Proč Brežněv vtrhl do Afghánistánu. Při bojích byla prolita krev milionu lidí

Před 40 lety, 27. prosince 1979, vpadla do Afghánistánu sovětská armáda, aby sesadila samozvaného revolucionáře Háfizulláha Amína a nastolila Moskvě poplatnější komunistický režim. Středoasijská země se tak stala dalším kolbištěm studené války, kde na straně jedné bojovaly sovětské okupační jednotky spolu s afghánským vládním vojskem proti mudžáhidům, tajně podporovanými zejména Pákistánem, USA a Íránem. Klid zbraní po stažení sovětských vojsk v roce 1989 nenastal. Konflikt, který si vyžádal milion obětí, přerostl ve válku občanskou.

Důvodů, které přiměly sovětské vedení Leonida Brežněva k vojenskému zásahu, bylo několik. Moskva se obávala přesahu íránské islámské revoluce do Afghánistánu. Domnívala se také, že Američané se chystají vybudovat v zemi vojenskou základnu. Sovětská vojska do země vpadla po sérii převratů, v nichž se u moci střídaly jednotlivé frakce prosovětsky orientované Lidové demokratické strany Afghánistánu (LDSA). Jeden z posledních vedl Háfizulláh Amín, který svrhl a nechal zavraždit sovětského spojence Núra Muhammada Tarakího. Tvrdému jádru afghánských komunistů a také sovětskému vedení v čele s Leonidem Brežněvem se nelíbily diktátorské praktiky Amína, a sovětské politbyro se proto rozhodlo pro vojenský zásah.

Jednotky zvláštního nasazení sovětské armády a elitního bojového útvaru Alfa zahájily útok na prezidentský palác v Kábulu 27. prosince 1979. Amín byl popraven a ještě týž den byla Moskva nově dosazenou vládou (Revoluční radou) požádána o vyslání ozbrojené pomoci a do Afghánistánu neprodleně vjely sovětské jednotky připravené na hranicích.

Na Západě se zvedla proti sovětské invazi vlna protestů. Vpád ukončil desetiletí politického uvolňování v období studené války, zmražena byla také dohoda o odzbrojení SALT II. Několik desítek zemí v čele s USA a většinou dalších západních mocností se také na protest proti válce v Afghánistánu odmítlo účastnit olympijských her v Moskvě v roce 1980.

Příchod okupačních „bezvěreckých“ vojsk vnímali s velkým rozhořčením i samotní Afghánci, z nichž většina nedůvěřovala ani vládě sovětského spojence Babraka Karmala, který býval velvyslancem v Československu. Odpor obyvatel prohlubovalo i chování sovětských jednotek.

Proti vládě v Kábulu a sovětské armádě zahájily boj muslimské gerily ze základen v Pákistánu. Po dvou letech se mudžáhidům podařilo uchytit na afghánském území. Jejich bojeschopnost byla umožněna materiální pomocí přicházející přes Pákistán z USA (americké protiletadlové střely Stinger byly klíčové v neutralizaci sovětských vzdušných sil), Íránu, Číny a Saúdské Arábie. Od roku 1986 let se Sověti, vyčerpaní gerilovým bojem, dostali do defenzívy a o rok později sovětské vedení přiznalo zvýšené ztráty a připustilo, že povstalci získali „dočasnou převahu“.

Stažení sovětských jednotek z Afghánistánu nařídil Michail Gorbačov po svém nástupu k moci v roce 1985, kdy dal svým generálům jeden rok na vítězství. Gorbačovovo stahování z konfliktu, který nazval „naší krvácející ránou“, trvalo čtyři roky (poslední sovětský voják opustil hornatou zemi 15. prosince 1989) a stálo životy dalších 7000 sovětských vojáků. Celkem v Afghánistánu zahynulo 14 454 sovětských vojáků, dalších přes 35 000 jich bylo zraněno a zmrzačeno. Do války bylo celkem nasazeno 545 000 sovětských vojáků.

Milion obětí na afghánské straně

Na afghánské straně si válka vyžádal kolem milionu obětí, přes pět milionů lidí uprchlo do Íránu a Pákistánu. Další ztráty na životech si po stažení sovětských vojsk vybral pokračující občanský konflikt, v němž sunnitské i šíitské frakce mudžáhidů bojovaly společně za sesazení prosovětského prezidenta Muhammada Nadžíbulláha. Po jeho odstranění v roce 1992 však obě skupiny začaly vést krvavou válku proti sobě. Z bojů nakonec vítězně vzešlo fundamentalistické hnutí Tálibán podporované Pákistánem, které v roce 1996 vyhlásilo na území Afghánistánu „plně islámský stát“ sunnitského směru.

Vládu Tálibánu svrhla v listopadu 2001 mezinárodní koalice vedená Američany, kteří tak reagovali na teroristické útoky v USA z 11. září téhož roku, jejichž strůjci z teroristické sítě Al-Káida měli podporu afghánského režimu. Od té doby ovšem pozice Tálibánu sílí a nyní povstalci ovládají zhruba polovinu Afghánistánu. Loňský rok byl navíc podle OSN nejtragičtější, pokud jde o počet civilních obětí v Afghánistánu – o život přišlo 3 804 civilistů včetně 900 dětí. Tálibán začal jednat o podmínkách ukončení občanské války s USA, rozhovory ale americký prezident Donald Trump kvůli zářijovému útoku v Kábulu zrušil.

Při nedávné návštěvě Afghánistánu ale Trump řekl, že Tálibán usiluje o dohodu a že věří, že chce i příměří. Během neohlášené návštěvy bez upřesnění oznámil výrazné snížení počtu amerických vojáků v zemi. V Afghánistánu v současnosti působí přibližně 20 000 zahraničních vojáků, z toho 14 000 jsou Američané. V zemi je i český kontingent. Afghánistánem prošlo od roku 2002 skoro 10 000 Čechů, 14 z nich zahynulo.

Čtěte také: Česko v příštích letech vyšle vojáky na stejné mise, klíčovým bude opět Afghánistán

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.