Festival Krásný ztráty: ,,Pracovali jsme naslepo s důvěrou, že to vyjde,“ říká Michal Prokop

Festival Krásný ztráty Live se i přes covidovou pandemii vrací do Všetic již popáté. Hudební přehlídka, na které již tradičně dochází k neobvyklým žánrovým i generačním setkáním, bude symbolicky zahájena 13. srpna, tedy v den 75. narozenin zpěváka Michala Prokopa, který je garantem festivalu. K Prokopově kapele Framus Five se na jevišti přidá kapela Pražský výběr s Michaelem Kocábem, Krausberry či Laura a její tygři. „Je to a bude i nadále setkávání lidí, kteří si mají co říct,“ řekl v rozhovoru pro Echo24 Michal Prokop, který na festivalu slavnostně pokřtí nové album Mohlo by to bejt nebe…

Po devíti letech se na konci května vaši posluchači dočkali dalšího alba. Jaký byl impuls k jeho vzniku?

Album je plné odkazů a návratů někam, kde jsem už za ta léta někdy byl, s kým a s čím vším jsem se v muzice potkal. Našel jsem nové autory textů po smrti Pavla Šruta, ale vrátil jsem se po létech třeba i ke spolupráci s básníkem Jiřím Žáčkem. Obecně, právě texty byly tím impulsem ke vzniku nové desky. Muzika je větším dílem moje, vedle Luboše Andršta se na ní dále podílí z mých tradičních autorů ještě Honza Hrubý, najdete tam jednu starší věc ještě z dílny pánů Skoumala a Šruta, kterou jsem doma našel a vzkřísil. Něco dodal Martin Němec a je tam taky jeden remake staré písničky z dílny Jaroslava Ježka a pánů Voskovce a Wericha, Svět naruby, kterou jsem kdysi v devětašedesátém nazpíval jako vůbec první svou česky zpívanou věc. Tady je ovšem v novém kabátě.

Jak se pandemie podepsala na práci na albu?

Na albu jsem vlastně začal pracovat už v roce 2019, ale natáčeli jsme ho vloni, začali jsme v červnu a dokončili jsme ho letos v únoru. Takže je i není covidové. Natáčeli jsme to per partes, více méně salámovou metodou, prakticky jsme se nikdy během natáčení všichni nesešli. Jednotlivé nástrojové party, housle Honzy Hrubého, rozšířené dechy v aranžmá Jirky Šímy, klávesy Honzy Koláře atd., pak posílali kluci ze svých domácích studií přes internet do Fat Dog studia na Karlštejně, kde jsem zpíval. Natáčeli jsme tam sbory a pak album dokončovali, míchali a masterovali. Do toho ještě zasáhla v listopadu výrazně zdravotní indispozice kytaristy Luboše Andršta, který se na albu sice ještě podílí autorsky a aranžérsky, ale už ho nestihl natočit, takže to za něj musel dotočit kytarista Pavel Marcel, který album natáčel jako zvukař.

S jakými osobnostmi jste na albu spolupracoval?

Kromě naší kapely a Michala Pavlíčka s Marcelem na albu hostují Honza Kořínek na varhany, zpěvačky Bára Vaculíková a Léňa Yellow. A pak, když už bylo hotovo, natočili jsme videoklip k mé skladbě Má vlast s textem Jiřího Žáčka. Klip natočil Michal Skořepa a skvěle v něm hraje herečka Vilma Cibulková. To byl signální singl celé desky.

V devadesátých letech jste si dal od hudební kariéry pauzu a věnoval se politice. Jak na tohle období vzpomínáte?

V zásadě si stále myslím, že jsme tehdy dokázali položit základy všech institucí, které demokratický stát má mít. Bylo to takové peroutkovské „budování státu“. Se všemi možnými chybami a omyly, které mohou nastat, když opravdu něco budujete. Že ty instituce dnes obsazují lidé, o nichž jsme si tenkrát vůbec nedovedli představit, že by něco podobného bylo vůbec možné, to je druhá věc, bohužel. Ale rozhodně si nemyslím, že to byly ztracené roky, jak někteří dnešní politici hlásají. Jak pro tenhle stát, tak i pro mě osobně. Jsem hrdý na to, že jsem u toho mohl být.

Nové album pokřtíte na festivalu Krásný ztráty Live. I přes pandemickou situaci jste dokázali minulý i letošní ročník uskutečnit. Za jakých podmínek vznikal festival letos?

Bylo to nelehké, nikdo dlouho nevěděl, jestli to vůbec půjde a pokud ano, za jakých podmínek. Obvykle jsme zahajovali přípravu festivalu hned po tradičním vánočním koncertě, který ovšem vloni být nemohl. Přesto jsme se s Davidem Gaydečkou, promotérem celé akce a jeho spolupracovníky, i s Vladimírem Malákem, majitelem všetického areálu, v lednu rozhodli, že festival bude. A tak se stalo, i když jsme nevěděli dopředu skoro nic. Na programu i organizaci jsme vlastně pracovali všichni naslepo s důvěrou, že to vyjde. Tuhle důvěru museli mít i všichni partneři, kapely, které produkce oslovovala, stejně jako diváci, kteří prostě věřili a byli ochotni si kupovat lístky. Všechno to muselo být na poslední chvíli.

Předpokládám, že na festival, který je s vaší osobností neodmyslitelně spjatý, jsou na seznamu vystupujících pozváni hudebníci, se kterými si blíže rozumíte. Je tomu tak, nebo na festivalu může vystupovat kdokoli, kdo se přihlásí? 

My jsme nikdy nechtěli stavět program festivalu podle toho, kdo má zrovna čas, na koho se tzv. chodí, nebo na koho máme v rozpočtu peníze. I když i tyhle dimenze musíme brát v úvahu. Chceme, aby na festivalu hráli ti, kteří hrají ve vývoji naší hudby nějakou zásadní roli, nebo ti, u nichž něco takového předpokládáme a očekáváme v budoucnu. Samozřejmě aby tam nehráli jen zasloužilí starci, ale abychom tam mohli zvát i mladší muzikanty a kapely. Vždycky tam je trocha blues, ale i jiné žánry, letos od Pražského výběru přes Terne Čhave k Janu Burianovi, Kateřině Marii Tiché, bluesmanovi René Trossmanovi, Krausberry, Lily Marlen, Romanu Dragounovi až k nám. Je to a bude i nadále setkávání lidí, kteří si mají co říct. Myslím, že v současné rozdělené společnosti je třeba hledat něco, co nás dokáže spojovat. A to by měla být ta muzika, co tam nabídneme všem, kdo tam přijdou a budou chtít s námi v tom jet!

Chystáte pro letošní ročník při příležitosti oslavy svých půlkulatých narozenin něco speciálního?

Především na festivalu zahrajeme něco z nového alba Mohlo by to bejt nebe… V rámci našeho programového bloku v pátek třináctého desku také oficiálně pokřtíme. No, a jak už na našem festivalu bývalo zvykem, taky si něco drobně střihnu i s některými jinými kapelami, které na festivalu vystoupí. A taky pak druhý den pokřtíme na jevišti i knihu Ztráty a návraty, která vyšla vloni na podzim, a kterou jsme kvůli covidové situaci pokřtít dosud důstojně nemohli. Nechte se překvapit, třeba bude ještě něco…