Hromadná vražda: zločin dnešní doby. Mediální bojkot vrahů nikdy nemůže být úplný

Kdo na svět pohlíží výhradně prizmatem čísel, nemusí vnímat vraždění v Ostravě jako víc než jednorázovou a nepochybně strašnou událost. Zločiny vrahů, jako byl Ctirad V., ale také v sobě mají jakousi temnou sílu, která přesahuje jejich bezprostřední dopad. Kromě mrtvých za sebou nechávají i řadu traumatizovaných lidí a také otřesenou společnost, které někdo děsivým způsobem připomněl prostou pravdu: Může se to stát i tobě. Samozřejmě že ta pravděpodobnost je extrémně nízká, mizivá. V Česku k podobným případům dochází velmi zřídka – Olga Hepnarová, Zdeněk Kovář, který před necelými pěti roky zastřelil osm lidí v restauraci v Uherském Brodě, střelba ve vinohradské nemocnici v Praze letos v březnu, kde pachatel zabil jednoho člověka, útok nožem na studenty ve Žďáru nad Sázavou v roce 2014.

Vražedné násilí v Česku a dalších zemích Západu pro lidi obecně nepředstavuje nějakou vážnou, akutní hrozbu. I ve Spojených státech, kde k podobným případům, jako byl ten ostravský, dochází nejčastěji (počet takových útoků v zemi s 300 miliony obyvatel kolísá kolem pětadvaceti ročně), celkový počet násilných smrtí klesá. Důvod toho otřesu je ale kromě samotného strašného skutku v emoci, postoji k životu, který někdy (pokud zločin není zaměřen proti nějaké konkrétní skupině lidí) vyjadřuje. Jakési generalizované nenávisti ke všemu a všem, představa „mohl bych to být já“ je pravdivá ne v tom smyslu, že by její naplnění bylo pravděpodobné (není ani v nejmenším), ale že vrah by, kdyby bylo po jeho, nejradši zavraždil všechny. Zabil ale jenom ty, na které „dosáhl“. V postavě osamělého střelce jako kdyby se koncentrovalo všechno to hrozné a potenciálně zničující, co je pro současnou společnost charakteristické – osamocení, bezvýchodnost, odcizení, agrese, která je sama sobě smyslem, prostředkem formulace nějakého perverzního stanoviska.

Celý rozhovor si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde.