první krok k permanentním přerozdělovacím mechanismům nebo když si všichni měli možnost přečíst, že více než dvě třetiny „dětských uprchlíků“ v Dánsku či Švédsku dávno patří mezi dospělé.   

Když pomineme otrlé cyniky a zabedněné xenofoby, nikdo proti přijetí takto směšného počtu osiřelých dětí nemůže nic namítat. Problém je, že tyto děti dosud existují jen v jakési abstraktní představě, v hlavách dobrých lidí, kteří by jim neváhali otevřít svá srdce a domovy (a k nimž se počítá i autorka tohoto textu). Šojdrová od začátku operuje s výrazem „sirotci“ a je nepochybné, že v uprchlických táborech v Jordánsku, Libanonu nebo Turecku takové děti opravdu žijí, ne tak v Řecku, kde se jedná spíše o teenagery bez doprovodu, jak sama europoslankyně přiznala.

Tito mladí lidé, o jejichž původu a rodinné situaci obvykle nelze nic zjistit, jistě zažili ve svém životě věci, které bychom sobě ani svým dětem nepřáli v nejhorších snech. Pokud by se naše společnost dohodla, že jim – za striktních podmínek, zahrnujících například lékařské ověření jejich věku – podá pomocnou ruku a začlení je mezi sebe, bylo by to určitě morální a vstřícné gesto. Ale už to není morální imperativ, za jaký lze považovat přichýlení sirotků nebo dětí prchajících před bezprostředním ohrožením (často užívaný příměr s Wintonovými dětmi). Ne, život v uprchlickém táboře v Řecku není žádná selanka, ale poskytuje elementární bezpečí a zajištění základních životních potřeb.

Na celém projektu tak nejvíc zaráží jeho nepřipravenost. Mlhavá představa jedné europoslankyně, že bychom měli pomoci nějakým dětem (měli), se přetavila v celonárodní válku o sirotky. Nekoná se přitom žádné: OK, vytipovali jsme tolik a tolik dětí ve věku od do, toho času jsou umístěny tam a tam, máme takové a takové záruky, že jsou opravdu osiřelé, máme to předjednáno s úřady a víme, jak se tu o ně postaráme. Pak by z odmítavého postoje šlo vyvozovat morální soudy. A obhájit variantu „nepomoci“, aniž by se člověk nehezky odhalil, by stálo mnohem více úsilí.

Jenže místo toho Šojdrová mluví nejdříve o sirotcích, pak o teenagerech v Řecku a znovu o dětech v Libanonu (tam jsou prý menší, kdyby se nám ti z Řecka „nelíbili“). V Českém rozhlase dotáhla své zmatené vystoupení k dokonalosti, když prohlásila, že „nezvedené“ kusy bychom měli mít možnost vrátit. Kam, proboha? Děti s garanční lhůtou? Úmysl snad dobrý, provedení jako špatný vtip.