Může být pravice pro chudé?

Nejvážnější společenské boje dneška se vedou v širším slova smyslu na kulturním poli a hranice rozdělení v nich probíhá jinudy než dřív. Přetrvává představa, že politická pravice je strana bohatých, zatímco levice zastupuje zájmy těch chudších. Fronta „kulturní války“ ale probíhá jinudy, k pravici se řadící konzervativce mohou volit i lidé z chudých vrstev, kteří si překotným společenským vývojem připadají odstrčeni, mnoho stoupenců západní pokrokářské levice je zase velmi dobře zajištěno – na její straně se angažují velké technologické a další firmy, na Západě je silně zastoupena v bohatých velkoměstech. Často citovaná americká studie o „skrytých kmenech“, zpracovaná pro iniciativu More in Common v roce 2018, došla k závěru, že progresivní aktivisté (osm procent populace USA) jsou oproti jiným ideologicky definovaným kmenům disproporčně bohatší a také s (výjimkou krajních konzervativců) disproporčně bílí. Voliči výrazně sílících německých Zelených jsou především lidé z bohatých měst, nadprůměrně ekonomicky zajištění. Naopak polští vládnoucí konzervativci ze strany Právo a spravedlnost uskutečňují dost velkorysou sociální politiku, podle obvyklých měřítek levicovou. A je možné, že západní pravice obecně bude potřebovat najít nějakou svou sociálnější dimenzi.

Zvolení Donalda Trumpa a vítězství stoupenců brexitu, kterým napomohly hlasy „přehlížených“, kteří volili natruc velkoměstským elitám, probudily silný mediální zájem o místa, o něž dřív televizní kamera stěží zavadila, pokud v nich nedošlo k nějaké dostatečně „fotogenické“ katastrofě. Cennější pro pochopení současné paradoxní situace mohou ale být svědectví lidí, kteří šli opačným směrem, zezdola se dostali mezi elitu.

V srpnu vzbudil velkou pozornost text americké psycholožky ruského původu Natalie Dashanové pro časopis Palladium; popisovala v něm svou zkušenost jedné z mála studentek z nemajetné rodiny na prestižní univerzitě Yale. Se značnou empatií vůči spolužákům v něm popisuje svůj život mezi potomky privilegovaných rodin (někdy bohatých vskutku závratně), kteří se tváří, jako by byli chudí. Mluví o tom, jak jsou „na mizině“, zahlíželi na ni, když řekla, že jela na kolej taxíkem, protože oni přece vždycky používají veřejnou dopravu, a podobně. Snaží se tomu popírání vlastního bohatství přijít na kloub, vidí v něm vyjádření nechuti převzít odpovědnost, která z bohatství vyplývá (nebo by měla), také studu, snahy zařadit se mezi oběti. „Jen kolem dvou procent studentů (na Yale – pozn. red.) pochází z dolních dvaceti procent americké společnosti a extrémně bohatí studenti ze Singapuru, kteří v Americe prožili jen pár let, stejně pochodují ulicemi a označují se za ,barevné‘ (a proto i  marginalizované – pozn. red.).“ V téhle „performativní chudobě“ je možné vidět zmatek, idealismus, snahu solidarizovat se a zároveň třeba neuvědomělou snahu udržet si privilegia v nově uspořádaném světě – zůstat i v něm nahoře, už ne třeba díky bohatství, ale díky postavení na špičce mocenské struktury, která rozhoduje o tom, co je pokrokové a co ne, a vyvozuje z toho důsledky.

Na Yale studoval i J. D. Vance, který svou cestu z řad deprivované chudiny mezi americkou elitu vylíčil v bestselleru Americká elegie (Hillbilly Elegy), v němž život amerického „white trash“ a jeho rozklad a destruktivní návyky a závislosti, které ta existence přináší, popisuje s empatií a posmutnělou láskou. Vanceovu dráhu je možné považovat za naplnění amerického snu, autor si je ale vědom toho, že pro mnoho lidí v dnešních USA je ten sen nedosažitelný, ostatně i on sám si ve světě elit připadal dezorientovaný a nepatřičný. Považuje se za konzervativce, nedávno mluvil na slavnosti časopisu The American Conservative. Ve svém vystoupení se dotkl toho, jak pokřiveně vnímá levice i pravice úděl těch nejchudších, jak nedostatečně jejich odpovědi mohou znít. Ilustroval to na drastickém příkladu. Poradkyně pro mládež v chudinském okrese v Ohiu (je tam jediná) mu vyprávěla o osmiletém dítěti, jehož rodiče si přivydělávají překupnictvím opiátů a posílají je vyřizovat jejich pochůzky, protože nemají peníze, vyplácejí potomka v drogách, takže je už v osmi letech závislý na Vicodinu. „Lidé na levici by se na to dítě podívali a řekli by: ,Kdyby jenom mělo lepší pracovní příležitosti a možnost lepšího vzdělání, všechny ty problémy by zmizely.‘ To mi připadá naivní, protože to ignoruje roli rodiny a komunity, ignoruje to úlohu nějaké individuální volby, díky níž to dítě v tomhle světě může mít nějakou naději. Lidé na pravici – naneštěstí příliš mnoho z nich – se na to dítě podívají a řeknou: ,Jenom potřebuje projevit nějakou osobní odpovědnost a potom získá podíl na americkém snu.‘ Myslím, že jim uniká něco zásadního, co by Edmund Burke rozpoznal, a to, že institucionální, ekonomická dynamika, ve které jsme byli vychováni, nás ovlivňuje, ovlivňuje, co je pro nás možné, ovlivňuje, co je nám dostupné, ovlivňuje, jakým způsobem uplatňujeme osobní odpovědnost, která je tak důležitá.“

Ve slovech Vanceových hypotetických pravičáků je velmi slyšet rétorika významné části české porevoluční pravice – politické i publicistické, která o materiálním nedostatku někdy mluvila skoro jako o charakterovém selhání. Je možné v tom vidět v nějaké míře logickou reakci na několik desetiletí propagandy o zlých „buržoustech“, tvrdého postihu „třídních nepřátel“, nemožnosti prakticky jakéhokoli soukromého podnikání a kultu práce a „lidí práce“ praktikovaného v systému, kde nejrozšířenější pracovní metodou bylo „šidit to, jak je to jen možné“. Bylo potřeba podnikání a třeba i z něj plynoucí bohatství nějak rehabilitovat, zbavit ho nesmyslného stigmatu. Přidal se k tomu ale také jakýsi pravičácký narcismus. Jsem úspěšný, protože jsem dobrý, svět je spravedlivý, protože jsem v něm uspěl právě já, a já si to přece zasloužím. A ti, kdo jsou na tom materiálně hůř, se snažili málo a mají, co si zasloužili. Samozřejmě je to zjednodušeno. Ale i tak je takové vidění v naprostém rozporu s pestrostí života a taky neodstranitelnou (nanejvýš jen korigovatelnou) nespravedlností světa.

Svět může připadat spravedlivý těm, kterým se v něm daří. Liberální demokracie (myšleno v tom klasickém smyslu) ale není utopický projekt, který by sliboval odstranění nespravedlnosti světa. Je to pokus o společenské uspořádání, které by lidem umožňovalo, aby v tom nespravedlivém světě žili spolu a relativně svobodně, bez zbytečného útisku a donucování, jakžtakž po svém. Negarantuje štěstí a životní naplnění – je si vědomá, že ani nemůže. Počítá i s tím, že člověk není ideální bytost, lidé mají svoje slabosti a temné stránky, proto je nutné, aby moc byla decentralizovaná a pod kontrolou. Nemůže zaručit, že snaha bude odměněna úspěchem, protože život takový není, ledacos se v něm stane. Někdo má talent, snaží se a uspěje. Jiný se třeba taky snažil a měl talent, a dopadlo to jinak, další neměl zrovna skvělé dispozice, někdo by za cestou k úspěchu musel překonat tak velké překážky, že to nezvládl, a i většina těch úspěšných by na nich asi pohořela, jiný se moc nesnažil…. Každému podle jeho zásluh, říkalo se v časech komunismu. A v časech porevolučních jako kdyby tohle heslo bylo – aspoň podle českých zapálených protržních pravičáků – naplněno. Jenomže představa, že žijeme v meritokracii, která každému měří jenom podle schopností, je iluze. Lidé se nahoru dostávají z různých důvodů (jistě i díky snaze a talentu), stejně jako se z různých důvodů propadají dolů, nebo se ani propadat nemusejí – už se dole narodili. A skutečně se jim není co divit, když v nich moralizující klišé nevyvolávají nadšenou reakci. Lidé, kteří si v Česku připadají opomíjeni, ve velké míře volí Babiše, možná z naivní víry, že to tu manažersky „ošéfuje“, možná i z touhy natřít to „tradičním“ politikům, elitám.

Zlom ve vztahu širokých vrstev k ekonomické elitě v mnoha zemích představovala krize v roce 2008. Mnoho lidí ji do značné míry právem vnímalo jako důsledek neodpovědného chování elit, které nechaly lidi dole, aby nesli její důsledky. V té době pracoval jako makléř na Wall Street Chris Arnade. Kvůli krizi měl výčitky svědomí, začal navštěvovat nejchudší místa New Yorku a později celé Ameriky, bavil se tam s lidmi a fotografoval je. Letos vydal knihu, která byla velmi dobře přijata a široce diskutována, protože Arnade o lidech dole píše velmi evokativně a s velkým vhledem, zároveň se jeho text nedá brát jako agitace ve prospěch nějakého konkrétního politického řešení (sám Arnade je spíš levičák, rozhodně ale ne ideologicky omezený). Ta kniha se jmenuje Důstojnost. Možná právě tenhle vágní pojem je pro účinné oslovení lidí dole klíčový. Pokrokářská levice k nim přistupuje s kombinací opatrovnictví a pohrdání. Operuje jejich zájmy, deklaruje třeba i upřímné záměry jim velkoryse pomáhat, projevuje při tom víru v samospasitelnost peněz, která u kritiků konzumní společnosti až překvapí. Zároveň v nich vidí především produkty okolností, oběti i výtvory systému, často postižené „falešným vědomím“, jež je vede k tomu, aby volili proti svým zájmům. Z kulturního hlediska v nich často vidí ty nejhorší zpátečníky, nositele zavrženíhodných předsudků. Odmítá si uvědomit, že třeba rodinné a další „kmenové“ vazby, na něž pokrokářská levice útočí a nahrazuje je politikou identit, jsou v jejich světě podstatnější než mezi elitami, v těžké situaci mohou být právě tím, co je může zachránit před pádem. Nevidí, že jejich afinita k jasnějšímu řádu může souviset s větší zranitelností chaosem. Shledává u nich nevelkou ochotu sdílet utopické vize a vůbec rezistenci vůči zásadním společenským změnám – kdo by asi při pokusu o jejich realizaci mohl nejvíc ztratit? Pravice či konzervativci levici „přeplatit“ nemohou. Jejich důstojnost ale může brát vážně, může v nich vidět autonomní lidské bytosti, ne zaměnitelné představitele nějaké skupiny, identity. Při pohledu na sociální zdatnost českých pravičáků se ale i tohle může zdát jako vágní utopická představa.