Senát o zdanění náhrad církvím: rodí se naděje?

Senátní výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu doporučil 14. února Senátu PČR zamítnout komunistický návrh novely zákona č. 428/2012 Sb. O majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Návrh spočívá stručně řečeno v dodatečném zdanění dosud neproplacené části finančních náhrad církvím. Totéž snad ještě výrazněji učinil necelý týden poté i ústavně-právní výbor Senátu.

Po loňské převolbě vzbuzoval obměněný Senát v mnoha lidech velké naděje. Ty částečně ochladly poté, co senátoři nejprve předsedou hladce zvolili Jaroslava Kuberu a hlavně pak stejně hladce schválili změnu názvu státního svátku 17. listopadu (úprava fakticky zamlžuje význam toho, co se u nás odehrálo v roce 1989). Zdá se, že v této nynější věci se však zatím situace v Senátu vyvíjí jinak.

Měl jsem příležitost zúčastnit se jako host jednání ústavně-právního výboru Senátu (Klub na obranu demokracie, v němž se angažuji, o to poprosil a bylo nám vyhověno). Jednání bylo velmi krátké a jednoznačné. A já bych chtěl zdůraznit zejména postoj senátorů za sociální demokracii, předsedy výboru Miroslava Antla a Radka Sušila. Oba uvedli, že zákon z roku 2012 ze zásadních důvodů nepodpořili. S nynějším komunistickým návrhem však nemohou souhlasit, protože je v rozporu s právním pořádkem ČR. A senátor Antl výslovně upozornil mj. na skutečnost, že byla uzavřena dvoustranná dohoda státu s církvemi a náboženskými společnostmi, jejíž porušení by znamenalo porušení právního pořádku ČR, a že jsou tam i navazující další smlouvy mezi státem a těmito církvemi a společnostmi, které se plní, a došlo by k narušení plnění těchto smluv.

Senátoři za ČSSD jsou ve složité situaci. Ve vášnivém pravolevém sporu o náhrady církvím strana zaujala tvrdě odmítavý postoj. Byla poražena poměrně těsně (i když ne tak, jak pak různí lidé zlomyslně šířili). V politice se velmi často stává, že podobné tvrdé spory jsou poznamenány nepsanou a poněkud zlomyslně zformulovanou zásadou „fiat iustitia, pereat mundus“ (nechť se děje spravedlnost, i kdyby měl vzít za své svět). V nynějším rozhodování o komunistickém návrhu jde o to, zda se prosadí jiná, zdánlivě formální zásada: „pacta sunt servanda“ (smlouvy je třeba dodržovat). Pravice to má v této věci jednoduché, hájí zároveň „to své“ („co bylo kdysi ukradeno, musí být vráceno“) i to formálně správné („co bylo před šesti lety slíbeno, musí být dodrženo“). Ti sociální demokraté, kteří komunistický návrh odmítli nebo odmítnou, musí své výhrady k realizaci toho prvního „překousnout“.

Jde o velmi zásadní věc: po vzniku ČR byl zásadní politický spor u nás podobně jako v ostatním demokratickém světě veden mezi demokratickou pravicí a demokratickou levicí. Problém byl v tom, že u nás přitom šlo o neustále se zostřující třídní boj, který nás nakonec dovedl tam, kde jsme teď. To, čeho se nedostávalo, bylo vědomí o společném zájmu, „zájmu vlasti“ (což nemyslím nijak nacionalisticky), který velmi často spočívá v uznávání zcela formálních pravidel, podle nichž má být zápas veden. To je i nynější případ. Na formalitách v demokracii moc a moc záleží. V řešení problémů, jako je zmíněný komunistický návrh, se rozhoduje o povaze a vlastně i o bytí a nebytí naší dnes už notně připochcíplé demokracie.

V tuto chvíli a v této věci není ještě vůbec nic rozhodnuto. Poslanecká sněmovna komunistický návrh schválila velkou většinou. Pozice Senátu je tu poměrně slabá, má jen právo veta, které nebude těžké v Poslanecké sněmovně přehlasovat. Přesto velmi záleží nejen na tom, zda, ale taky jak Senát komunistický návrh odmítne. Pak přijde na řadu Ústavní soud, který bude muset rozhodnout i o věci, jež má významný politický podtext. Mezi rokem 2013 a 2019 došlo u nás k  závažným politickým změnám, k posunu od polistopadové demokracie, jistě nedokonalé (demokracie je vždycky nedokonalá), k „Novým pořádkům“. Je nastolena otázka právní i politické kontinuity mezi tím, co bylo před rokem 2013 a čemu pan Babiš opovržlivě říká „Staré pořádky“, a dneškem. To je zcela zásadní věc. Ústavní soud bude nepochybně pod velkým tlakem a je otázka, jak mu dokáže odolat.

Chtěl bych vlastně jen upozornit na to, že jde o záležitost nesrovnatelně závažnější, než je např. případ „Čapí hnízdo“ (který nechci nijak bagatelizovat). Platí u nás ještě zákony, nebo je možné je měnit podle libosti při každé politické změně? A jaká je to politická změna, když umožňuje obracet zákony a zákonnost naruby?

Nejde přitom jen o zájmy nemnoha lidí, kteří ještě dnes věří v Boha (autor těchto řádků k nim patří). Právní nejistota, která takhle vzniká, se do budoucna dotýká případů všech právnických i fyzických osob v České republice. Měli bychom zodpovědně uvažovat, jak my všichni můžeme tento neblahý vývoj zákonnými prostředky ovlivnit.

A aby to nevypadalo jako prázdná výzva, uvádím to, co se teď pokoušíme dělat v Klubu na obranu demokracie: sbíráme už skoro dva měsíce podpisy pod výzvu „Zdanění finančních náhrad církvím boří právní jistoty v ČR“. K dnešnímu dni ji podepsalo 3478 lidí. Text výzvy s možností přidat se najdete zde.