Evropa mžourá v mlze války

Opravovat někoho tak důležitého, jako je Donald Trump, je nepochybně uspokojivý pocit. Byť by se to mělo dít v rámci zhrození nad tím, jaký ignorant byl zvolen prezidentem USA a drží prst na jaderném knoflíku. Když Trump prohlásí, že Kurdové „nám nepomohli v druhé světové válce, nepomohli nám třeba v Normandii“, je opravdu těžké nekroutit hlavou a neplácnout se do čela. Ale je to taky ukázka toho, jak špatnou službu nám dnešní zpravodajsko-zábavní komplex (média spolu se sociálními sítěmi) poskytuje. Je to dekadentní. Když dáváte přednost tomu, co je příjemné, před tím, co je důležité, a přitom to víte, je to dekadence. A tohle je přesně ten případ.

Jde o tureckou vojenskou operaci v Sýrii, vytvoření nárazníkové zóny, z níž chce Erdogan vypudit své nepřátele, jednotky syrských Kurdů. Trump mu k tomu dal zelenou a nařídil stažení amerických vojáků z této oblasti (nebylo jich tam více než sto, sloužili spíš jako koordinátoři a právě jako záruka, že Turci Kurdy nerozstřílí). Na středečním vystoupení před novináři se Trump ve svém proudu vědomí dostal ke skutečnosti, že kurdské jednotky, jež se Erdogan teď s americkým souhlasem chystá rozdrtit, byly americkými spojenci v boji s Islámským státem. Vyjadřoval se k tomu již o den dříve v sérii tweetů. Daly by se shrnout asi takto: Nezapomeňme, že Turecko je důležitá země, obchodní partner a člen NATO. A „na mou žádost propustili ve velmi dobrém zdravotním stavu pastora Brunsona, který měl před sebou ještě mnoho let vězení“, pokračoval Trump, aniž by zmínil, že k tomu trestu pastora odsoudili na základě nesmyslných obvinění titíž Turci.

To vymýšlení a překrucování asi není defekt; tak Trump naopak dává najevo, že se přiklání na tureckou stranu.

A Kurdové? „Jsme sice v procesu opuštění Sýrie, ale to v žádném případě neznamená, že jsme opustili Kurdy, kteří jsou výjimečný národ a úžasní bojovníci.“ Turci vědí, pokračoval Trump, že jakékoli nevynucené nebo zbytečné boje budou ničivé pro jejich ekonomiku a křehkou měnu. V dalším tweetu ještě Turkům uložil, že „MUSÍ“ převzít zajaté bojovníky Islámského státu. A na tiskové konferenci zopakoval, že když „to“ Turci přeženou, uvidí. K „tomu“ se pak vracel ještě ve středu: když „to Turecko neudělá co nejhumánněji“, uvalí na něj „mnohem víc než jen sankce“, uvedl. Erdogan to může udělat „jemným způsobem“ anebo „velmi tvrdým způsobem“, ale když „to“ udělá „nepřiměřeným způsobem, zaplatí za to“, dodal.

Byl to vágní příslib, že si Erdogan může v syrském pohraničí dělat, co chce, pokud mu to půjde rychle a hladce. Ale kurdské „úžasné bojovníky“ v každém případě čeká „to“. Jiný politik by přišel s nějakým elegantním eufemismem, Trump se vyjadřuje neohrabaným, ale laikům srozumitelným způsobem. Pokračoval v tom i při středečním vystoupení, když zdůrazňoval, že kmenové boje se zde vedly po staletí a že od USA se nedá očekávat, že budou blízkovýchodním hlídačem věčně. Tam taky pronesl ta slova, jež přispěla k dobrému rozmaru:

„Kurdové bojují za svou zemi, abyste rozuměli. A jak někdo dnes napsal ve velmi silném článku, nepomáhali nám v druhé světové válce, nepomáhali nám třeba v Normandii, stála tam jména jiných bitev, ale oni nám tam pomáhají kvůli své zemi a to je něco jiného.“

Trump zřejmě neměl na mysli, že kurdští pešmergové se v roce 1944 odmítli zúčastnit operace Overlord. Inspiroval se patrně článkem Kurta Schlichtera na konzervativním webu Townhall. Tento dosti nesnesitelný člověk, ale taky absolvent strategických studií na United States Army War College a voják, který sloužil v Perském zálivu a v Kosovu, se v něm snažil nastínit rozdíl mezi spojencem v pravém slova smyslu, který se objeví po vašem boku, když ho potřebujete, „v Normandii nebo v Inčchonu nebo v Khe Sanh nebo v Kandaháru“, a spojencem, s nímž vás svede dočasně dohromady jeho vlastní zájem. Syrští Kurdové se s námi spojili u sebe doma, protože nás spojoval zájem na porážce „psycho kalifátu“, který měli hned vedle a s nímž by bojovali tak jako tak, vysvětloval.

A teď, když jsme se pobavili, se snad podívejme na to opravdu zajímavé.

S tureckou operací je spojena řada problémů, mezi nimiž jsou morální aspekty onoho „toho“ jen jeden z nich. Dalším je osud zajatých bojovníků Islámského státu, poražených, ale nekajícných. Těch je asi jedenáct tisíc a jsou drženi ve třiceti zajateckých táborech, jež hlídají kurdští ozbrojenci. Když budou muset bojovat s tureckou armádou, budou mít možná jiné priority. Trump to ostatně anticipoval, když na Twitteru Turkům uložil, že „MUSÍ“ převzít zajaté bojovníky Islámského státu. Turecko v tom v minulosti nebylo příliš spolehlivé, což byl i jeden z důvodů, proč si Američané zvolili Kurdy za spojence. Na středečním vystoupení byl Trump na možnost, že islamisté utečou, opět dotázán. Jeho odpověď by nás měla zaujmout daleko víc než nějaké legrační řeči o Normandii.

„No, budou utíkat do Evropy,“ odpověděl Trump.

Je to tak, že Islámský stát a syrská občanská válka představují zdaleka větší nebezpečí pro Evropu než pro Ameriku, ale Evropa má mnohem menší tendenci a schopnost s nimi něco dělat než Amerika. Reakce na tureckou ofenzivu tomu plně odpovídá. Po delším váhání se Unie shodla na společném stanovisku, o němž lze říci, že je gramaticky bez chyb. Vyjadřuje obavu, že nárazníková zóna, kterou chce Erdogan vybudovat, nebude odpovídat mezinárodním standardům.

Trumpovi se smějeme. Evropská reakce nikomu nestojí ani za vtipy.

Končící předseda Komise Juncker měl své individuální vyjádření. V něm mimo jiné prohlásil, že nedá na tureckou stabilizační zónu žádné peníze. Je to pochopitelná reakce – ať platí Turecko, Írán a Rusko, které teď po konci amerického angažmá budou v Sýrii rozhodovat, a ne my, kdo s tím nemáme nic společného. Ale je to reakce, jakou by člověk čekal třeba od českého politika. Anebo od lucemburského. Ale ne od lídra ambiciózní mocnosti, která musí být důležitým hráčem ve svém bezpečnostně důležitém okolí.

Evropa může říkat, co chce, ale vůči Turecku nemá žádný manévrovací prostor. Protože není schopna chránit své hranice, uzavřela v roce 2015 s Tureckem migrační pakt, aby zachránila politickou kariéru Angely Merkelové. Turci od té doby drží syrské uprchlíky u sebe doma, a pokud by Evropa udělala cokoliv, co by šlo proti jejich zájmům, stačí jim pohrozit otevřením stavidla.

Na Trumpových řečech není znepokojivé to, že nedávají smysl, ale že dávají smysl. Od počátku chce Ameriku vyvázat z Blízkého východu, což svým neurvalým a nekonzistentním způsobem dělá. A nedomnívá se, že by při tom Evropě něco dlužil. Přesně to vyjádřil v čerstvém článku pro švýcarský Weltwoche bývalý portugalský politik Bruno Maçães:

„Při každé záležitosti dotýkající se evropských zájmů se prezident drží stále stejného tématu: Evropa je nyní prosperující a sjednocená, takže co jí brání, aby se o své záležitosti postarala sama? Trumpa nezajímá stará vize Spojených států jako evropské mocnosti. Chce, aby si Evropa platila za svou vlastní obranu, a tlačí na přejednání ekonomických vztahů do podoby mnohem příznivější pro USA. Pokud kdy dřív existoval důvod zacházet s Evropou jako s preferovaným partnerem, ten důvod pominul – aspoň Trump to tvrdí.“

Není to jediný možný pohled nebo celá pravda. Do té patří i to, že v samotné Americe s Trumpem mnoho lidí nesouhlasí, a to i v jeho republikánské straně. Ale vývoj jeho úřadování je takový, že se postupně učí používat pák úřadu a zbavuje se lidí, kteří tyto jeho instinkty brzdili (ministr obrany Mattis v dopise, jímž doprovodil své odstoupení, uvedl jako jeden z důvodů, že se s Trumpem neshoduje v názoru na to, zda Amerika potřebuje spojence). Ale je to pohled, který je třeba brát vážně a počítat s tím. Trumpovy kroky je třeba nesledovat jako sitcom, ale snažit se v mlze vidět jeho války to podstatné.

Další články autora Martina Weisse najdete zde