Ke 30. narozeninám muzea umění a designu v Benešově

NÁZORY ČTENÁŘŮ

Ke 30. narozeninám muzea umění a designu v Benešově
Názory čtenářů

Mgr. Julie Motyčka

Má první osobní zkušenost s muzeem umění a designu byla při pracovním pohovoru s paní Annou Fassatiovou. Hned na první pohled mě zaujalo její neskutečné nasazení a energie, které z ní vyzařovaly. Během našeho setkání koordinovala řemeslníky, kteří v budově pracovali, na odborné úrovni se mnou vedla rozhovor a do toho vítala příchozí návštěvníky muzea. Mezi tím otevírala dveře zapomnětlivým žákům umělecké školy, která sídlila v podkroví domu. V muzeu jsem pracovala pouze rok na pozici vedoucí sbírky a kurátorky. Byla to pro mě velmi užitečná zkušenost.

Naprosto překvapující pro mě bylo seznámení se s muzejní sbírkou, která byla obsáhlá nejen celkově, ale co do množství cenných děl od souborné sbírky fotografie, malby, grafiky, grafického designu i designu produktového. Co bylo pro mě také velkým překvapením, byl způsob akvizice, získávání předmětných děl do sbírky. To se dělo s naprosto minimálním či v podstatě nulovým rozpočtem, neboť muzeum dlouho pracovalo v mnohem skromnějších podmínkách než podobně velké instituce v Čechách. Především na základě promyšleného jednání pana ředitele Tomáše Fassatiho docházelo k bezplatnému darování uměleckých děl. Budování sbírky trvalo mnoho let. Při práci správkyně sbírky mě zaujala precizní a profesionální péče o jednotlivá díla. Kupříkladu sbírka fotografií byla ukládána do jednotlivých obalů ze speciálního nekyselého papíru. Ve své další bohaté praxi jsem se bohužel setkala často s tím, že ani ve velkých muzejních provozech s mnohem větším rozpočtem nebyla o díla pečováno takto pozorně.

Během práce jsem se seznámila s dalšími aktivitami, které byly pro takto malou instituci výjimečné – koncepční sbírání grafického designu směřující ke každodenním produktům života vedlo např. o pozornost grafickému designu knih nebo obalů běžného zboží. Prostřednictvím takových sbírkových předmětů Fassatiovi upozorňovali na aktuální sociální a ekologické aspekty užité tvorby (velká papírová krabice s cornflakes tvoří jen reklamní poutač a mate spotřebitele – uvnitř je pouze malý pytlíček lupínků, který by sám o sobě jako obal stačil). Takový vzdělávací přístup znamená, že někdo přemýšlí o současné společnosti, klamání zákazníka, ekologii zbytečně velkých obalů a generování odpadů – to je přínosné muzeum současnosti.

Muzeum, které bylo díky Anně a Tomáši Fassatiovým nadčasové. Sbírka designu, která patří do tzv. fenoménu doby (houbička na mytí nádobí, škrabka na brambory). Předměty, které laické veřejnosti mohou připadat jako naprosto bezcenná veteš, ale pro odborníka, který má vhled do podstaty životního stylu doby, klíčové. Názorné pro příští generace, které již nebudou umývat nádobí ručně a brambory škrábat jen pomocí robotu. To je muzeum vnímající společnost.

Co bylo ale v benešovském muzeu designu naprosto originální, byla expozice zabývající se teorií a praxí vizuální gramotnosti. V rámci International Institute for Information Design bylo již v 90. letech 20. století muzeum průkopníkem výzkumu praktické globální vizuální komunikace a metod výuky tzv. druhé gramotnosti. Později zde začala fungovat také laboratoř ukazující návštěvníkům komplexní vazbě interakci člověka, designu i architektury.

Pro někoho nezvyklé, ale pro poctivého odborníka taková činnost vyplývala z podstaty vzdělávacího poslání muzea jako takového. Sbírkotvorná činnost a následná péče, výzkumná činnost, výstavní i lektorská činnost, pořádání kulturních akcí apod.

Co ale je třeba připomenout nad rámec zmiňovaného u příležitosti třicátých narozenin originální benešovské instituce, byla intenzivní angažovaná péče vedení o všechny zaměstnance muzea. Lidskost a aktivní soucit se všemi bytostmi. Proto je pro mě velkým zklamáním, že na všechno se mávnutím podivného kouzelného proutku nyní zapomíná. Zapomnělo se na to, kdo muzeum založil a systematicky pracně vybudoval. Kdo mu obětoval desítky let svého života intenzivní prací. Je třeba se zpětně stydět za to, že během Husákova totalitního režimu nemohli Fassatiovi vykonávat kvalifikovanou práci a jejich Galerie F byla uzavřena, ale ještě více je nutné se stydět za to, že nedávno opět vinou politiků s podporou komunistické strany došlo k tak surovému a ponižujícímu ukončení působení manželů Fassatiových v Muzeu umění a designu v Benešově.